Válka v zázemí

Válka v zázemí

Jmenuji se Tamara Ivaničevna Zagracová a příběh, který chci vyprávět se stal za Velké vlastenecké války. Narozdíl od jiných jsem ji prožila v zázemí, ale i tak to byla moje malá válka.

V červnu 1941, zrovna když naši zemi přepadli Němci, jsem oslavila své devatenácté narozeniny. Hned nato jsem dostala stranickou legitimaci, kterou mi vyřídil otec. Nebýt války a odjezdu otce s bratry na frontu mohla jsem být šťastná. Můj budoucí manžel Sergej pracoval v traktorové továrně na nových motorech a tak jsem měla větší jistotu, že mi ho neodvedou do bojů. Dlouho mi to nevydrželo, situace na frontě byla stále horší a tak bylo povoláváno stále více mužů. V říjnu ho povolali a i když generalisim Stalin tvrdil, že brzy frontu stabilizujeme, moc jsem mu nevěřila, zvlášť, když to říkal v rozhlase, tak zvláštně se mu klepal hlas. Brzy jsem ani já neunikla válečné mašinérii, v továrně v našem městě potřebovali pracovní sílu, přestěhovali k nám jednu továrnu z Kyjeva a začaly se u nás stavět a opravovat tanky. Moje matka brzo dostala práci v Čitě, protože odtamtud pocházela a za války proti bělogvardějcům byla dílovedoucím jedné směny při zpracování molybdenové rudy. Zůstala jsem sama. Blížil se prosinec, a zatím mi ani nikdo neodpověděl na mé dopisy poslané na frontu. S děvčaty v továrně jsem si dobře rozuměla. Zpočátku jsem pomáhala drážkovat hlavně, později mi přidělili soustruh a já vyřezávala víka do věží. Práce šla rychle od ruky a začátkem prosince už vyjel z naší továrny první kompletní tank. Mimo to jsme také posílali některé díly jiným továrnám, takže celková produkce byla jistě vyšší.

14. prosince jsem jako obvykle večer ukončila práci zametla pod strojem piliny a odnesla je do odpadového sběry, který se posílal zpět na přetavení, aby se šetřilo materiálem. Protože byla neděle, spěchala jsem domů, jako obvykle, abych stihla projev soudruha Stalina v rozhlase. Vešla jsem do našeho malého domku na předměstí, když tu mě náhle něčí ruka ucpala ústa a druhá mě pevně sevřela. "Budeš mlčet, rozumíš?" přikázal neznámý hlas ze tmy. Měla jsem srdce až v krku a tak jsem neváhala a přikývla. "Jsem uprchlík z fronty, bydlel jsem kousek odtud, určitě mě znáš, potřebuju úkryt," trochu povolil. Zase jsem kývla. Pustil mě a já hned rozsvítila petrolejku. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek. Že bych měla zběha nahlásit, že to může být německý špión. Když jsem se mu podívala do tváře, nevzpomínala jsem si , že bych ho někdy viděla v sousedství. Ale Čeljabinsk je velké město. Za chvíli se ve mě nabralo trochu odvahy a dovedností z branné výchovy. "Jestli jste z Čeljabinsku, určitě víte, kde je nemocnice?" vypálila jsem otázku. "To si mohl zjistit," napadlo mě, když mi přesně popsal cestu. "Kde je tady nejlevnější máslo?" zeptala jsem se na podrobnější věc. "Moje žena vždycky tvrdila, že u Krajzlovských, ale nejsem si jistý," odpověděl. "A kde je vaše žena?" "Na hřbitově, už asi půl roku," odpověděl. "A jak se jmenujete?" "Vladimir Vlagevskij." Zatím jsem nemohla přijít na nic, co by nasvědčovalo tomu, že je zvěd. "Proč jste utekl?" nepřestávala jsem s výslechem. "Bylo to hrozné, horší jak proti bílým. Němci mají všechno, tanky, pušky, děla, letadla a my? My neměli ani dost pušek, někteří šli na zteč s holýma rukama. To jsem nemohl vydržet. Střelili mě, upadl jsem a v noci utekl z bojiště. Pak jsem se dostal do vlaku domů, ale dům zabrali pro skladiště. Nevrátím se! Zůstanu do konce války, je to jasné?" vypravoval. Bylo mi ho líto. "Kde vás střelili?" zeptala jsem se starostlivě. "Svlékl si košili a můj pohled upoutalo oteklé rameno. "To nic není, tady," ukázal na malou dírku nad klíční kostí. "Podívám se po nějakém obvaze, jak už je to dlouho?" odběhla jsem k lékárničce, kterou mi připravila matka před odjezdem. "Asi týden," odpověděl. Nalila jsem trochu vodky na hadr a snažila se mu ránu ovázat. Zatím vypravoval: "Vůbec nic je nezajímá. Měli jsme udržet malou vesnici. Nebyly nás ani tři stovky, ale Němců aspoň tisícovka a tak deset tanků. Obsadili okraj a velitelé nařídili dobýt zpět. Dobýt zpět! A chytit Němce do rukou a zatočit mu krkem? Nebo jak? Vyběhli jsme od jedné stodoly. Někteří neměli ani pušku. Němci několikrát střelili z tanků a když jsme se přiblížili, dosekali nás střelci. Strašný masakr. A ti co se chtěli vrátit to dostali od velitelů. Neměli jsme nic a šli jsme proti všemu!" "Klidněji, nemůžu to zavázat. Jaktože jste nic neměli, na frontu se pořád odesílá, už jsme poslali dvacítku tanků," chlubila jsem se našim úspěchem. "Nic. Však co myslíš, co je dvacet tanků po celé frontě rozptýlených? Nevyhrajeme tu válku! Ne takhle!" Vůbec jsem nechtěla věřit jeho slovům. Byl to přesně opak toho, co bylo všude kolem mě. V novinách, rozhlase, na ulicích. Vzpomněla jsem si na projev a chtěla ho zapnout. "Nechci poslouchat toho dobrodruha! Má plné řeči keců, ale žádný výsledek!" okřikl mě. "A co protiútok u Smolenska?" namítla se. Rozesmál se. "Co je jeden protiútok za půl roku? Němci si protáhli pauzu na kafe a tak jsme toho využili. Oni válčí! My jen přihlížíme s prázdnýma rukama!" klel. "Ukažte to rameno. To přece není možné. Soudruh Stalin stále upozorňuje na brzký převrat fronty." "A kde ho vidíš? Já tam byl! A vím jak to tam chodí a dovedu si představit, jak vás tu krmí nesmysly. Když jsme blízko zvratu, kde jsi viděla , že bychom jediný metr půdy zíkali zpět?" namítl. Ač nerada, musela jsem kývnout. "Hotovo, ale chtělo by to doktora," zvedla jsem se. "Máš něco k snědku? Nejedl jsem skoro týden," ozval se. Napadlo mě, že by mohl vědět něco o otci, bratrech, nebo Sergejovi. "Nevzpomínám si na jména, nebyl čas, možná že stáli vedle mě a já to nevím. Nikdo tam nemá šanci přežít dlouho," odpověděl mi. "Kde vlastně děláš? Už jsem myslel, že je dům prázdný," zeptal se u večeře. "V továrně, montujeme tanky," odpověděla jsem. "Jo, už jsi říkala. Co děláš ty?" ptal se dál. "Víka na věže," řekla jsem. "Kolik jich tak denně uděláš?" pokračoval. "Jak kdy, tak když se daří i deset," zase jsem odpověděla. "A dvacet tanků vyjelo. Napadlo tě, kde je ten zbytek? Posílají si zbraně pro svou vlastní obranu. Aby nedostali stranické funkcionáře, ale o nás jim nejde. Kde myslíš, že je ten zbytek vík? Montují si to na svoje tanky, lepší jak ty, co dají na frontu," přesvědčoval mě. "Továrna odesílá díly i jiným továrnám, asi tam je zbytek," usadila jsem ho. "To nic neřeší, třeba si je montujou tam," odpověděl po chvíli.

"Co tu budete dělat celý den?" ptala jsem se, když jsem ráno šla do práce. "Nevím, ale ať tě ani nenapadne něco hlásit! Budeš držet hubu! Jak se večer vrátíš s někým, všechny vás zabiju!" Ta věta mě vylekala. Tiše jsem kývla. Jen jsem přišla, postavila jsem se k soustruhu a dělala jedno víko za druhým. V poledne kdosi o přestávce zjistil, že se továrna bude ještě více rozšiřovat, protože zase nějakou přistěhují. "Alespoň bude více tanků," oddychla jsem si. "Dvacet je málo?" zeptala se mě jedna starší kolegyně. "A co si myslíš, že je dvacet tanků rozprostřených po celé frontě?" rozkřikla jsem se na ni. Nechápala jsem se. Úplně ze mě promluvil Vladimír. Olga se na mě divně koukala a pak řekla: "Je to úspěch, že my ženy dovedem pomáhat mužům, když bojují. Bez nás by nebyli nikde. Kolik německých žen dovede smontovat tank?" namítla. "Správně, kolik němek by dovedlo udělat tak složitou věc? A věř, že jen díky nám je k tomu naši muži jednou přinutí! Protože srazíme Německo na kolena! Dřív nebo později se nám to povede!" přidala se mistrová z jiného oddělení, kde se montovaly pásy. "Ale mužům na frontě naše pomoc nestačí! Musíme zvýšit produkci, aby mohli mít více tanků proti lépe vyzbrojenému nepříteli!" bránila jsem své stanovisko. "Správně! A vezme si to jako další socialistický závazek!" hned se toho chytla naše dílovedoucí. "Musíme Němce zastavit před Moskvou, tak jako jiné dobyvatele. Však Napoleon to také nejdřív táhl slavně a nakonec nikam nedošel. Před Moskvou padne," řekla jsem. Už ze mě mluvila jiná Tamara. Ta, která byla hrdá na svůj rudý průkaz. "Kecy nic nezmůžou," podívala se na mě kolegyně. "Včera mi přišlo úmrtní oznámení od Ivana. O pět přídělů chleba, že dobydou Moskvu!" sázela se. Přijmula jsem. Chtěla jsem té oportunistce dokázat, že socialismus není jen slovo.

Večer jsem se vrátila, ale Vladimíra jsem neviděla. Až když jsem přišla do pokoje, byl tam. Studoval moje staré nákresy na drážky v hlavních. "Vladimíre?" promluvila jsem. "A nazdar, půjčil jsem si ty výkresy. Bude večeře?" ptal se hned po jídle. Něco jsem začala chystat, přitom jsem si uvědomila, že příděly pro jednoho těžko budou stačit dvěma. Přinesla jsem do kuchyně trochu slaniny s chlebem a vajíčky. "Vladimíre, chtěla jsem vám říct..." "Potom, potom, koukal jsem do těch papírů a něco mě napadlo," rozbalil po stole výkresy. "Co kdyby se drážky udělaly méně hluboké, ale stejný počet? Pak by střela byla vytlačována větší silou a více by uletěla a nemusel by se ani vymýšlet nový náboj," ukazoval mi svůj návrh vylepšení. "No, já nevím, snad, ale tomu fakt nerozumím," krčila jsem rameny. "Zkus se zeptat někoho v továrně, ale ne abys mě prozradila! Řekni, že tě to napadlo u věčeře," přikázal mi. Přikývla jsem. "Dones mi z továrny více výkresů. Zkusím vyhrát válku nějak jinak," žádal. "Zkusím, co dělá rána?" zeptala jsem se. "Rána? Jo, dobrý, ale ta kulka by chtěla vytáhnout. Ale to ty nesvedeš," odbyl mě.

Druhý den jsem ukázala Vladimírům návrh konstruktérskému oddílu. Hned ho přijali, stejně jako tucet dalších Vladimírových vylepšení. Vladimírova technická zdatnost neznala mezí. Dokonce bych chvílemi řekla, že byl lepší, jak Sergej. Musela jsem mu donést i nové tužky, protože všechny co jsem měla doma spotřeboval a ten den kreslil ohořelým dřívkem. Připadalo mi, že za pár měsíců v utajení vyvine lepší tank, než měli Němci a že pak válku vyhrajeme. Mimochodem jsem také vyhrála nad Jelenou pět přídělů, které jí doma zůstaly po mrtvém manželovi. Už jsem přestávala být tak zapálenou komunistkou, stále jsem chtěla, abychom vyhráli, ale prostě jsem jen pracovala, nechodila jsem na schůze, manifestace, nebo jiné komunistické akce. Často jsem spíš Vladimírovi pomáhala s novým návrhem, nebo mu radila pár fíglů, které mi poradily konstruktérky. V květnu roku 1942 mě přeřadili k montáži plátů s obrněním. Zpočátku jsem ráda pracovala i tam, ale s časem mi pláty ztěžkly a často jsem se musela přemáhat, abych připravila něco k jídlu Vladimírovi. Jeho návrhy mi v továrně vynesly popularitu, říkalo se o mě, že jsem pravý Stachanovec, ve dne montuju a v noci vymýšlím, co zlepšit. Sotva se rozběhla nová vysoká pec v Magnitorsku, zvedly se příděly oceli naší továrně a zvýšila produkce. Tím pádem se za den muselo více tanků opatřit pláty. Vždy jsem vydržela jen díky strhujícímu pohledu, kdy byl tank hotov, když některá z nás nalila trochu benzínu a vyjela s ním k transportu venku, umístila ho na vagón a s několika dalšími ho připevnila řetězy. Naše vedoucí vždy říkala, že jedině Ruska může zkrotit tank. Občas, když nikdo nedozíral jsme dělaly s jinými kolegyněmi mnoho legrace, třeba jedna z nás řídila a druhá kráčela před tankem, měla k němu připojen jeden řetěz a vedla ho takto jako psa na procházku. Ale naše armáda pořád ustupovala. Na jižním křídle se rozhodovalo, jak říkal Vladimír. Němci cítili příležitost, proto se tlačili k našim ropným polím, protože bez benzínu nejede ani tank. Už rok trvala válka a za celou tu dobu jsme jedině dovedli Němcům zabránit vstupu do Moskvy. Nic víc. Bývalo mi z toho na nic, stále jsem se nutila k vyšším výkonům, až mě i někdy Vladimír napomínal, že bych se neměla přepínat, aby mi síly stačily. Ale stačily mi. A jemu ještě více. Neustával v kreslení nejrůznějších výkresů, často jsem se ráno vzbudila a on ještě od noci seděl za stolem a přemýšlel.

V srpnu 1942 se však přihodilo něco, co si dodnes nedovedu zdůvodnit. Jako vždy naše směna `obrněných`, jak nám přezdívali vezla ven na transport nový tank. Já řídila, ještě se mnou byla Olga a narychlo kontrolovala funkčnost otáčení věže. Jelena si s řetězem vykračovala před námi a pohvizdovala si. Olga si vzala jeden větší montážní klíč a upravovala nějaké nepřesnosti na věži. A najednou jí klíč upadl, spadl přímo na mou pravou nohu, a já ucukla. V následujícím okamžiku jsem zmatená bolestí sešlápla pedál a Jelena před tankem nestačila uhnout. Tank jel stále dál a přes hluk motoru nebylo slyšet ani výkřik. Až když pásy přichytily řetěz pod sebe, utrhlo se jedno jistící očko. To už jsme slyšely a hned jsem zastavila. Když jsem Vylezla ven, viděla jsem na zemi za námi krvavou doslova placku. Olga měla slabou povahu a hned se utíkala vyzvracet. Ani mě nebylo dobře. Na ředitelství jsme všechny měly průšvih. Když jsem jim všechno dopodrobna vysvětlila, ředitel se zavrtěl na židli: "A to myslíte vážně, soudružko Zagracová? Jak se může stát, že sovětský pracovník si v práci hraje!? Pak dojde k takovéto politováníhodné události velice snadno! Můžete mi říct, kolik podobných hračiček se na továrně ještě odehrává?" "Netuším," polkla jsem. "Tak vy netušíte?! Ve chvíli trvale kritického stavu na frontě si pracovnice jednoho z největších montážních center hrají!" Vstal a začal přecházet po kanceláři. "Je vám doufám jasné, že se nevyhnete trestu?! Za tak nedbalé zacházení s majetkem pracujícího lidu byste měla skončit před hospodářským soudem! Ale je válka a já jsem ochoten přihlédnout k vašemu rannému členství ve straně. Proto zařídím, abyste byla nasazena na frontu jako opravář," řekl. Když jsme vyšly, řekla mi Olga: "Nemuselas brát vinu na sebe." "Radši mi řekni, jak myslel, že jsem mohla dopadnout hůře jako teď? Kam jinam by mě poslal?" ptala jsem se. "Tábor na sibiři! Gulag!" odpověděla. "Ty tomu věříš?" podivila jsem se. "Nevěřím, já o nich vím!" odpověděla znovu krátce. Pomalu jsem se došourala domů až pozdě v noci. Vladimír na mě čekal. "Co se děje? Prodloužili směnu?" zeptal se. "Ne. Dneska jsme při expedici přejeli tankem Jelenu," odpověděla jsem hořce. "Jakto?" zeptal se opatrně. "Sešlápla jsem plyn moc rychle, ona šla před námi," posadila jsem se na židli. Vladimír rychle sklidil výkresy. "Co bude teď?" pokračoval. "Prý mě nasadí na frontu. Pojedu s nejbližším transportem," popotáhla jsem. "Tos měla štěstí, za takovou sabotáž tě mohli poslat za Ural," řekl. Vida, i on něco věděl o táborech. Proč mi nikdo nikdy nic neřekl? Byla jsem moc mladá, moc citlivá? Proč všichni lžou sami sobě? "Musím si sbalit pár věcí, až tu nebudu, musíš být nenápadný, nekreslit v noci, petrolejka tě může prozradit. Nevím co budeš jíst, příděly taky nemám. Je tady pár moučných lístků, dva na chléb a jeden na maso, ale ten brzo propadne," přemýšlela jsem. "Papír se jíst nedá," upozornil mě. "Nemůžu je vyzvednout, jedině zítra, ale to může být podezřelé. odjíždím a vyberu si všechny příděly," napadlo mě. "Co když zaberou dům na sklad, jako můj?" zeptal se. "Nezaberou, matka je v Čitě, a tohle by bylo moc malé skladiště, je tu sposta větších a dostupnějších domů. A prázdných. Ale zásoby ti mohou dojít. A dojdou," přemýšlela jsem. "O to se nestarej, něco vymyslím, hlavně se sbal rychle." Popadla jsem si pár kousků oblečení a naházela je do mého malého kufříku. Nechala jsem na stole nějaké peníze, aby je pak našel a bezmyšlenkovitě jsem usnula.

Následující den jsem oběhla všechny obchody a vybrala si příděly a naskočila do vlaku s transportem. Nebylo tam mnoho lidí, jen dva muži v lokomotivě a dvakrát dva ve vlaku, na začátku a na konci, měli ho hlídat, ale pořád hráli karty. Pak ještě na jednom vagóně byli dva, ty jsem objevila až po několika dnech, když se nad námi objevila letadla, odhodili plachtu a vynořilo se místo tanku protiletadlové dělo. Zpočátku jsem měla trochu strach, ale později jsem si dodala kuráže a poslední den jsem dokonce hrála karty s nimi. Když jsem vystoupila byli jsme na nějakém nádraží malé vesničky. Několik mužů si přišlo pro nové tanky a strojvůdce mě předal i papíry od šéfa továrny jednomu z nich jako pracovní sílu. Sotva mě uviděl, nepřestával si mě měřit, dokonce ani cestou zpátky, když jsme jeli na jejich základnu. Několik dní jsme tam jen nečinně sledovali dění na jižním křídle, kde se nám situace vymykala z rukou. Později přišel rozkaz postoupit dopředu a navázat tak na útoky blízkých základen. Asi jsme měli jen vázat nějaké nepřátelské síly, ale když odjeli, připravila jsem si v dílně, kterou mi přidělili všechno nářadí. Pak jsem dlouho napínala sluch, neuslyším-li motor. Až hodně večer přijely asi čtyři velmi poškozené tanky a v nich asi padesát vojáků. Tanky byly poškozeny zle, opravila jsem s několika vojáky jen jeden, ostatní se musely odeslat na opravu do zázemí. Nikdo mi nechtěl říct, kam se poděl transport tanků, ale brzy jsem celý sytém pochopila. Jen co přijely nějaké transporty, počkalo se pár dnů, nebo se třeba nečekalo vůbec a poslaly se do bojů. Těch pár, co se ze střetu s přesilou vrátilo už moc opravit nešlo. Nejvíc mě ale překvapila zásilka tanků, které, když jsem opravovala byly úplně jiné, než naše. Popsané byly jinými písmeny, rozhodně ne azbukou a celkově se mi zdály lepší, protože se jich vrátilo více a práce na nich nebyla tak těžká. Zase byla pravda, že jsem od nic neměla nákresy a tak jsem často jen hádala jak co patří. Jeden voják mi prozradil, že ty tanky nám posílají Američané a Britové námořními konvoji.
Tomu jsem také nemohla uvěřit. Nám, že by posílali naši donedávní nepřátelé? Nikde se o tom nepsalo. Proč nám je posílají, určitě je sami také potřebují? Anebo ne? Vyrobí jich více jak my? Vždyť jsme větší jak Německo, tak proč mají Němci víc tanků? Proč jsou jejich tanky lepší? A jakto, že nám nepřátelé posílají své tanky? Proč všichni lžou? Proč je válka? Ty všechny otázky se mi honily hlavou. Musela jsem je překonávat, přece nemůže být pravda, aby všechno, co soudruh Stalin řekne nebyla pravda. A když tedy lže, jaká je naše skutečná situace? Kde vlastně jsme? Nepracujeme už pro Němce? Máme vůbec šanci vyhrát? Kde je ten slibovaný zvrat? Proč naše elitní síly ustupují před Stalingradem? Před městem, nesoucím jméno našeho vůdce? Často jsem nemohla ani pracovat, jak jsem byla rozpolcená. Blížilo se roční výročí naší zatím jediné vítězné bitvy u Moskvy, rozhlas byl plný toho, že na toto výročí naše slavné vítezství zopakujeme. Ve Stalingradu to vřelo. Několik statečných vojáků bojovalo proti brutálním Němcům, kteří neváhali použít těžké zbraně i v centru města. Tenkrát jsem naposled byla bláhová. Napsala jsem dopis vynikajícímu ostřelovači Vasilu Zajcevovi, který byl postrachem německých důstojníků. Když mi po několika týdnech přišla odpověď, nevěřila jsem svým očím. Byla jsem si zcela jistá, že takový dopis nepsal mladý ostřelovač, jako byl Vasil, ale nějaký starý politický komisař, který mu asi třídil poštu. Bylo to plné oslav socialistické armády, brzkého vítězství a dalších nesmyslů. A mě se tím definitivně zhnusil celý ten systém lží a podvodů. Naši vojáci to nakonec dokázali, prudkým útokem prorazili křídla, kde byli slabší spojenci Němců a dokázali tak obklíčit střed, který byl tvořen elitními německými silami. Zajali celou armádní skupinu. Dokonce i u nás se oslavovalo, vodka tekla proudem a všichni jásali. Ale já už věděla, že to nebyl soudruh Stalin, který vyhrál. Byli to naši vojáci, kteří už měli dost pustošení města. A začali skutečně bojovat! Dokázali vlákat nepřítele do pasti a sklapnout ji. Následující rok byl v našem znamení. Němci byli na pokraji psychického krachu. Jejich elitní armádu zajala banda branců, mnozí s minimem zkušeností. Co asi čekalo obyčejné vojáky. I náš rozhlas začátkem roku hlásil, že západní protivníci Německa, začali s těžkými nálety na průmyslová centra Německa, které začalo klesat na kolena.

Roku 1943 se rozhodli o získání suverenity na frontě, postavili si nové tanky a zaútočili na našem úseku fronty. Naši velitelé asi prozřeli, protože několik desítek tanků měl každý v zásobě. To nám pomohlo odvrátit poslední velký útok Němců. Nebyl to ani rok, co jsem tam byla, ale boje, které nastaly v této operaci si vyžádaly lepší mechaniky. Odvezli nás přímo do pole, kde jsme měli pod širým nebem opravovat slabě zasažené tanky. Neustálé přísuny se zrychlily, v srpnu roku 1943 jsem se dostala k frontě také. Bylo to u malého městečka Prochorovka, kam jsem byla na opravy odvelena.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Aby taky ano, když pod okny neustále projížděly nějaké tanky. Vyhlédla jsem z okna. V šeru několika slabých lamp šlo rozpoznat, že je to všechochuť nejrůznějších tanků. Nové, i několikrát opravované, naše i západní, ba pár tanků se mi zdálo zcela nových, jaké jsem ještě neviděla. Všechno to směřovalo k západu, kde se na obzoru úplně blýskalo. Boje se zřejmně rozhořely do monstrózních rozměrů. Část venkovního hluku přicházela otamtud, a i když byl tlumen velkou vzdáleností, nic mu neubíralo na hrůze. Výbuchy, doprovázené světelnými efekty, strašlivý lomoz motorů a praskajícího železa, občas i nelidské výkřiky. Moc dlouho jsem u okna nevydržela, ale stačilo mi to na to, abych se ukryla někde, kde alespoň nebylo vidět to svítící peklo. "Přihazují stále další a další, cítí svou šanci, tak jako ve Stalingradu," ozvalo se za mnou. Byl to jeden z opravářů. Neměla jsem náladu na povídání, ale o jeho slovech jsem uvažovala. I já byla součástí celé té mašinérie. Všechna ta vylepšení, které mi v Čeljabinsku kreslil Vladimír, to všechno způsobovalo utrpení lidem, a ač to byli Němci, byli to přece taky lidé. Moje zmatenost v tu chvíli dosáhla nejvyššího stupně. A i když mi tehdy bylo už jedenadvacet let, rozplakala jsem se nad podlostí tohoto světa. Že my, lidé, si vlastně na sebe připravujeme tak hrozné zbraně, že už se ani neopovažuji se nazývat člověkem. Jaká to vyspělost, vždyť ani housenky, což pro mě byl nejprimitivnější tvor, si proti sobě nic takového nestaví. Copak to má nějakou cenu? Proč je válka?

Jsem si jistá, že na otřesné zážitky z fronty nikdy nedokážu zapomenout, ale alespoň proto, abyste si uvědomili tu hrůzu, vám je chci sdělit. Když konečně válka skončila, nějakou dobu jsem musela pokoutně cestovat, abych se dostala domů. Kus vlakem jako černý pasažér mezi válečnou kořistí, kus pěšky, kus co mě kdo vzal na vůz, ale koní bylo málo, všechny je odvedli do války, ačkoliv zato ta zvířata nemohla. I tací jsme, do našeho sporu, uvnitř našeho druhu zatahujeme i jiné. Když jsem přišla domů a odlepila pásku, která označovala prázný dům, až pak jsem si vzpomněla na Vladimíra. Připomněl mi ho neskonalý nepořádek po celém bytě. Až když jsem se dostala k jeho úkrytu, na zemi bylo několik kapek staré krve. Bylo mi to hned jasné, Vladimír se stal obětí války i když se k ní moc nedostal. Následujících několik měsíců jse dávala do pořádku dům a našla několik dílčích výkresů, které asi Vladimír nakreslil v mé nepřítomnosti. Některé byly jasné, jiné mi připadaly jako k jiným tankům. Co jsem také našla bylo, že otec padl při obléhání Charkova a ve stejné době se ztratil Sergej. Byla jsem zcela zničená, ale stále jsem neztrácela naději na lepší život po válce. Bohužel, opět mě systém zklamal. Otřesně. Přišel za mnou muž v černém kabátě a donesl mi krátký dopis, ve kterém se psalo, že Sergej je sice živý, ale osuzuje se za kontakt s nepřítelem během svého zajetí. Bez možnosti písemného styku. Nechápavě jsem civěla. "Dostane deset let za zajetí? Ale proč? Co když pomáhal partyzánům v odboji?" zeptala jsem se. "Snažil se nám to namluvit, já však, být tebou, soudružko, raději mlčím, v tvém domě byl nalezen zběh a tvůj případ bude rovněž prošetřen," odpověděl, nato se otočil a zmizel za rohem ulice. Byla jsem naprosto bezmocná. Vběhla jsem do bytu a začala vztekle mlátit do knihovny. Nebohý kus nábytku se rozsypal a na mě vykoukla tlustá složka s nápisem "Daně". Napsáno to bylo Vladimírovou rukou. Hned jsem po ní skočila, jelikož mi bylo jasné, že Vladimír neměl s daněmi nic společného. Byla plná výkresů. Stovek, možná tisíců. Studovala jsem je celou noc. Kolem jedné hodiny ráno se mi vše začalo vybavovat, když jsem našla sestavy dvou zvláštních strojů. Všechny díly patřily k nim. Další hodinu jsem je tedy třídila a úžasla jsem nad Vladimírovým důvtipem. Jedním strojem byl tank, měl na věži dvě na sobě nezávislé hlavně, celkem čtyři sady pásů, přední a zadní, vždy levé a pravé. Takový tank prakticky nezaskočil žádný terén. Ani žádný nepřítel. Vzadu na věži měl sadu protileteckých baterií, takže se klidně mohl bránit sám i do vzduchu. A i když byl celkově asi dvaapůlkrát težší, než obyčejné tanky, Vladimír navrhl i potřebný výkonný motor, aby byl ve výhodě i rychlostí. Prakticky stačilo výkresy donést do továrny a začít. Druhý stroj byl však ještě zvláštnější. Byla to jakoby koule na čtyřech pohyblivých nohách, které se ovládaly pomocí zvláštních tlakových olejů. Nepochopila jsem ten systém, ale byla jsem si jistá, že někdo zkušenější by na to kápnul. Tahle věc měla za bojů vskočit na tank a pomocí obrovské síly vyvinuté tím zvláštním systémem odklopit věž a vyřadit tak nepřítele z bojů. Hned mi taky došlo, že tank bez věže se dá poměrně snadno opravit, zatímco jeho posádka je bez veže naprosto bezbranná. Úžasla jsem nad tím vším. Venku svítalo a já si uvědomila, že jsem unavená. Odskočila jsem si pro hrnek kávy a bezděky zapnula rádio. Soudruh Stalin promlouval k lidu. Moc jsem ho neposlouchala. Zaujala mě však slova o válce se západem. "...hrozí novou, obrovsky ničivou zbraní, která již byla vyzkoušena na pracujících v Japonsku, kdy podlí Američané zaútočili supraničivou bombou na civilní cíle, nikoliv na vojenské. Nyní nabrali sebevědomí a snaží se sovětské jednání vytlačit z dělení německé kořisti. Avšak my jsme připraveni i na válku s nimi. Jestliže jsme porazili kruté Němce, porazíme i je! Nezalekněme se vyhrůžek a ukažme jim, že sovětský voják i přes svá zranění má stále ramena..." Můj pohled utkvěl na obou hromadách výkresů. "To by přece teď potřebovala armáda," rozběhla jsem se k nim. Naštěstí jsem zakopla, spadla přímo na nos a ještě se polila horkou kávou, která byla mimochodem moje poslední, kterou jsem měla. Tak mě potrestal osud za to, že jsem chtěla plány věnovat komunistům. Na chvíli mě napadlo, že bych je mohla věnovat druhé straně, ale opět jsem si vzpomněla na hrůzy války. Schovala jsem oba plány do složky a ukryla ji za šatníkem.

Asi měsíc na to mi psala matka, že se vrací a že už jí nemám psát do Čity, ale počkat, až přijede. Vzpomněla jsem si na výkresy a rozhodla se, že nejlepší bude je hodit do kamen. Protože by je mohl najít někdo, kdo by je hned zneužil. A jestli je chce někdo zneužít, ať se snaží, ale nejdříve je bude muset všechny vymyslet znovu. Popadla jsem složku a chvíli váhala. "Promiň, Vladimíre," zašeptala jsem mrtvému. Ujišťovala jsem se, že by souhlasil a tak jsem v kamnech rozmýchala oheň a naposled si prohlédla oba celky. Pak jsem je rychle hodila na červené uhlíky, od nichž vše v okamžiku vzplanulo. Měla jsem pocit viny ale i uspokojení, že jsem se dokázala toho svinstva zbavit. Koukala jsem do ohně, jak tráví jednotlivé detaily, jak se výkresy ke mě prosebně ohýbají, jen abych je na poslední chvlíi vytáhla, ale já jen dřepěla u kamen a občas z plných plic foukla, abych pomohla plamenům s tím velkým soustem. Každý ten plamen byl jako malým pomocníkem v boji proti sobeckosti lidí, proti jejich povahám a proti jejich násilí. Když konečně všechno shořelo, , naložila jsem na žhavý popel dříví a šla spát. Ráno jsem všechen pec vymetla, smísila popel s pískem a pořádně vše promíchala. Nakonec jsem vše rozdělila na tři hromady, jednu jsem zakopala na dvorku, druhou nasypala do krabičky a odeslala matce do továrny, protože jsem věděla, že už tam není a tak to pošťák vyhodí, a třetí jsem za jednoho větrného dne rozprášila za městem. Někomu to může připadat hloupé, ale skutečně jsem nechtěla, aby to někdo dostal do rukou.

A to byl můj boj v zázemí. Měl několik bitev a i když jsem je všechny nevyhrála, válku se svým svědomím vyhrálo svědomí a to je podle mě důležitější, než rudá knížka v kapse. Můj případ zběha odložili, protože měli spoustu práce se zajatci, o všech tvrdili, že s Němci spolupracovali a na mě jim nezbyl čas. Nuže, můžu v klidu žít, že jsem alespoň trochu přispěla k oslabení démona jménem válka. Jenže co do jeho posilování je to jako vylití džbánku vody z jezera. Ale když všichni vezmeme svůj džbánek, jednou to jezero vybereme.