Hovadina

Do staré vesnické pošty vchází mladík. Věk tak asi okolo dvaceti, tmavé naježené vlasy, rozepnutá barevná košile. Pomalu se blíží k přepážce, za niž sedí postarší paní, nebo spíše to, co zní zbylo, s několika chlupy na hlavě, které zbyly po několikaletém barvení, červeně nalakovanými nehty, šíleným výstřihem a žvýkacím tabákem v hubě. Když k ní Jindřich přistoupí, musí se rychle chytnout pultu, jelikož jej omračuje hektolitr parfému, který pošťačka na sobě má rozlitéj. Když jeho oko dopadne na její ksicht, musí o krok ustoupit, aby se tu nestal náhlý srdeční infarkt, který zdaleka by nebyl z horka, které zde v těchto dnech panuje.
"Co si přeješ, mladíku?" Pozvedne pitím zesláblé oči ženská.
"Přišel jsem si pro prachy," odpoví ji Jindra zároveň se držíce pultu.
"Aha a kolik by to mělo být?" Zeptá se jízlivě pošťačka a přitom si odplivne směrem někam k oknu, na kterém již začíná díky pravidelnému zavlažování rašit bujná vegetace.
Náhle se dveře pošty rozletí, panty vyletí z prohnitých futer a s třískotem propadající podlahy se rozlamujou na tisíce párátek. Ve dveřích se objeví Arnold Schwarzneger, vytáhne osmatřicítku a namíří ji rovnou někam do hromady vířícího se prachu.
"Naval prachy!" Odplivne si na zem a rozvíří tím prach ještě víc.
"A nejlépe všechny a hned, jinak chytnu tiky do pravé ruky a ta je momentálně velice citlivá!"
Po chvilce, když se prach zpátky usadí na podlaze, si to svižně vyrazí rovnou k pokladně. Jeho rychlá chůze opět víří prach, který se ještě nestačil ušlapat. Když dorazí k pokladně, závan jeho dechu poodhalí tvář staré Edny pošťačky a ta se na Arnolda libě usměje.
"Ale ty můj cukroušku, hned se ti budu věnovat!" Při těch slovech si opět řádně odplivne.
Chrchel se však přes mračna stále se vířícího prach nedostane daleko a zůstane Edně viset u tlamy. Jindra znajíc tyto poměry si rychle zakryl oči aby byl ušetřen jejího pohledu. Ten byl natolik silný, že když se na ni Arný podíval, bez jediného hlesu klesl k matičce zemi. Když jeho tělo dopadlo na podlahu, zapraskala prkna a opět se zvedly mračna prachu.
"Odneste někdo to hovno z mýho placu!" Zvedne hlas Edna, která se dokonce zvedla z židle, jenž si náležitě ulevila. Po paměti nahmatala otvor v podlaze a vhodila bezvládné tělo Arnoldovo do starého sklepa, který již byl značně zaplněn obětmi jejího pohledu.
"Ještě dáreček, na rozloučenou," posílá slova s malou dávkou trinitotoulenu dolů do hlubin pošty. Po chvilce se ozvala detonace. Třísky z někdejších dveří zaplnily díry v podlaze a z pošty se vyvalilo mračno prachu. Edna s absolutním klidem usedá zpátky na svou židli, nabere si novou hrst tabáku a spokojeně přežvykuje.
"Zase je tu na pár dní pořádek. Hele mladej, nechtěl bys mi ty dveře spravit? Třeba by z toho i něco káplo." Ušklíbne se na Jindru, který si právě vyškrabuje písek z uší. Ten se otočí k otvoru ve zdi, omrkne futra, poté podlahu a nakonec se otočí zpět k Edně:
"Tak tohle je trochu moc silný kafe. To spíš zajdi za Tondou Stolařem, ten má na to aspoň jméno." Odvětí ji s naprostým klidem, shrábne vyfasované prachy a odporoučí se ven.

Při cestě ke své domovině si zkrátí cestu okolo hospody, kde již na něj čeká Jura.
"No to je dost, kde si tak dlouho?"
"Ale, zase někdo pokoušel štěstí na poště." Prohodí Jindra jen tak mezi zuby a polkne suchou slinu.
"Doufám, že Edna nezklamala," ušklíbne se, hodí  pravou směrovku a odbočí do vrat hospody.
Jura vchází do hospody jako vždy první a už od dveří objednává:
"Jako vždy pro dva!" Soňa se za pultem ušklíbne a otočí kohoutkem.
"Nazdar paní šéfová, tak co, jaký dneska je?" Neodolá otázce Jindra, když uvidí Soňu, pohlednou blondýnku v těch nejskvělejších letech. Při jednou pohledu na ni poznáte všechny krásy tohoto světa, jen ji zmapovat: Šervůdský prales, Nízké vrchy, Vysoké vrch i Himalajské pohoří. Však tak již několikrát museli hostinec malovat pro znečištění spermatem a vybourání zdí.
"Pivo je skvělý, jen ti štamgasti jsou dnes nějak divní, máte zpoždění, drahoušci!" Odhodí úškleb a nasadí přísný výraz primamamy.
Vtom vrznou dveře od skladu, ze kterých vychází majitelka podniku s nějakým chlapem, který si ještě zapíná zip.
"Tak co Soničko, příště s váma?" Zeptá se jí šofér dodávky pivních moků.
"A ven, smraďoši, bordel mi tu dělat nebudete!" Ozve se uspokojená Luběna hned co uvidí Jindru s Jurou. Ti se na sebe podívají, vytáhnou sirky, Jindra doutník, Jura cigarety a odpochodují na terasu, kde se uvelebí na židlích, které tam jsou většinou jen pro ně. Nohy samozřejmě hodí na zábradlí a začnou spokojeně pobafovat. Šofér se mezitím přimotá k Soně, která zápasí s pípou. Jednou rukou se opře o výčep a druhou ji přejede po zadnici. Ta sní zavrtí a podrbe Jarouše po bradce.
"Ale Jaroušku, seš mladej, hezkej, ale nemyslíš že ve čtyřiceti bys už to neměl přehánět?" poví mu sladkým hlasem a přihodí další půllitry.
Jaroušovi spadne úsměv ze zarostlé tváře a chytne ji za ryku:
"Ty kurvo!"
Soňa znalá jeho zvrácených choutek se na něj zlehka ušklíbne a otočí pípou.
"Obě jste kurvy, ale já vás stejně miluju!" Pustí její ruku a namíří si to ke dveřím, ve kterých se ještě jednou otočí a přepočítá dva hosty a dvě zaměstnankyně.
Soňča dočepne pivo a letmo hodí očko na terasu, kde mezitím Jindra s Jurou s naprostě blaženým výrazem podpalují třetí doutník a vedou jakousi divnou asijskou řeč. Otočí se od pultu a koukne do zrcadla.
"Do hajzlu, proč já mám takové štěstí na také hovada jako je Jarouš?"  prohrábne si vlasy a zavrtí hlavou.
Lapne dvě piva, jedny keksy a kartón Edvardů a nasměruje si to ven. Zlehka koukne na kluky, kteří ji zlehka kouknou do výstřihu, který se tak vyzývavě odhaluje. Očividně ji to nějak nevadí, ba naopak, vypadá to spíš, jako by je chtěla svádět.
"Sedni si k nám, stejně tu nikdo jiný není," navrhne Jura a téměř stydlivě stočí pohled na zábradlí, které je v těchto místech již značně zrezavělé od častého pokládání nohu. On takový pot, který vyždímáte z měsíc nošených ponožek je sám o sobě dosti silná kyselina. Soňa se na něj jen tak podívá a otočí se pro židli, dá-li se něco takového židlí nazvat. Oba dva se samozřejmě natočí, aby měli co nejlepší výhled na tak krásné tělo, co by chtělo, ale neví co by chtělo, ale nedá pokoj dokud to nedostane.
"Proč nekoupíte nové židle, dyť na tom se skoro nedá sedět!?" nahodí řeč Jindra.
"Ty myslíš, že při těch vašich akcích by byly fabriky schopné stačit je vyrábět? Ještě od posledně tu máte rozmlácené okno. Jsem zvědavá, kdy ho přijdete opravit," zabručí a posadí se na cosi, co vypadá jako Vietnamem prošlý kus bambusu, který dostal zásah bazukou.
"Vždyť víš, že co zpravíme, to za hodinu zase rozmlátíme," obhajuje se Jura a usrkne si piva.
Soňa se na něj podívá se skoro smutnou tváří a pak se rozesměje:
"Jo, zasklíte okno a druhý večer se vyhazujete navzájem ven. Teda lítat zavřenýma dveřma, to je jaksi u vás normální."
"No vidíš, my máme vždycky pravdu," skočí ji do řeči Jindra a obrátí půllitr vzhůru nohama a začne plnit svoje hrdlo zlatým mokem. Hned co dopadla poslední kapka piva do jeho chřtánu se rychle postaví, otočí se směrem do vesnice a náležitě si odgrgne.
"Moje řeč," přihodí Jura a zopakuje tentýž postup, avšak daleko hlasitěji.
Pro Soňu to je znamení, že vyschly dva prameny životadárného moku a je v zájmu zachování lidstva, aby byly rychle obnoveny. Sebere oba půllitry a jde je naplnit, přitom se rozhlídne po hospodě:
"Jó, dneska není kšeft."
Po chvíli se vrací na terasu, hodí na stůl krigly a sedá si na židli. Výstřih se ji opět provokativně odklonil od povrchu těla a dávala na obdiv své dva dary přírody. Při této příležitosti se oba kluci opět nenápadně nakloní a z lehkým úšklebem se na sebe podívají.
Po malé chvilce pokukování oba dva vyprázdní obsah sklenic a položí na stůl po dvacce.
"Tož, už abychom šli, nějak se připozdilo," prohodí Jindra a zasalutuje Soně známý pozdrav.
Jura ho napodobí a pomalu se odebírá k východu.
"Jó, kluci, málem bych zapomněla, zítra je tu velkej mejdan, tak přijďte!"
"Jasně."
"Kolik hodláte rozmlátit stolů, ať vím, kolik jich mám vzít do zásoby?" hodí za nimi ještě slova, ale ty jako vždy oba raději neslyší, protože na ně nemají nikdy odpověď.

Brzo ráno, ještě za tmy se Jura probudí a kouknutím na budík konstatuje:
"Do prdele, teprve deset a já už nespím!"
Vstane z postele, mrkne do ledničky odkud vytáhne kus salámu, který už pomalu začíná mít tu správnou barvu, chytne do ruky kávovar začne si dělat snídani. Na plynu rozpálí pánvičku a lehký pohledem tam klepne pět vajec. Při pohledu na zelený salám raději zavře oči a se zvláštním výrazem ve tváři jej vyhazuje z okna na ulici. Konvice s hlasitým bubláním pojistek přivádí vodu do stavu rozkoše, která to dává najevo hlasitým bubláním. Cvak. Jura nalévá vodu do kastrolu, kam před chvíli obrátil sáček kávy a pytel cukru. Mezi tím se na pánvičce vyklubala krásná volská oka, připomínající spíše ty Jurovy. Ze špajzu vytáhne chleba, ze kterého si pomocí motorové pily ukrojí čtyři krajíce. Zbylý bochánek zabalí do igelitu a háže jej do regálů, odkud se vyvalí hromada švábů. Juru jako by to nezajímalo. Raději odnáší celou snídani do obýváku. Vezme do ruky ovladač a zmáčkne tlačítko Power. Z věže se vyvalí husté mračno a po chvilce zahřívání se roztáčí jeden disk. Z reproduktorů se začnou ozývat tóny.
"Sakra, kdo to zase ztlumil!"
Při těch slovech přidává stroji na výkonu, až se ručička zastaví na červené stupnici.
"To už je lepší," zabručí, ale jeho hlas je to poslední se v rytmu silného bubnování ozývá.
Spokojeně usedne ke stolu a začne nerovný zápas s jídlem, které se mezitím změnilo v hromadu vychladlé hmoty pro ufony. Jenom co se vidlička zaboří do jídla, ozve se telefon. Jura s naprosto vynervovaný tímhle zvukem kazící jeho melodii přejde obývák a vezme do ruky sluchátko:
"Kdo si dovoluje mě rušit?"
"Hele, vytáhni tu lžičku z krku a nastraž uši, protože to s tebou sekne!" ozve se hlas z druhého konce linky.
"Pavel?" hádá.
"No kdo jiný by tě takhle brzo budil? Hele vnímej, na ten večerní šus u Soňči má přijet Vavrečka, chápeš co to znamená?"
Jurovi se podlamují kolena:
"Aáááááá! Bude bordel!"
"No jasně. Hele, ber svoje krámy sebou, budo jich třeba."
"To víš že jo, zase je budu hledat po celé dědině! I když, za tu srandu to stojí!"
S těmi slovy pokládá telefon a vrací se k jídlu, které by možná bylo lepší žrát než jíst, jelikož se dokonale rozleželo.
Když konečně dojedl bylo už skoro poledne. Sešel po schodech do sklepa, kde má totálně fatální kulturní místnost. Zasedl za stůl a otevřel středně malý kufřík plný cédéček a začal se vnich prohrabávat. Až měl nějakých hafo disku na stole, otočil se k aparatuře, která stála vlastně všude. Dvě bedny, jeden basák, čtyři satelity a jedna družice. Uprostřed toho všeho stálo něco, co připomínalo odpalovací zařízení. Takový malý stroj s ještě menším kilowattovým zesilovačem. Zhruba si přepočítal kabeláž a začal vše balit. Ze zdi vytáhl třífázovku zesáku a začal motat kabely od beden. Během tohoto úkonu zapřemýšlel:
"Neměl bych to nejdřív vyzkoušet? To bych měl."
Pozasunoval zpátky přípojky a zapnul celý tenhle kolos. Z repráku se ozvalo slabé lupnutí a poté šumot. Opatrně zasunuje zásobník kompaktů a přidává na hlasitosti. Nejprve se ozývá hlas, poté brnke kytara a hned nato se začne sypat sklo z oken. Jura zastaví strojovnu a při pohledu a vysklené okna blaženě konstatuje:
"Funguje."

Soňa utírá stoly starou hadrou a poslouchá rádio, které leží ještě od minula pod zadním stolem. Při těchhle pohybech si začne představovat Jarouše a Luběnu vzadu ve skladu. Začne přivírat oči a přitiskne se na židli, která je za ní. Ta ale bohužel zůstala od posledního mejdanu nespravena a tudíž tenhle nápor vášně jaksi nevydržela. Soňa se rázem ocitá na zemi.
"Do prdele, proč se mi tohle musí po každé stát."
Pomalu se zvedá a rovná si sukni. Mrkne na zbytek hospody a odhodí hadr na výčep. Proč by se taky měla obtěžovat utřít víc než jeden stůl, když tu ráno nic nebude, jen ty zdi. Mezitím se ze skladu vynoří ti dva a šofér se už chystá říci to co vždy na Soňu. Ta ho ale zarazí o otočí se k šéfové:
"Půjdu ještě něco zařídit."
Šéfka jen kývne hlavou a chytne Jarouše kolem pasu. Přitom se na něj ušklíbne. Ten se ihned zaboří do jejich vnad a začne ji hlasitě líbat. Luba se prohne a zavře oči.
"Jsme tu sami, na výčepu to ještě nebylo," prohodí jakousi divnou asijskou řečí z výstřihu a posadí ji vedle pípy. Jak si před chvíli zapla podprsenku, tak už ji na sobě zas nemá. Ještě kalhoty, sukni a ten kus hadry bránici v erekci.
"Tak co, jaký vyzkoušíme teď?" prohodí, když zní stahuje kalhotky.
"Já chci jahodový, nebo rači ten s čili papričkami" zahuhle během slastného vzdychání.
"Jo jasně, jenom co ho najdu."
Rychle odbalí tu veledůležitou pomůcku, kterou ihned nasadí. Začne ji líbat na tváři a pak sjíždí jazyk na bradavky, které mezitím začaly pulzovat v rytmu slasti. Chvíli ji dráždil prstem a hladil nohy. Její klín zvlhl a ona roztáhla prsty bránu neřesti. Jarda ho do ní zasunul a opřel se dlaněma o její ňadra. Opatrně začal do ní vnikat. Luběna se vzepřela na loktech a zaklonila hlavu. Jeho ruce ji hladily na celém jejím těle. Její prsa kmital s přesností jeho pohybů, které s narůstající rozkoší přidávaly na tempu. Oba cítili, jak jejich těla k sobě přilnuly.

Soňa otevřela dveře svého pokoje, vrazila kazetu do rádia a uvelebila se na posteli. Zaposlouchala se do hudby až usla.
Náhle ji probudil zvonek. Trochu nemotorně se postavila a promnula si obličej. Koukla na hodiny, bylo pět. Znova se ozval zvonek.
"No jó, už jdu!"
Sešla po schodišti a šla se podívat, kdo ji to vyrušil ze spánku. Odemkla dveře, ze kterých se vysypal Vavrečka ve svém obvyklém stavu. Na hlavě měl bouli, na ruce silniční lišaj. Lehce se zhýbla, ať ho může postavit na nohy, ale přitom se málem otrávila silně jedovatým dvacetipromilovým dechem, který vyjádřil vše.
"Já jsem, škyt, trochu naboural, škyt, " vylezlo po chvilce hledání slov z opilce.
Tohle ji stačilo, ještě že tu bydlí nějaký ten Jura, který to potáhne za něj.
"Vstávej! Tady nebudeš ležet!"
Tahle slova byla ale marná, jelikož se mladej Vavrečka otočil a tvrdě usnul.
"Sakra, přece se tu s tebou nebudu natahovat! Hej, slyšíš! Já vím, že mě slyšíš! Tohle ti neprojde!"
To už ji došla trpělivost a šla za sousedem.
"Dobrý den, pane Josef. Pojďte mi pomoc s Vavrečkou, už zase spí u mě na schodech a já ho sama neodnesu."
"No jo holka, to máš blbý, když si vybíráš takové nápadníky," odpověděl ji Josef a zasmál se pod vousy.
"No teda pane Josef! Já už vás do hospody nepustím! Taková budu pro změnu já!" pustila se do něj se stejným úšklebem Soňa.
"No tak to se na něj půjdem podívat," obul si pantofle soused.
Když přišli zpátky na soninu verandu, byla už cítit vším, co Vavrečka měl. Pepa ho chytil za ramena a Soňa za nohy. Pomalým krokem se sunuli na lavičku pod baldachýnem, kam jej položili. Jak vidno, mu bylo celkem jedno, kde ležel.
"Zajímalo by mě, proč s tím začal. Za ty tři roky, co ho znám, je pořád v lihu. A tohle bude asi už desáté auto, co rozbil. Já se vněm asi nevyznám," zamumlala a hodila na něj deku, která tam byla speciálně pro něj.
"To je trochu dlouhá historie, až bude jednou při sobě, tak se ho zeptej. Tu hrušku bys mu mohla i zrušit," dodal Josef na odchodu.
"Vám se to řekne," poslal za ním pár slov Soňa.
Letmo pohlédla na Vavrečku, který bezvládně ležel a jen ztěží oddychoval. Otočila se a odešla do kůlny, kde vyhrabala už poněkud zrezivělou sekyru. Ta se ji v ruce zaleskla a zahřála ji v dlani. Mírným kradmým krokem se blížila k opilému Vavrečkovi, který ani netušil, co se na něj chystá. Když se zastavila u jeho hlavy, hodila lehký úškleb až pramen jejích vlasů sjel po tváři.
"Tak zatlačit hrušku, jo?" pomyslela si a zcela volným pádem pustila sekyru tupým koncem na jeho hlavu.
Při dopadu se ozvalo něco, co připomínalo spíše slastné zavytí než dopad tupého předmětu na duté těleso. Po třech takovýchto úderech byla hlava jako kdysi předtím a Soňa odcházela s pocitem absolutního uklidnění. Rovněž i sekyra vypadala o mnoho líp než-li předtím.

Jura se najednou zvedne ze svého gauče a kráčí k telefonu. Prokřupne si klouby a svižně vyťukává telefonní číslo Soňi, které již zná z paměti. Telefon se chvilku chová, jako by se ho to netýkalo, ale posléze se ozve již známý tón vyzvánění. Jura si již chystá svou obvyklou frázi.
"Haló?" ozve se na druhém konci aparátu.
"Shoď ze sebe Vavrečku a poslouchej!"
"Co chceš, Juro?"
"Ale, jaksi jsem se doslechl, že na ten šus má přijet Vavrečka s aparaturou a tak mě napadlo, jestli se tentokráte dostavil ve stavu střízlivém?"
"Slyšet si slyšel dobře a jako vždy ti řeknu to samé, ne."
Jura žuchne zpátky do křesla a zhluboka se nadechne:
"Před chvíli jsem otestoval aparaturu."
"A jaký byl výsledek?" ptá se s absolutním klidem.
"Skvělý, čtyři baráky bez oken," ušklíbne se do telefonu Jura.
"Takže večer nástup!"
"No jasně! Čau!"
"Čau!"
Z křesla odhazuje telefonní sluchátko a spokojeně si nacpává svou fajfku oblíbeným tabákem. Chvíli se dívá, jak plamen zapalovače olizuje svým ohnivým jazykem dýmku  a pak již spokojeně pobafává. Skrze obláčky dýmu začne prohrabávat svoje cédéčka a náhle, jako by mu někdo ucpal naústek zakašle:
"Do prdele, zase mi je nevrátil! Já se na to vyseru.!"
Jedním velkým skokem je opět u telefonu a vytáčí číslo na Jindru.
"Haló, dovolali jste se na mě, avšak momentálně nejsem duchem přítomen, proto prosím sdělte mé fyzické stránce to, co máte na srdci."
"Okamžitě se zpátky převtěl a začni vnímat, protože jinak tě stihne ten nejkrutější trest!"
"K Edně nechci, už jsem tů, tož mluv!"
"Večer jdem na ten šus i s aparaturou, skvělý ne? Má to jeden háček, okamžitě mi vrať moje kompakty! Chapity!?" Praští se sluchátkem Jura a chytne se za vlasy.

Na druhém konci vesnice se mezitím na své zahrádce sluní Jarmila. Lehátko mírně skloněné, aby sluneční paprsky mohly co nejintezivněji dopadat na její sametové tělo. čas od času se pootočí směrem k oknu, za kterým se povaluje ve stínu domu její brácha; Tomáš. Tihle dva, ač se to zrovná dvakrát nezdá, jsou až na jisté pochybnosti dvojčata. Pochopoitelně, pochybnosti, žádný můž si totiž nenechá líbit, když je po něm házen sekáček, pravda na maso, ale i tak přec.
"Brácho, kolik je hodin?"
"Se di podívat!"
"Se mi nechce."
"A co já s tím."
Jarča se vrátí do své původní polohy, protáhne nohy a zavře oči.
"Půl druhé."
"Co?"
"Říkám, půl druhé."
"Co půl druhé?"
"Právě teď je půl druhé."
"No a?"
Tomáš odsekne podavým pohledem skrze okno, otočí se na druhou stranu a zhluboka oddechne.
"Kolik že je těch hodin?"
Chvíli nic.
"Héj, tak dozvím se něco?"
"Ne!"
Když se Jarča chystá opět nadechnout, aby její ústa splodila další bláboly, ozve se již monotóně známý hlas vesnického rozhlasu:
"Už troubějíííííí, chrrrr, blb, křsk, ujééé, na horách jéééleníííííí, buf."
Po chvilce naprostého ticha se ozve hlas místní hlasatelky, poněkud vysušený kouřením kartónu cigaret denně. Bodeť by ne, co má celý den v kanclu a obecňáku dělat, když tam akorát chodí Soňa s Luběnou sepisovat nutné opravy hospody.
"Ehm, ehm, ehm. Vážení občané, soudruzi a soudružky!"
"Panebože, co to zase hlásíte Vochmelková, tohle je tvrdý kapitalismus a né nějaké soudruzi a soudružky!"
"Oni vás slyší, pane starostho."
Hlas se ji protáhne skrze vyschlý krk. Poté, co si zhluboka oddychne a vyžené mraky nikotinu z plic, pohlédne z okna, které tu už dávno není. Houby hniloba, ale to se je Vochmelková občas zapomíná, když v zimě vyhazuje nevhodné hosty oknem.
Mezi tím se mračna dýmu rozplynou a konečně je vidět trochu tam za okenice.
"Vochmelková, vy budete nosit náústek, vždyť vykouříte celou dědinu!"
"Oni vás slyší, pane starosto."
"No a? A vůbec, nechtěla jste něco hlásit?"
"Ó jistě. Ehm, omlouvám se za malé zdržení. Takže, kde že jsme to zkonči.. aha. Takže, soudruzi a soudružky. Dnes večer se koná hudební akce naší mladiny v hospodě a okolo ní se začátkem okolo ní, ale co to plácám za blbiny, okolo osmi večera. Srdečně zvou... aha, to tu není. No nic. To je všechno. Vlastně ještě ne!"
Vochmelková se drbně usměje:
"Jo, víte že Vavrečka je zase u Soni? A je nalitej jak dělo... hmmhmhmhmh."
Neudrží se smíchy a vybuchne. Starosta jen obráti oči v sloup a snaží se odejít.
"Jó a pane starosto!"
"Proboha, ženská, vypněte už ten mikrofon!"
Ženská praští po vypínači, který již pamatuje jisté a chce se nadechnout. Jenže starosta je rychlejší:
"Řek jsem, že ho máte vypnout!"
"A nevypla?" Vyjekne.
"Ten váš a né obecní!" Neudrží se psychycky šéfo a odpadne do své pracovny omámem nikotinem a řečmi své sekretářky.
"Tuž, ségra, idem ne?"
"Polib mi!"
"A, zase má někdo dobrý den, co?"
"Polib mi!"
Tahle slova byla její obvyklá, když neměla náladu se s někým bavit. Tahle nálada se u ní objevovala nějak často.
Tom se skulil z gauče a odpochodoval k počítači, který se mezitím zotavil z předchozího tepelného šoku. Na obrazovce se ale náhle objevil známý titulek v modrém okně.
"No jo, mikrosoft!" Zamumle a zmáčkne tlačítko reset.
Když znovu naskočí systém, spustí si svůj internetovský prohlížeč a drze napíše na odkazové řádce adresu:
"Tak to máme hátétépe, dvakrát lomeno, tři véčka, n a t a konečně o, tečka com. Baj!" A praští do tlačítka enter.
Počítač po chvilce jemného váhání nahodí stránku s něčím jako: Nepovolený přístup, zadejte heslo.
"To víš, že jo." Zabuble a začne složitě vyvolávat speciální položky Tomnetu.
"Bingo!"
Při těch slovech se lišácky pousměje a nacvaká souřadnice. Z kompu se najednou ozve šílené chrčení, chrochtání, kvedlání a podobných šílených zvuků.
"Pět, deset, no tak, dělej, dvacet, no ještě, no konečně!"
Otočí se i se židlí k oknu, koukne na ségru, na nebe, zase na ségru,zase na nebe...
"Ségra! Dvacet čísel k plotu!"
"Polib mi!"
"No tak, dělej!"
"Zase fotíš barák? Až se jednou objeví kordona cajtů, tak neznám toho maniaka, co se nabourává na tajné satelity!"
"Bla, bla, bla."
Jakmile je přesun nechtěného objektu ukončen, vrátí se k počítači, lehce prohodí pár kláves a vyhrne se z okna. otočí hlavu směrem k modrému nebi a začne mávat.