Psaní člověku

Našel jsem si Tě. Dlouho jsem Tě hledal a ty jsi dlouho na mne čekal. Musím si vážit tohoto okamžiku, od kterého se bude toliko nového dít. Nyní najdeš ten kýžený klid, který po tisíce let v Tobě dřímal a sténal pod nátlakem úmorného a šedého bytí. Vidím v Tobě radosný pocit, který dere se a hojí, místa jenž ještě dnes byla zjizvena studenými včerejšky. Nebudeš už sám, najdeš i další vysněná místa, která jsou vystlaným hnízdem pro niterní životy smrtelných i nesmrtelných. Jednou jedinkrát okusíš tu chuť, která neúpí pod nátlakem všedních bolestí a rostoucích beznadějí. Najdeš sounáležitost a jistotu v sebe sama. A pak až si odpočineš, pak Tě čekají nové úkoly. Mnohem vznešenější a radostnější. Budeš překvapen kolik se Ti toho bude dařit pod Tvou silnou a zdravou vůlí. A dá Ti to smysl, stejně tak jako v den, kdy jsi pochopil, proč smysl má i Tvůj životní omyl.

Vzpomněl jsem si, že našel jsem deset duší, jimž předal jsem vše co jsem věděl a až tehdy.. až oni se probudí a budou vnímat vším, čím jsem je obohatil... jen tehdy budu moci jít dál a jen tehdy najdu klid. Klid, jenž ničemu se nevyrovná a ničeho víc si přání velkých přání nepřejí.... a právě pro ty probuzené, pro ně jsou tyto verše:

Byla by radost,
pohledět do oka,
láskou pohladit
a k hvězdám se rozletět.

Je to však starost,
dělá mi otroka,
láskou navnadit
a k zemi pohledět.