68931155

Paní Zavrtálková má neuvěřitelný čich na naprosto surreální situace. V mládí byla herečka – ochotnice, sokolnice – gymnastka a letěla po ní celá vesnice. Její intonace je vskutku vytříbená, její pohyby a gesta labutí. Kromě toho je neuvěřitelně vtipná. Tedy, víte, moje babička je taky neskutečně vtipná. Mně to tak aspoň přijde. Ale rodina mě upozorňuje, že už to dávno není záměr. Poetika je v tom ale stále tak silná, až je humorná. I když – cítím to já i ona –  že stárne.

Paní Zavrtálková si zapálí, nadechne se jako operetní zpěvačka a povídá: „Tady dole, o ves níž, jsou Martinice. A tam bydlel pan Kratochvíl. Švec. No, a dědovi, jako Jirkovi,  se jednou rozlepily boty. Ony totiž dřív ty boty, no víte, že jo, a…“ Přistihl jsem se, že vnímám jenom ten neuvěřitelný entuziasmus v řeči, jak vypíchne to nejméně podstatné. Její intonace totiž nenese děj, je to samostatný prvek. Který vše přebije. Ona totiž pábí, nevypráví.

„…a dal si je k němu opravit. No.“ Potáhla jako Lída Baarová a pobaveným hlasem, každý čeká na tu vtipnou pointu, pokračuje: „No a oni ho odvezli do nemocnice. No, ho, a on umřel. A teďka co teď, že jo, teď tam byly ty boty.“ Když se směju nahlas, ostatní se dívají, jako by to bylo něco nevhodného.

Není to jen samotnou paní Zavrtálkovou. Hodně zmůže i ten klid vesnice. U silnice. Přesto všichni mluví jako na divadle. Když jsou sousedé nahluchlí, asi to ani jinak nejde.

„Prosím, Zavrtálkovi.“

„Dobrý den, to jsou Hladilovi?“

„Ne, Zavrtálkovi.“

„A je tam někde pan Hladil, Ladislav?“

„Ne.“

„Víte, oni nám dali tohle číslo, on je z Jilemnice.“

„Ale tohle jsou Roztoky, bohužel, máte špatný číslo, nashle…“

„Ne, ale já s ním musím mluvit, oni nám dali tohle číslo…“

„A to pro něj mám jako jít deset kilometrů nebo co? Nashle.“

„Ale ne. Je to důležitý, my jsme až z Prahy…“

Telefonní rozhovor Pražáka s Pražákem na vesnici může mít mnoho podob. Laura zavěsila a povídá: „To je neskutečný. Co si myslí? Už vím, odkud bere Svěrák ty hlášky. Má to odkoukaný, normálně.“ „Třeba si spletl číslo,“ dodala paní Zavrtálková. „Asi.“

„Třeba to místo 68931155 bylo 68931156. Nebo 68931515.“ V tu chvíli se do toho vložili všichni ostatní. „Nebo to mohlo být 68935511,“ upozornil na možnost pan Zavrtálek. „Nebo třeba i 69831155, v tom se často chybuje,“ vypočítávala Laura. „Jo.“

Paní Zavrtálková začala nosit na stůl. Bylo ticho, připadal jsem si jako v Národním. Když někdo něco říkal, do toho bouřkového ticha, dával si sakra pozor, aby to slyšel celý sál. Usadili jsme k jídlu. „Nebo to bylo 689551,“ upozornila nás paní Zavrtálková. Udržet v tu chvíli polívku v puse bylo doslova utrpení.