Slunce

Jednoho dne začalo svítat slunce. Lidé se seběhli, aby se podívali, co se to děje na nebi, které předtím bylo vždy jen tmavě modré - den tu nikdo neznal.

Do Země věčné noci přišly první paprsky náhle; překvapily všechny obyvatele, kteří se neustále koukali, jak ten zlatý kotouč září. Nevěděli, že kdo se dívá dlouho do slunce, ten oslepne, a to se jim také bohužel všem přihodilo.

Lidé osleplí sluncem ale přežili a svým dětem předali své poselství, že musí klopit hlavu před novým mocným pánem jejich země.

Další generace tedy měla již před sluncem respekt a svůj zrak si uchránila. Mladí lidé již věděli, že mají dar života přijímat po malých kouscích - odlescích zlatého kotouče, a tak že jim bude zlatá energie nejužitečnější.

Člověk totiž není schopen přijímat celou pravdu, musí ji upíjet po doušcích, aby se v ní neutopil...

Každý z nás má svou individuální dávku, kterou je schopen přijmout - jeden se probouzí po kapkách, druhý by po nich usnul... a tak bděte a chraňte si svůj zrak...