Lesk a bída vánočního perníčku

        Moc dobře si pamatuju,na ten den,kdy jsem se narodil.Byl jsem vyňat z tenkého plátu těsta.Už bylo na čase.Trnul jsem tam celé dvě hodiny jako převálcovaný. Položili mě na plech vedle ostatních.Byl to zvláštní pohled.Sousedi vpravo i vlevo se mi nápadně podobali.Až na tu nesmělou hvězdičku,co se choulila v rohu,protože se nevešla do předcházející várky.

Nevěděl jsem co se bude dít dál.Zkušený Plech nám oznámil,že projdeme tvrdou zkouškou. Do unie vánočního cukroví prý nemůže být jmenován jen tak někdo.

Hvězdička se suverénně zeptala:,,No dobře.Ale my chceme vědět co nás teď čeká.Co je to za zkoušku?‘‘,,Neboj se!Ze začátku to sice bolí,ale dá se to přežít.Navíc.Vy to prožijete poprvé a naposledy.Zatímco já…‘‘

Má nejistota přecházela ve strach.To už jsme ale dostali symbolické poslední pomazání,a bez milosti,za doprovodu vánočních koled,jsme byli vsunuti do sálajícího chřtánu elektrické trouby značky Solar Krematium.Její tlama za námi hlučně sklapla a my jí byli vydáni na milost Ze začátku jsem se cítil jako připečený.Celých 15 minut jsem se strašně bál.Pociťoval jsem neuvěřitelnou bolest.Posléze však slast.To když už jsem cítil vůni své spálené,horké,potící se kůže.Plech byl neuvěřitelně klidný.Trouba se chvěla a vztekle nás bičovala neustále sílícími výboji.I když se oba taky hodně potily,přišlo mi,že na rozdíl od nás,si to dokonce vychutnávají.Najednou však elektrická obluda otevřela tlamu a my byli vyvrženi z jejích spárů a přeneseni na chladné schodiště.Tlouklo mi srdce.Já,Plech i mí druzi jsme s úlevou vydechovali.Najednou se průvanem rozletěly dveře.Po schodech se pomalu plížilo něco velkého,černého,chlupatého s jasně zelenýma očima.Černý vetřelec se zastavil nade mnou.Ohmatal mě fousy a jeho mlsný jazyk naznačoval jeho záměr.Kdoví,kde bych byl dneska,kdyby se dveře nerozletěly podruhé a hysterický výkřik:,,Fuj Macku!Mazej..!‘‘ nezkazil kocourovy chutě.

Po dvou hodinách se mé perníkové srdce konečně ustálilo na běžné tepové frekvenci a já mohl s ostatními zhodnotit dnešní krušný večer..

Postupně se schodiště plnilo dalšími a dalšími Plechy..Nechali nás v té zimě nocovat ještě do příštího večera.

Mmm…Ovšem ta ceremonie posléze stála opravdu za všechno to utrpení.Nechci působit nějak vypečeně a sobecky,ale myslím,že mě a hvězdičce to slušelo asi nejvíc.A potom co jsme byli vybráni mezi elitu a vyzdobeni bílou polevou,jsem si připadal jako král.Lidé nás ale asi až tak výsostně neocenili.Položili nás až na samotné dno krabice.Strávili jsme tam celé svátky..           

S některými jsem se už nikdy neshledal.Proslýchalo se,že emigrovali do Žaludkova(Nechci ale šířit drby.Nevím co je na tom pravdy..) Na Nový rok se i o našem osudu rozhodlo.Zbylo nás 7 statečných!Nikoho jsme už nelákali. . Každému se při pohledu na nás dělalo nevolno.Vyskládali nás vedle sebe na kredenc a začali kolem nás kroužit nějakým špičatým dlouhým předmětem.Šel z něj strach.Přišla řada i na mě.Bezohledně mi udělal díru do čela.Když jsem se probral z narkózy,strašně jsem se zděsil.Tou ještě nezahojenou dírou mi provlekli nevkusnou červenou stužku a znovu mě zavřeli do krabice.Světlo světa jsem spatřil až na příští Vánoce.Za tu dobu jsem strašně zvrásněl a ztvrdl.

A rok od roku je to horší.Nevím jak dlouho tu ještě budu.Pomalu ale jistě se drolím.To,že mě na dva týdny vždycky oběsí na stromečku,pak zase na rok(někdy i na dva..)hodí do krabice, nedělá mé imunitě nijak dobře…

Nic si nenalhávám. Jednou,až jim nebudu vonět,mě bez mrknutí oka odsoudí a hodí pod zobák nevybíravým hrabavým kurům…