VELBLOUD

Jiří Kain

V tíživé tesknotě noci

jak kdysi skrylo se zvolání.

Však co stalo se, že slyšíš zpěv?

A hudbu odešlých minulých let?

Probuzený cit vždy vystraší strašidelné

až tě rozbolí ta nekonečná nemohoucnost popadnout dechu za letu,

a třaskavá nemohoucnost sejít z neexistující cesty?

Hořící šíp zasáhl orla do srdce

a ten teď mlčky padá z oblohy.

A noc se změnila v den ?

tou září z orla planoucího.

A ze mě je teď už jen hliněná figurka Navahů?

Tak trochu podveden jsem vyběhl do ticha.

Tak trochu blázen chci jako včera dnes se smát,

a plakat i spílat,

a slavit a pít.

A zas na chvíli srdce mít.

A celou noc bdít, to chci chtít.

To však už nemohu mít.

Neb včera už nelze žít?

Chtěl bych jednou ráno omýt svou tvář,

podívat se do zrcadla,

a zjistit, že jsem stále velbloudem?