co se dělo na Karlštejně...

Karlštejnská Rukověť srazistů písmáckých je to hrozně dlouhý, já vím... já to psal... co jsem zapoměl, nebo neviděl, klidně doplňujte... PS: Medailonek asi nebude správná kategorie, ale do ostatních jsem to dávat nechtěl...

Nejdřív bych rád řekl i něco málo, co se dělo v pátek, možná pro vás to se srazem nesouvisí, ale mě jo. Abych nemusel vstávat ráno v 3:45, přemluvil jsem Sarken, aby mě nechala přespat u nich doma. Maminka ani kocour (rovnoprávní správci) nic nenamítali, ikdyž kocour zrovna moc nadšeně nevypadal. Když už se Sarkence podařilo vbalit obrovský péřový spacák do celé půlky krosny, a do zbytku dát trošku oblečení, zazvonil telefon. Ano děti, byla to vám dobře známá Bibša. Za hodinu pod orlojem zněl její verdikt. Zatímco jsem se snažil nezhltat skvělé pečené kuře, čas ubíhal, a když jsme vyrazili, už bylo jasné, že včas nepřijdeme. A stejně jako čas, běželi jsme i my, od domu k busu, od busu k metru, od metra, po metru k metru dvě, a ven ku Staroměstskému náměstí... A tam už čekali. Mocný Lyryk v dobré náladě, Bříza, Tynic, Bibša a Jim_Page_LZ. Tradiční odchod do vinárny na červenou šťávu vynechám, a zmíním se jen o následném setkání se Sonatinou, a sestrou Šílou. Bylo rozhodnuto jít do jakési pochybné kulečníkové herny, a nikdo neprotestoval. První věcí po vchodu byly vytřeštěné oči všech písmáků (někdo zamaskoval chladným nezájmem) na servírku nahoře bez (nebudu komentovat). Po pár hodinách hovoru (někdo hrál i koulečník) a házení mincí do nenasytného juboxu, jsme se zvedli, a protože bylo už po půlnoci, většina se rozhodla, že půjde spát k nabízícímu se Břízovi. Lyryk a Sonatina šupajdili na druhou stranu, (Jim odjel domů) ale zbytek loajálně držel při sobě. Po kratší cestě okořeněné několika pokusy o romantické verše, jsme dorazili. Nebudu se rozepisovat o skvělosti Břízova bytu (ikdyž by si to zasloužil) protože pak nastal vrchol večera. Bříza pustil svůj oblíbený Indiánův zpěv (tuším od Janoty), a do produkce se zapojil i svým hlasem a vlastnoručně vyrobeným, velice magicky vypadajícím chřestidlem... konec. ticho. první nesmělá slůvka... Aby posílil už tak dost mocný účinek magie, vzal do ruky kytaru rozjel koncert pro šest strun, dvě ruce, nějaký ten kus dřeva a jeden hlas. Proč jen jeden? Nejen že nikdo neznal slova písní, ale nikdo ani nechtěl rušit vyluzované tóny. Zatímco se písmáci střídali v umokřelém obdivování sprchového koutu, zvuk Břízova hlasu vkreslený do kytarových tónů, rozrážel naše hlavy, mrazil naše záda, a smirkoval naše okoralé duše. Otevřenými okny vylétal ven, aby voajérsky nahlížel sousedům do oken, a opozdilcům pod opice... Kdo nezažil, nepochopí... Ve 4 hodiny ráno jsme zalezli do spacáků (někdo do zapůjčených), ale nikdo v žádném nebyl sám. To ozvěna Břízovy hudby spala s každým z nás... Ráno mě s Sarken očekávalo nečekaně drsné probuzení v podobě sadisticky nařízeného budíku na číslici 8. Kdybych já vůl nesliboval v 10 stát na schodech Muzea... Ale nedalo se nic dělat, a ubohá Sarken musela trpět se mnou, protože jsme u ní doma měli svoje krosnoviny. Polospací cesta, sní-daň z nočního pobytu, i cesta do centra, mi nějak splývá. Jen si pamatuju, že Sarkenčin kocour strpěl mé šimrání na krčku, a nejdřív mě poctivě varoval zježeným hřbetem, než se mi zakousl do ruky. K muzeu jsme samozřejmě dorazili pozdě. No jak se to vezme. Nikdo tam nebyl. Teprve po půl hodině přišla Bebitka, ale jen proto, aby nám řekla, že se s Dědouchem minuli, že tedy nemá odvoz zpátky, a tudíž s námi nemůže jet. Nějak sem nebyl v kondici zkoušet ji přemlouvat, a tak odešla následovaná jen smutnými pohledy (mým určitě) a neradostným pomáváváním. Bibša a její banda dorazila až za hodinu. To už byl skoro čas jít vyzvednout Vílu na hlavní nádraží, jak jsem jí slíbil. Solidární Bibša se rozhodla, že mě doprovodí, ale osud rozhodl, že Víla bude uvítána více lidmi, a do cesty nám postavil právě přicházejícího Azalina s křídly ochraně vztaženými nad Silvinkou z cudziny. Po krátkém přemluvu (čistě proformální vzdor) šli s námi, vstříc dobrodružství Hlaváckého pralesa. Když jsme se proplížili sloupovím haly, na místě domluveném (dole, pod cedulí s odjezdy) nikdo nestál. To nebylo nic divného, neboť vlak měl přijet až za 10 minut. Zato nahoře vesele postával Mirosláwek se Sašenkou, ve společnosti Papoucha a mladé dívčiny (z důvěrných pramenů jsem zjistil, že je to dcera Dědoucha, ale pššššt), kterou rozjívená Bibša hned pokřtila na Evičku, což zmíněná Adélka těžce nesla. Ale Víla nikde, akorát u vlaku z Českého Těšína přibyla číslice deset v kolonce pro zpoždění. Aspoň něco. Udeřila minuta V, ale žádná Vílovitě vypadající dívka, ne a ne se na mne vrhnout. Nápaditě vyrobená cedule hlásající PÍSMÁK, držená Evičkou nad hlavou k nám poutala mnoho pohledů, ale ten správný pořád ne. Mezitím se objevil i Dědouch sám, rozmrzelý, že Bebitka nepřišla na místo srazu. Když jsem mu převyprávěl, co mi říkala ona, zděsil se, že nejen že doma nechal správný mobil, ale ještě vypnutý, a zase vyrazil směrem ke Flourenci. A Víla stále nikde. Ze zoufalství už jsem oslovil jednu okrosněnou blondýnu, ale její udivené "Yes?" mi stačilo. Už, už jsem velel k odchodu, když z úplně druhé strany nenápadná osůbka cosi zapípala. Ano, byla to ona. Víla! Katastrofickým scénářům plesklo přes hranu, a tak jsme se konečně šli spojit s muzeální skupinou. Jako ukázkový gentleman, jsem se ověsil batohy, ikdyž Víle jsem ho musel odebrat spíše násilím, ale to sem ani tak nepatří... Na schodech už nás čekal i Olda, Dany, Bříza, Šíla, tuším i Sluníčko, a možná i Jim_Page_LZ, ale už fakt nevím. Po dvaceti minutách seznamování a obnov starších seznamů se naše (už asi dvacetihlavá) banda vydala zpátky do nádražní džungle. Jako kobylky se písmáctvo vrhlo na pokladnu s lístky cestovatelského stromu, a celou ji oškubali. Vlak už čekal přistavený a i pro nás v něm bylo dost místa. Nějak už nevím, jestli tam Jim_Page byl a hrál na kytaru, nebo ne, ale spíš jo, protože cesta utekla dost rychle. Na nádraží jsme dorazili ve 12 hodin, a na místě jsme se shodli, že doba srazu byla (snad) v jednu hodinu. Přivítali jsme se s jediným čekajícím písmákem Xpiredem, a následné přemístění do blízkého prostoru patřící ke stánku s občerstvením bylo dílem okamžiku. Někdo si objednal pivo (no dobře, já taky), pár (nás) otrlejších zkusilo rozsekanou zvířecí mrtvolku v umělé napodobenině jejího střeva, navzdory mračícím se vegetariánům, a jejich významným pohledům směrem k okolní trávě. Postupně nějak dorazil, Špunt s tulící se Tulinkou stydlivě skrytou v autě, Zolli s manželem, vezoucí Bambulku se Slájem, Amorph se slečnou Klárou (mylně jsem ji upomínal o foto, však pouhá shoda jmen), Lyryk s harémem ve složení: Sonatina, Betty a přitažlivá blondýnka, jejíž křestní jméno jsem zapomněl, ale později jsem zjistil, že sem píše pod přezdívkou NB. Stejně tak dvojice totemáků se představila pouze jmény, a tak jsem až pozdě zjistil, že jeden je slavný Zborník, a druhý Dupus. Malé pozdvižení vyvolal nečekaný příjezd Ramony, neboť jsem se jí s řevem vrhnul kolem krku a to najednou s Šílenou, ikdyž mě k tomu můj nick nijak neopravňoval. Pozdvižení vyvolal hlavně příchod bandy v tomto pořadí: hnědý pes (rasu nevím, ale něco mezi boxerem a rotwailerem) s cedulkou Max von Blautenberg, zjev v zculíčkvaných vlasech barevnými gumičkami, volající, že je Bestyják, a krátkovlasá sympatická s ním sráměná (jejich vztah jsem zapomněl zjistit, její jméno jen zapomněl). Tímto příchodem narostl statisticky smích o 34,12 procenta, což není málo. Na radu nepísmáka (snámijdoucího) Járy, jsme počkali ještě hodinu na ViNiLa s Tanizaki, protože jejich vnímání srazové hodiny bylo o jednu celou posunuto. Pokud jsem někoho vynechal, ať se ozve, a spravedlivým hněvem sežehne mou ubohou paměť. Do obou automobilů byly naskládány batohy, pouze Šílená si svoji US tronu bránila tak zuřivě, že se nikomu nepodařil, víc než letmý dotyk jejího zeleného povrchu. Po několika minutové debatě, kam jeme, proč tam jdeme, co tam budem dělat, co tam nebudem dělat, a proč to nebudem dělat, někdo konečně zavelel k odchodu, a tak se šlo. Během dvaceti minut už jsme stáli před branou rozlehlého pohostinství. Byli jsme uvedeni do prvního patra, a první informace, kterou jsme se dozvěděli, bylo že musíme do šesti hodin odejít. No, proč ne. Na terásce začal Dědouch hrát na kytaru. Po chvíli jsem si všiml, že víc a víc lidí postupně nenápadně mizí za ním. Zvědav co se tam děje i já nakoukl. Zůstal jsem stát ve dveřích. Dědouch zapáleně rozjížděj nějakej jazz, a Papouchem to natolik cloumalo, že se prostě musel přidat. Zahlédl jsem ho ve chvíli, kdy zvedal k puse trubku zahradní konvice, a zadul. Nemožné se skutkem stalo, a opravdu se mu nějak dařilo vyluzovat tóny (kvíly) které zapadaly do Dědouchovy zuřivé kytarové bouře. Možná jsem zůstal stát i s otevřenou pusou, ale rychle mi došlo, že o tohle nesmím přijít, a tak místo abych se vrátil do vnitřního kruhu, usadil jsem se na svahu nad terasou. A koncert pokračoval, jazz vystřídalo tvrdší blues, Dědoucha u kytary zase Papouch a obráceně. Do hry se připojil Slyjův bubínek (střídající hudebníky jak nymfomanka kamarády), rezavý opékací rošt, starý věšák, a sestava Dědouchův půllitr (poloplný, poloprázdný) + vidlička. Mezitím se roznášelo jídlo, mimochodem celkem levné (na místní poměry), a hlavně takřka dvojnásobné porce. Číšníci zachovávali zdvořilé obličeje, pouze, když si mysleli, že je nikdo nevidí, testovali použití svých znechucených grimas (teda přistihl jsem jen jednoho). Nemám žádné zprávy, co se dělo vevnitř, ale na terase neúnavně zněla hudba (a chraplavý zpěv). Víla a Evička v sobě našly tolik energie, aby vyšplhaly nejen na konec prudké stráně, ale dokonce až na vrchol skály. Míra se Sašenkou měli nadšení už míň, ale za to nám nahoře předvedli velice přesvědčivou imitaci vzájemného boje, kde bylo cílem co nejsilněji obejmout toho druhého, co nejvíce končetinami. Zvítězila Sašenka, ale jen proto, že se Míra musel jednou rukou držet stromu. Dědouch podle očekávání rozbil svůj půllitr jedním obzvlášť drtivým bziinngggg... a jak mu tak z ruky trčela ostře skleněná koruna, plná střepů a zlatavého moku, nahnul ji do sebe a na ex vysušil, nehledě na zděšené výkřiky přítomných dam. Jeho další starostí už bylo jen to, do čeho bude dál tlouci vidličkou... Po nějaké době se najednou roznesla zpráva, že nás už vyhazují, přestože to se mělo podle plánu stát až za hodinu. Poslušně jsme tedy sebrali svá těla k pultu, a za pomocí zařízení peněženkovité podstaty, vylepšili naše vztahy s číšnictvem. Poté jsme vyvlekli naše těla ven z milého zařízení, naplněni silnými dojmy a dobrým jídlem. Venku se zformovala čekací fronta u obou aut s batožinou, ale majitelé ještě někde pobíhali, takže jsme si posedali, kde se na (i mimo) asfaltu dalo. Sly se svým bubnem narazil na spřízněného bubínkáře, a hned si padli do oka (náruče měli plné bubnů). A nejen náruče, též myšlenky, což rychle dokázali společnou rukoubicí exhibicí. Foťáky německých turistů synkopicky pocvakávaly, a občas se nějaký rozjetý písmák přidal poleskáváním rukou o nohy. Dvacetiminutové sdílení dundunu napnutých kůží z nich udělalo přátele, a tak naše (zatím jen plánovaná) výprava získala dalšího člena. Sapa, jinak nazvaný horský vůdce, se ukázal vůbec jejím nejprospěšnějším členem, protože jako jediný znal cestu, a vůbec celé okolí amerik. Protože Zolli se stále nevracela z prohlídky Karlštejna, vyrazila za ní záchraná výprava. Moc daleko jsme vpuštěni nebyli, ale na Zolli jsme naštěstí akorát narazili. Zpáteční cesta probíhala v těšení se na naše krosny a jejich něžný tlak do ramen, cestou do slibovaného do kopce. A konečně jsem ji měl opět v rukách... moje milá, malá, zelená, prostorná, plná a zatraceně těžká krosna. I skupina od Špuntíkového auta se začala nadšeně zdravit se svými přenosnými polovičkami. Už, už to vypadalo, že vyrazíme, ale pořád tomu něco bránilo, a nikdo mi nedokázal říct co. Nakonec mi Šílená sdělila, že někdo se pořád nemůže dostat ke svému batohu, nebo co, a ona, že tu s ním počká. Tuším, že s ní zůstal i Bříza. Nakonec odešla skupina ve složení Sly, Sapa, Bambulka, Xpired, Dany, Sarken, Azalin, Slvinka, Bibša, Tynic, Mirosláwek, Sašenka, Víla, Jára, následovaná opozdilci: Jim, Ramona a Olda. Čekal jsem ještě další, ale nikdo další už zpoza zatáčky nevyšel... Tehdy jsem si ještě myslel, že přijdou se Šílenou, ale dorazil jen Bestyják se svou již zmíněnou (Martina!!) dívčinou a psem. Ale to už předbíhám. Cesta byla nádherná, ale nevím jak ostatní, já si ji moc neužíval. Až na občasnou konverzaci se sestřičkou Ramonkou, nebo spanilou Vílou, jsem spíš chytal dech, a žehral svému změkčilému tělu, nepříliš uvyklému fyzické námaze. Naštěstí jsme šli sotva šest, sedm kilometrů, když jsme konečně narazili na zábradlí ohraničující vytouženou ameriku (velkou). Až na drobný zádrhel, který nebudu rozebírat, jsme se přes něj přelétli a nechali se očarovat prvním pohledem na divou krásu kombinace vápencové skály a čisté vody. Nevím jak ostatní, ale já úplně zapomněl třeba jen vyndat foťák. Nejsnáze slezitelná vypadala právě ta nejvzdálenější strana, a tak jsme vyrazili po stezičce okolo celého bývalého lomu. Dorazili jsme až na místo chystaného slézání, ale osmimetrová kolmá skála ani s pomocí tlustého ocelového lana (s rozpletenými bodajícími prameny) většinu snadno odradila. No, taková Ramonka cvičně slezla dolů boční cestičkou a pak vyšplahala nějak nahoru a to vše s krosnou na zádech!! Po dvacetiminutové diskusi bylo rozhodnuto, že najdeme tábořiště někde nahoře, a dolů slezou jen koupací individua. Po krátkém průzkumu okolí jsme takové místo našli, a nechali tam batohy, že kluci vyrazí na dřevo. Jára s Tynicem ještě odešli prozkoumat štolu, která by nás snad ještě mohla dostal pohodlněji dolů k vodě. Nevím, jak se stalo to, že s náma na dřevo šly i holky nesoucí si plavky a ručníky, ale je to fakt. Cestou jsme ovšem objevili o dost lepší místo k táboření. No, nebudu to protahovat, když jsme se doplahočili se dřevem (Sapa nás opět vedl), zaskočili jsme ještě pro batohy a usalašili se na loučce s topolem a břízou (zatím bez Břízy). Hromadné koupání se odhlasovalo hned, a protože se už smrákalo, pobraly se plavky, jejich případný náhražky, a šlo se. Sestup se nakonec podařil všem a první skupinka rozdychtěně doběhla k vodě. Kromě tradičního nářku nad ledovou vodou jsme hlavně pozorovali hojné žáby a raky, a čekali na prvního odvážlivce. Myslím, že to byl Jára, ale už si nejsem jistej. Nevím proč, ale to že se rychle (zmrzle) zase vydrápal na klouzající skálu mi dodalo odvahu, a přestal jsem to odkládat. Hups tam. Brrrrr pár rychlých temp do tmy, když už jsem došel k názoru, že toho osvěžení bylo dost. Opatrně jsem se snažil po kluzkých kamenech dostat ven, a podařilo se mi to na první pokus. Tam už jsem (v teple nočního vzduchu) zůstal, a jen pozoroval ostatní. A bylo na co se koukat. Ramonka, Víla a Sarken vesele plavaly a vůbec si to moc užívaly, přidala se Silvinka, ale jedna po druhé přeci jenom vylézaly ven. Víla (spíš vydra) až naposled. Snažil jsme se nezištně zahřát vylézající dívky objímáním, ale většinu jsem tím málem zahnal zpátky do vody. Ostatní se ještě chtěli koupat, ale já se pod průhlednou záminkou, že se jdu postarat o oheň, vypařil i s právě přicházejícím Břízou. Výstup po ocelovém laně mi na rukou nechal pár jizev po zabodnutých drátech, ale jinak jsem tohle dobrodružství přežil bez následcích na zdraví. O oheň už se zatím postaral myslím Mirosláwek, a tak jsem mu jen pomohl nalámat dřevo do zásoby. Bříza se vrátil zpátky, aby mohl posvítit ostatním na jejich noční výstup z rajské propasti... Večer u ohně byl dlouhý, plný svíjejících se plamenů, zamračených hvězd, a tančících víl, které ovšem vůbec nikdo neviděl. Kytara v rukou Břízy vyzívala k tichému poslechu, v držení Jima k našemu hlasitému (co si budeme povídat - falešnému) zpěvu známých písní. Vévodil hlavně ten s víca-noha-ma, ale zaznělo toho dost, z mnoha jiných sudů viných. Okolo hřejivého ohně kolovala ještě hřejivější medovina (blahoslavený Azalin jí obětavě nesl 11 lahví!!!), přidalo se pár lahví vína, a nějaké pytlíky s oříšky. Znovu někteří museli dokázat svoji společenskou netaktnost, a znesvěcovat, do té doby čisté plameny, masnými výrobky. Vegetariáni už neměli na co významně koukat, a tak se spokojili s vyčítavými pohledy vzhůru, směrem k vyšší autoritě. Vzniklo mnoho diskutujících skupinek, z nichž většina těch dvoučlenných, brzy opustila světelný kruh ohně, a šla využít anonymity a diskrétnosti všeokolní tmy. Rád bych na tomto místě vyzdvihl Mirosláwkovu dobrou vůli, obětavost a hlavně statečnost, neboť v zájmu Xpiredového přespání u ohně, vzdal se svého spacáku, a musel tak vlézt přímo do jámy lvové, tedy k Sašence do jejího. Když mi ráno líčil hrůzy noci, trpce jsem ho litoval, a snažil se ho přesvědčit, že příště se za něj rád obětuji já. Ale nedal jinak, než že svůj kříž dál sám ponese nástrahami krutého světa. Takovej je to chlap ;-)) Kytary zemdleny zmlkly, a jejich tklivé tóny dál šuměly už jen v odlescích plamenů na množství prázdných lahví. Rozbalovaly se první spacáky u ohně, čehož jsem se rychle chytil, a první dvojice odcházely do nočního ústraní. Bestyják, podpořen častým připíjením Ramončiným vysokoprocentním myslivcem (přezdívaným nafta), se konečně odhodlal, a veřejně prohlásil, že Max_von_Blauttenberg umírá... Bestyják umírá... ale Zazoo stále žije. No, pro mě to bylo docela překvapení. Od té chvíle se o zábavu staral hlavně, právě zjevivší se, přitom stále přítomný - Zazoo. S narůstajícími promile nafty, rostlo nejen množství vtipů a historek, ale i jejich košilatost (takové to s límečkem). Nebudu citovat, protože sebepřesnější citace nemůže vystihnout, proč se většina přítomných písmáků svíjela smíchem na zemi... Obzvláště pohled na jindy decentního Oldíka jak leží v křečích na zemi, nebo zasmušilého Xpireda se zuby od ucha k uchu, bych si rád zachoval. Víc a víc písmáků zalehlo za účelem spánku, nebo pozorování hvězdných světýlek, ale tvrdé jádro ve složení Zazoo, Martina, Olda, a tuším Jim nebo někdo, pořád posedávalo ve vzpřímené poloze, a jejich smích (tedy Zazoo zaručeně vedl) roznášel do širého kraje poselství dobré nálady. Už první nesmělé světlejší skvrny svítání plazily okolní časo-prostorovou kapsou, když byl stále veselý Zazoo vytažen Šílkou na okraj tábořiště, a sjet za rušení nočního klidu, jak prvňáček za špatný vysvědčení. Omluvy mumlající Zazoo podpírán věrnou Martinou odpotácel se dál směrem ke svému ležení. Ještě teď vidím jeho skloněnou oculíčkovanou hlavu, zarámovanou prvními paprsky vycházejícího slunce... Ráno se hrála oblíbená hra: když ty vstaneš, vstanu taky, a nebo ne, a ani už nevím, koho prvního přestala bavit, a tak svou výhrůžku splnil. Jasný, až palčivě slunící zářivý kotouč dokonal zbytek. Objevily se první hrdinské pokusy o vaření na ohni v ešusech, a nastala sháňka po čemsi k jídlu. Teprve tehdy jsem si všiml, že Šílenka zmizela, a později jsem se dozvěděl, že zmizela na první ranní vlak, hned po tom, co vyčinila Zazoovi. Po snídani se skupinově rozloučili odpojili Zazoo, Martina, Bříza, Dany, Ramonka a Xpired, protože ostatní prohlašovali, že chtějí přespat ještě jednu noc. A tak vyprovázeni naším máváním odešli směrem ke vzdálené železniční zastávce. Završením následné 30ti minutové debaty bylo navržení koupacího plánu. První skupina se půjde koupat, později vystřídána druhou, a pak společně půjdou někam na výlet, nejspíš k malé americe, nebo do štol. Já byl v té zůstavající skupince, a u nás to probíhalo takto. Zahrál jsem s Azim jednu hru Magic karet, ale zoufalé obličeje ostatních, Azika donutily vytáhnout kartičkovou hru se zombiálně hospodskou tématikou, jejíž vzletný název zněl Vládci choutek. Tato hra nás natolik chytla, že jsme u ní vydrželi víc než hodinu, a nad loučkou se vznášely výrazy jako: krávožemla, vegánská sváča, nebo dokonce obávané stařec a moře s extra nápojem. Poté aktivnější přešli na Járou prozřetelně přinesené Frisbie (nevím, jak se to píše, ale je to normální létající talíř). Tak nám utekly další tři hodiny, když se najednou spustil deštík. Bleskové sklízení a balení ukázalo, jaké mezery v táborničení máme. Naštěstí byl deštík jen párminutový a slabý. Tu konečně přišla koupací skupina, v pravý čas, aby si stihla zabalit nesbalené a vše naházet do dvou našich stanů před pokračováním útoku z nebes. Nejdříve někteří písmáci předvedli jakési snahy o předtančení v děšti, dokonce Olda zkusil úchvatné uhýbání hustě jdoucím kapkám, ale všechny takovéto snahy rychle zaplašila klesající teplota padající vody. Nakonec jsme všichni skončili pod našimi dvěmi spojenými kusy celty, drženými nad hlavami. Pouze Azalin a Silvinka museli mít svůj vlastní, oddělený a naprosto nezávislý slovenský igelit. Ale takový už tenhle náš svět... Pršet přestalo asi tak za čtvrt hodiny, ale pod zamračenou oblohou nebylo potřeba ani moc diskutovat, a společný verdikt zněl: Jedeme do Prahy. Rozsáhlé dobalovací akce, byly nebi vzdorným znamením, že nejen ono to myslí vážně. Během půl hodiny bylo vše sbaleno a tábořiště zářivě čisté (mokré), akorát naše zavazadla se rozrostla o pět igelitových tašek plných prázdných lahví a jiných odpadků. Olda zavelel k odchodu, a poslušní písmáci jej věrně následovali. Tady se musím zmínit o Tynicovi a jeho velkém objevu, který si přinesl z koupání, což byla Vrtule Moci, silně kouzelný artefakt, tajuplných schopností. Tato vrtule nám později nejedou zachránila život a ušetřila nás mnoho nepříjemných příhod. Také ona mohla za mnoho navázaných hovorů, a většinu chtivých pohledů dívek naším směrem. Většina jejích schopností je dosud neznámá, ale jej jisté, že její moc je opravdu vzácně silná... Protože byla cesta rozmoklá a trochu se klouzala, byla o to dobrodružnější. Nakonec se nám ale podařilo dosáhnout nejbližší vesnice, kde jsme se konečně zbavili našeho nevítaného nákladu v kontejnerech na tříděný odpad. Nejbližší hospoda nebyla ochotna přijmout individua našeho typu (vymluvili se na jakési zavírání, či co), a tak jsme se vydali k druhé. Tam zase nebyli schopni nasytit ani ubohou skupinu jedenácti trampíků, a tak jsme se vydali směrem ke Karlštejnu a naší oblíbené Špuntem doporučené hospůdce. Už jen vidina těch velkých porcí teplého jídla nás poháněla neúnavně vpřed. Žentlemanský Olda se pasoval na pravého šerpu, a sebral Víle batoh, aby svému prohlášení dodal na důvěryhodnosti. Věřte nebo ne, poctivě ho nesl (i se svým) až k vlaku... Do Karlštejna jsme dorazili z druhé strany, a na hlavní třídě jsme také byli nalákáni do příjemně vypadající hospůdky. Cestou znovu promoklí a uťapaní písmáci odložili ztěžklé batohy, rozsadili se a nabrali do rukou jídelní lístky. Při pohledu na ceny se raději písmáctvo zase zvedlo od stolů a rychle zmizelo hlavním vchodem, stíháno podmračenými pohledy penězchtivé obsluhy. Naše maloučká miloučká hospůdka na nás čekala stále na stejném místě a my do ní lačně vtrhli. Chytře jsme se usadili na jediném prostoru pod volnou oblohou, a objednali si pití a jídlo. Pití bylo přineseno hned, ale jídlo asi až po hodině. Mezitím se ale zase spustilo vodněmračné nadělení, a tak byla spuštěna blesková akce s odklízením batohů a stěhováním písmáctva do sušších krajin. Konečně se začalo nosit dlouho očekávané jídlo. Ovšem guláš, který si objednala většina našeho stolu (já nééé ;-P) už tak skvělými porcemi neoplýval. Po chvíli jsme byli opět vypovězeni pod širou oblohu (naštěstí zas přestalo), pod průhlednou záminkou výstupu jakési šermířské skupiny. Další hodinu jsme zabili čekáním, na to, jestli pózující červenokabátníci udělají něco jiného, než že jen budou vykecávat s půllitry v ruce. Nakonec nám došla trpělivost, a rozhodli jsme se, že společně s šermíři nebudeme čekat na zájezd turistů z německa, ale radši vyrazíme na vlak. Cesta k nádraží proběhla v klidu, zato cesta vlakem poznamenala mnohé cestující skvostným zážitkem našeho falešného, ale o to nadšenějšího zpěvu. Bylo vykouzleno pár úsměvů, dokonce zaznělo několik pochvalných slov. Hodina uběhla jako dešťová voda a my už museli vystupovat v čerstvě opláchnuté Praze. Proběhlo teskné loučení s Jimem, Járou (jako nepísmák musel složit krutou a dlouhou Písmáckou Přísahu Věrnosti, přičemž byl naší Vrtulí Moci pasován na čestného Písmáka) a Oldou, ale zbytek (Bibša, Azi, Silvi, Tynic, Sarken, Víla, Bambosláj a moje veličkost ;) stále držel při sobě. Vyrazili jsme stmívajícím se maloměstečkem směrem k bytu Bibšiny sestry. Cesta byla vcelku klidná, akorát v metru už Sly neovládl svoje rytmické pudy, vytáhl bubínek, a spustil to svoje tam da dam da, da dam ta tam... Pár metrážních kamených ksichtíků projasnil úsměvík, ale zbytek se tvářil, jako by je to nemohlo rozházet. Nerozházelo. Cestou na periferii k vytouženému panelovému bytu se Bibša modlila, aby sestřička nebyla doma, a případně, aby nás nevyhodila na asfaltovou louku okolo. Použil jsem sílu mocné Vrtule, a její motlitby znásobil. Vyšlo to! Nejen že sestřička nebyla doma, ale po jednom telefonátu bylo zjištěno, že se vrátí až někdy druhý den navečer. Co víc jsme si mohli přát, než prázdný byt, volný k našim radovánkám? Vzdali jsme dík Vrtuli i Prozřetelnosti a vrhli se na přípravu jídla a koupelnovej pořadník. Nerezavé písničky nám zpříjemňovaly čekání na Čajové překvapení, Kávovou ňamku, Fazolovou laskominu, nebo chlebně-párkové poblouznění. Po jídle následoval výlet do blízké restaurace, kde jsme asi hodinu hráli naši oblíbenou hru Vládci choutek se zombiími číšníky (do té hosdpody se to fakt hodilo). Po návratu se ještě vytvořila hudbu poslouchací skupinka, ale vcelku se šlo brzo spát. Ráno došlo k hloupé příhodě, protože mnou nařízené digitální hodinky na 9:00, se během doby nějak předešly takřka o dvě hodiny, a tak byla chudák Bibša (v tu dobu v místnosti jediná spící) nešetrně vyburcována ke vstávání. Za svoji chybu jsem se rychle omluvil, a jedině Bibšina myšlenka na to, že bude moci zase dál spát, mě zachránila od několika přesně cílených ostrých slov a polštářů... Protože jsme vstali včas, a sluníčko opět poťouchle vystrčilo kukuč, rozhodli jsme se po snídani zajít ukázat Silvince Karlův most. Kromě toho, že mocná Vrtule poutala pohledy Pražských obyvatel, vše proběhlo v klidu. Akorát se to prohlížení mostu nějak protáhlo, a tak jsme na hlavní nádraží, kde na nás měla čekat ještě Šílená, museli dobíhat. Zdařilo se, a šťastně šílené setkání rozjasnilo naše loučivé chmury. Všechny vlaky jely v rozmezí 15 minut (Azi+Silvi, Bibša+Víla+Tynic, já+sám), z toho ten můj až poslední, takže jsem si užil nejvíc loučení (no, nějaká ta pusa padla). Poslední potřesení rukou z okýnka, poslední vteřiny, a vlak se rozjel. Poslední mávání, a poslední smutné pohledy na vzdalujícími se zbytečky písmáčkůů...

---