unknown

Druhého dne ho probudí kohout. Vyjde ven a protáhne se. "Dobré ráno krysaři" pozdraví ho Tomáš, který něco nese dovnitř. On nic neodpoví, jen mu kývne na pozdrav. Ven vyjde kat. "Pojďte dolů, budeme snídat." Pokyne mu aby šel dolů. Nebude-li vás to obtěžovat, budu jíst raději sám." Řekne a pomalu schází schody. "Ne, nebude. Ale byli bychom rádi, kdybyste jedl s námi. My vám ubližovat nebudeme." řekne kat zklamaně. "Jde tu o zvyk" zkříží Krysař ruce na prsou. "Dobrá, přesto nám nebude vadit, když někdy budete jíst s námi." Ven vyběhne vyděšená katovka se slzami v očích. "Jiří! Matěj dostal horkou nemoc." Kat se zhrozí. Krysař sklopí zrak. "Doběhnu pro Aninku, snad ještě není pozdě." Kat kvapně přikyvuje. "Vezmi si koně, ať je tu dřív" Jeho žena na nic nečeká a rozjede se rovnou k městu. Krysař se vrátí zpět do své komůrky, oblékne si plášť, vezme flétnu a hůl a jde také do města. U brány už jej pustili bez problémů. Má namířeno k purkmistrovi, ale zastaví ho křik u kostela. Jde se podívat, protože cítí přítomnost krys. Stoupne si přímo pod schody ale zjistí, že krysy to nejsou. Jejich zápach šel odjinud. Pozoruje co se děje. Slyší nějaké dosti hrubé nadávky, které vycházejí z úst počestných paniček a nevinných panen. Ven z kostela vyštvou nějakou dívku, která se brání jejich pěstem, které ji bijí. Jedna z paniček do ní prudce strčí. Dívka doslova letí ze schodů. Byla by se ošklivě poranila, kdyby ji Krysař nebyl včas zachytil. Paničky jak uvidí zjev muže který ji zachytil, všechny se začnou křižovat a v panice utíkají zpět do kostela. Krysař ji drží dokud všechny ženy nezmizí v kostele. Ona se v jeho náruči chvěje. Pak se na ni podívá. Ona k němu také vzhlédne. Zatajil se mu dech. Dívka je bledá, má stejně uhelné vlasy jako on a z jejích překrásných modrých očí kanou slzy na jeho plášť. Poprvé za strašně dlouhou dobu cítí zase lítost. Podívá se jí přímo do očí. Ona jeho pohled nevidí, ale zcela ho cítí. "Dejte ode mě ruce pryč pane" řekne mu mírně a bolestivě. Krysařovo srdce se sevře. Copak je ta dívka tak špatná, že ji vyhodili z kostela? "Mohl byste mít problémy" snaží se to říct co nejklidněji, ale vůbec jí to nejde. Podle tónu její řeči, ji z kostela vyhodili neprávem, to poznal. Dívka se vymaní z jeho náruče a spěchá pryč. Krysař zůstal úplně zaražený. Co mohla udělat tak špatného, že musela ven za takových podmínek? Z kostela, přece nikdy nikoho nevyhodí. Pocit, je tu ten pocit lítosti, který zapomněl, který necítí, protože ON je krysař. Jde k radnici, ale velmi pomalu. Nemůže na to zapomenout. Ani sám neví jak, ale najednou stojí před purkmistrem. Pokloní se. "Čeho si žádáš?" zeptá se ho. "Pokyny jsi přece dostal" "Vím, jen jsem chtěl vědět, které domy byly napadeny nemocí." "Ach tak." Purkmistr s poohlídne po papíru. Když jej najde, uchopí brk a napíše jejich seznam. Ruka se mu velice chvěje a on není schopen to zastavit. Krysař se pod kápí pohrdavě usměje. Purkmistr velmi rychle dopíše seznam a pak ho položí na konec stolu, aby jej Krysařovi nemusel dávat osobně. Když vidí, že se nemá k pohybu, vybídne ho, aby si papír vzal. Krysař jej vezme a jen letmo se na něj podívá. Pak se purkmistrovi pokloní a odejde. Purkmistr napsal ke jménům i profese, což znamená, že se nebude muset ptát na cestu. Jako první je pláteník Milec. Pojde přes půl města, než najde jeho krám. "Hledám pláteníka Milce" řekne, když vstoupí. "Já jsem Milec" řekne nějaký muž, který zrovna přeměřoval látky. Krysař k němu přistoupí. Milec se ho lekne, ale ovládne se. "Máte nějaké přání pane?" "Ve vašem domě je mnoho nemocných." "Ano, to je pane." "Jsem krysař" Milec se zděsí. "kry..kry..krysař" vykoktá. "Chci k vám domů." Milec se celý chvěje, ale i přes to postaví k látce svého pomocníka a vede cizince k sobě do domů. Celou cestu si od něj drží značný odstup. Krysař vejde. Milec ihned pošle pro faráře, aby jim přišel vykouřit dům. Krysař projde celý dům. Nejvíce času stráví ve spíži. Sehne se a zkoumá tam docela nepatrnou zanedbatelnou škvíru. Opře si hůl o zeď, těsně vedle nory a opatrně vytáhne flétnu a začne hrát nějakou velmi tichou melodii. Dlouho se nic neděje, a Milec začíná ztrácet nervy. Začne křičet a bědovat. On však nepřestává hrát. Za chvíli na to vylezou ze škvíry krysy. Je jich celkem patnáct. Všechny se shlukly kolem něj, zvedají se na zadních nožičkách a naslouchají jeho melodii. Krysař pomalu vychází z jeho domu a jde na náměstí. Tady je kašna. Všech patnáct krys ho slepě následuje. Pořád hraje a krysy samy lezou do kašny. On hraje a hraje, dokud se všechny neutopí. Když dohrál, schoval si flétnu zase pět pod plášť a šel znovu do Milcova domu. Vezme si svou hůl a jde pryč. Milec zíral na to všechno s očima dokořán. Kdyby nebyla přiběhla služka s panem farářem, byl by ten pokoj zapomněl vykouřit. Krysař obejde podobným způsobem ještě další dva domy, než se začne šeřit. Pak se vrací do katovny. Při cestě si vzpomene na tu dívku. A taky si vzpomene na Matěje. Najednou mu je líto i mistra Jiřího a jeho paní. Lítost. Ten cit, který necítil dlouhá léta. Tak proč najednou teď? Do katovny spěchá. Chce vědět, je-li Matějovi lépe. Zabuší na dveře. Otevře mu katovka. Je velice skleslá. "Jak se daří Matějovi?" sundá si kápi z hlavy a zavře za sebou dveře. "Pořád stejně Krysaři. Aninka se mu snaží pomoct. Teď si šla na bylinky." Krysař si klekne vedle Matějovy postele a dívá se na něj. Dovnitř vstoupí kat. Je úplně vedle. Sedne si na stolici a dívá se před sebe. Katovka si vzpomene, že Krysař byl dnes celý den ve městě a že vůbec nic nejedl. "Pojďte se najíst. Dneska jste neměl v ústech ani soustečko." Položí mu katovka ruku na rameno. " Děkuji vám Stázičko." Ona se na něj laskavě usměje, protože s ní Krysař mluví. Myslí, že je to tím, co se stalo Matějovi. Kdyby tušila, co se v něm odehrávalo. Přijde ke spíži a vzdychne. Pak vezme nějaké jídlo a rozloží ho na stole. On si ho vezme a stáhne se s ním do kouta. Nemá rád, když jí s někým. "Aninka! Aninka!" vběhne radostí bez sebe do světnice Tomáš. Mistr Jiří vyskočí ze židle, katovka se celá chvěje, Krysař stojí v pozadí, ale také ve velmi zvědav. Někdo zabuší na dveře. Krysař jim naznačí, že se o to postará. Otevře dveře. Je to jeden z biřiců. "Kde je Stázina?" chce vejít dovnitř. Krysař ale položí přes dveře svou hůl, takže se tam nedostane. "Co od ní potřebujete?" "Musí honem do města. Neodkladně ji k sobě volá rychtář." Katovka ho slyšela a jde ke dveřím. "Mě? Rychtář? Co se stalo?" "Jde o Annu." "Neříkej mi, že ji zase.." "Jdeme." Zavelí biřic. "Doprovodím vás k rychtáři." Nabídne se Krysař. Katovka se na něj zvědavě dívá, ale pak přikývne. Před městskými branami se zastaví. Biřic se jich obou bojí. Krysař ho chytne za rameno. Biřic sebou škubne, jako kdyby na něj sáhla smrt. Vykřikne a uskočí. "K rychtáři dojdeme sami." Řekne Krysař, a jemně popostrčí katovku dopředu. "Můžeš jít." Řekne ještě, ale už se na něj neotočí. Nemám s vámi jít dovnitř Stázičko?" "Ne, půjdu sama." Krysař ji doprovodí až před dveře. Katovka do nich vejde a je tam hodně dlouhou dobu, než se zase dveře otevřou. Vyšla celá bledá. "Je vám dobře?" " Ne, moc dobře mi není. Musím se nadýchat čerstvého vzduchu. Krysař ji podepře a posadí ji na schody před radnicí. Katovka to dlouho rozdýchává. Copak se vám stalo?" Katovka není schopna slova. Ještě několikrát se zhluboka nadechne než mu odpoví. "to Aninka, obvinili ji z čarodějnictví." Katovka se zvedne. "Musíme zpět Krysaři. Hned." Ten přikývne a oba se vydají velmi svižně zpět ke katovně. Katovka, se ale často zastavuje a zhluboka dýchá. Když už je to asi po osmé, co ji Krysař podepírá, omdlí mu v náručí. Zlehka ji tedy nese do katovny. Před katovnou zavolá mistra. Jeho hlas je tak hrůzostrašný.. Otevře mu mistr a vykřikne bolestí. Hned na to se sesune na židli, která byla jen kousek od něj. Krysař ji položí vedle Matěje. Chváli se na ni dívá. "Nevím co jí je. Možná taky dostala horkou nemoc." "Ale Aninka už odešla.." zatahá ho za rukáv Tomáš. Kat není schopen slova. Jen sedí a dívá se na svou ženu a své dítě. "Co se stane s paní Stázičkou?" ptá se nechápavě Tomáš. "Mistře?" promluví na něj Krysař. Ale on neodpoví. "Tomáši, víš, kde je teď ta dívka?" "Která?" "Co léčila Matěje? Aninka jste jí říkali, ne?" "Je v krčmě. Ona tam pracuje." "Ukážeš mi kde to je?" klekne si Krysař k němu. Tomáš dychtivě pokývá hlavičkou. Vezmi si něco na sebe, je tam velká zima. Tomáš odběhne. Krysař na něj chvíli čeká venku před katovnou, ale on nejde. Vrátí se tedy do světnice. Mistr se za tu dobu ani nepohl. Projde tedy na dvůr. "Tomáši!" "Tady, tady jsem. Vezmeme si koně Krysaři. Budeme tam dřív. "Dobrý nápad." Řekne chladně. Přijde k němu. Tomáš ho osedlal. Krysař si koně prohlídne odshora až dolů. Pomalu na něj nasedne a podá ruku Tomášovi. Vytáhne ho za sebe a jedou k městu. Brány ještě nejsou zavřeny. To je dobré znamení. Musejí si pohnout, aby ji stihli přivést. Tomáš mu říká cestu, kterou má jet. Za chvilku jsou před krčmou. Tomáš ho zavede k bočnímu vchodu, kudy chodívá mistr. "Pojď, jdeme." Otočí se na něj těsně u dveří Krysař. "Já tam nesmím." "Proč?" "Mistr mi to zakázal. Říká že dělá moc špatné věci, on a jeho posluhovačky. Taky Aninka." "Ale mistr tu teď není." "Ne, já tam nemůžu. Dal jsem Mistrovi slib." Začne před ním couvat. "Dobře Tomáši, ale jak ji poznám? Sedni si hned do první lavice po pravé straně co je ve stínu. To je mistrův stůl. Ona přijde. Nesmím dovnitř, ale oknem se dívat mi nezakázal." Krysařovi se pod kápí mírně zacukají koutky. "Pohlídej toho koně." Tomáš převezme opratě, které mu podá. Pak si natáhne kápi a vejde dovnitř. Sedne si do lavice, kterou mu Tomáš popsal. Je to jediná lavice, co je ve stínu, není tam ani jedno světlo. Pomalu se posadí a hůl,kterou měl celou dobu sebou postaví vedle sebe po levé straně, takže není vidět. Po chvilce k němu přiběhne veselá blondýnka se zelenýma očima. "Čeho si žádáš pane?" "Hledám Aninku." "Aninku? Proč?" "Katovce není dobře." Blondýnka si ho prohlédne, ale nic nevidí. "Aninka je.." začne větu a otočí se do krčmy a hledá ji. V tom se ale spustí hrozný povyk. Nějaký muž, trošku silnější, v krásných šatech si k sobě přitáhl jednu z posluhovaček. Ta se ale začala bránit a podařilo se jí mu vysmeknout. Jenže na ni čekala jiná mužská náruč. Ta ji chytila a pevně drží. Muž co ji držel prve smete ze stolu všechno co na něm bylo. Ten druhý ji hodí na stůl. Děvče začne křičet a bránit se. Ale proti takovým dvěma valounům nemají její drobné pěstičky šanci. Krysař je v tu ránu na nohou. Popadne hůl a několika skoky je u jejich stolu. Popadne toho druhého a odhodí ho. Ten se moc nebránil, protože to nečekal. Jakmile ale zjistil, že mu někdo kazí zábavu, vrhl se na něj. Krysař uskočil stranou a pak ho praštil do nohou a srazil ho na kolena ten je teď na všech čtyřech. Krysař se chce vrhnout na druhého. Ten se na něj opovržlivě podívá. "Kdo jsi že si dovoluješ vyrušovat?" "Kdo jsi ty, že si bereš to, co nikdo nenabízí?" promluví z pod kápě a rázem vymrští hůl nalevo, kde se zvedal jeho druh a praští ho do žeber. "Jsem Mikoláš, purkmistrův syn. Přikazuji ti, abys.." "Nemáš mi co rozkazovat!" řekne krysař výhružně. Celá krčma ztichne. Je slyšet jen vzlykot toho děvčete. Mikoláše to naštve. Vytáhne dýku, kterou měl za pasem a vrhne se na Krysaře. Ten stojí klidně na místě. Mikoláš by ho byl zabil, kdyby na poslední chvíli neuhnul hlavou. Naopak, chytil jeho ruku a zkroutil mu ji za záda. To už se ale zvedl jeho druh a vrhá se na něj. Krysař ho proto pustí a zasadí druhému muži tvrdou ránu holí do břicha a dvakrát ho praští do obličeje. Muž už se nezvedne. Mikoláš vzal nejbližší nůž,který viděl a vrhl se na Krysaře znova. Ten uhnul a praštil ho holí ze zadu do ramene a do kolena. Mikoláš vykřikl a upustil nůž. Druhá rána ho donutila padnout na jedno koleno. Krysař jde k té dívce. Je pořád ještě na stole a je schoulená u zdi, ke které je stůl přiražen. Krysař ji jemně pomůže ze stolu a postaví se před ni. Mikoláš se na něj vražedně podívá. "Jdi s ním Anno." Ozve se někde ze zadu hlas té blondýnky. Krysař se po ní ohlédne. Mikoláš opět vyrazí. Krysař je ale rychlejší. Praští ho do obličeje tak silně, až vystříkla krev. Mikoláš se chytl za pravou tvář. Jeho ruka je během chvilky krvavá. Otočí se znova na tu blondýnku, která mu ukazuje, že dívka co se krčí za ním je Anna. V tom po něm Mikoláš hodí nůž. Krysař si všiml pozdě. Zabodl se mu někam do ramene. Ale z Krysařova hrdla nevyšel ani hlásek. Zatím co ječely všechny ženské v kolem. Pomalu ji vytáhne. Mikoláš je zaražený. Pak se na něj vrhne. Krysař mu podrazí nohy a on upadne. Celá krčma je zticha. Krysař na nic nečeká, popadne Aninku za ruku a jde s ní ven. Hned po tom, co se zabouchnou dveře, dají se všichni do pohybu a běží jeden před druhého ke dveřím. "Tomáši?? Co tady.." začne Anna, když ho uvidí, ale víc nestihne. Krysař ji popadl a vyhodil do sedla. "Vylez za ní." Tomáš ho poslechne. "Ale co ty?" Kam si sedneš ty?" "Ano pane, pojďte, já mohu jít pěšky." To se ale otevřou dveře od krčmy a ven se vyvalí hosté. Krysař plácne koně a ten se tryskem rozběhne. Koně už nedoženou. Krysař se před ně před všechny postaví s holí v ruce. Co se nahrnuli ven zůstali nechápavě stát. Toho Krysař využil a zaběhl za roh. Lidé se za ním zase pustili, ale jeho výhodou je temná noc a černý šat. Okamžitě spustí povyk a shání světlo. Lidé stáli na ulici, hlídali, poslouchali, zda něco neuslyší, ale krysař se chytře chytil nějakého trámu a vyhoupl se na střechu. Schoval se jim. A také viděl, jak Aninka s Tomášem na poslední chvilku projeli branami přesně s hlášením ponocného. On je teď ale v pasti, přes brány se jen tak nedostane. Přikrčí se ke střeše a rozhlíží se, kudy by unikl. Má čas jen do rána. Pak může purkmistr, vlastně i teď může vydat nařízení, aby se neotvírali brány dokud jej nechytí. Co teď?? Co teď? Rozhlíží se po něčem, co by mu pomohlo pryč. Měsíc sice není v úplňku, ale i tak toho osvítí dost. I jeho. Musí jednat rychle, než někoho napadne podívat se nahoru. Lidé už běhají s pochodněmi a hledají ho. A z dálky asi běží rychtář s městským pávem. Jestli ho chytí bude zle. Moc zle. Jeho zrak něco zbystřil. Na dvorku se mihl čeledín s pochodní. Nic nenašel, ale zato Krysařovi osvítil lano. Jestli bude dost dlouhé, mohl by s jeho pomocí brány přelézt. Brány jsou asi dvacet stop vysoké. Pomalu sleze dolů. Jde k němu. Zvedne ho, ale pod ním nahmátl nějaký kus plátna. Sáhne si na rameno. Tím plátnem je jen něco přihozené, tak si kousek odtrhne, složí ho a dá si ho na ránu. Potom vezme to lano a přeměří si ho. Tohle má tak deset loket. Chce to něco lepšího. Nebo ještě jedno takové. Přemýšlí, co by se dalo použít, nebo čím lano nadstavit. Pak si vzpomene, že u brány,kterou prve vcházel do města je malé stavení, kudy vchází strážní na věž. To by mohlo být dost vysoké. Teď ji ale musí najít. První musí k radnici. Tu viděl o několik ulic dál, přímo naproti krčmy. Chce se vydat k ní, ale je to těžší, než si myslel. Všude jsou lidi s pochodněmi a hledají toho, co si dovolil udeřit purkmistrova syna. Musí druhou stranou, kde je míň lidí. Snaží se neztratit směr. Ale lidé mu to komplikují. Jsou už všude. Nikdo ho ale neuvidí. Drží se co nejvíc při zdi. Konečně se dostal na náměstí. Vidí radnici a vzpomíná, ze kterého směru do města přišel. Rozhlédne se a uvidí ji po své pravé straně. Odtud už si cestu tak nějak pamatuje. Nechodil ani moc klikatě. Když se tam dostane, strážní čekají před budovou, také jsou zvědaví, co se děje. Bude muset čekat. Jeden z nich pak odběhl a druhý se vrátil dovnitř. Teď má volné ruce. Budova má asi tak dvanáct stop, možná míň. Než stihne vyrazit, popadne ho někdo za rameno. Prudce se otočí a málem udeřil. Je to blondýnka, která mu ukázala Aninku. "Je těžké tě v té tmě najít." "Odkud mě sledujete?" Od radnice. Zahlídla jsem tě jen na chvilku." Blondýnka ho začne hladit po rameni. "Byl jsi skvělý. A máš taky skvělé tělo." Jemně mu odhrne plášť a oběma rukama hladí jeho hrudník." Krysař její ruce zastaví. "Co po mě chceš?" "Chci tě jen varovat. Mikoláš se sice moc rvát neumí, jako milenec taky nestojí za nic, ale ať jsi kdo jsi, může ti hodně uškodit,protože je to purkmistrův syn. Chtěl Annu, měl jsi mu ji nechat." "Nechat?" zeptá se nevěřícně Krysař. "Stejně jsem ráda, že jsi mu nařezal." Škodolibě se zasměje. "Už to potřeboval. Moc si myslel." Blondýnka se pořád směje. Přitiskne se na Krysaře a zvedne k němu hlavu. Chci se s tebou domluvit." "Na čem?" skloní se k ní Krysař a celou ji přikryje svým pláštěm. "Kvůli tobě lítám v pořádném maléru. Přišel jsi si pro Annu a já na ni zavolala, ať jde s tebou. Ukazovala jsem na ni i po tom co jsi ho zbil. Jenže mě teď předvolají k výslechu." Krysař ji chytne kolem pasu a přitiskne ji ke zdi. "Tak mluv pravdu. Přišel jsem tam, a sedl si do jediné volné lavice. Ty jsi přišla a já se zeptal na Annu. Než jsi mi ji stihla ukázat, zakročil jsem. Věřím tomu, že když Mikolášovi pohrozíš, tím, že prozradíš jaký je milenec u soudu, před jeho otcem ostatními konšely a možná i svědky, že to vzdá." "Jak to můžeš vědět?" " Stoupne si blondýnka na špičky aby byla co nejblíž jeho obličeji. "Znám lidi. A kdyby stejně dovolil, abys to řekla, dali by na pranýř tebe, ale jeho otce by patrně zbavili funkce purkmistra. On si to nemůže dovolit, ztratil by čest." "Máš pravdu. Ano máš pravdu." Zamyslí se. Mezitím ji krysař otočil zase zpátky do ulice a prudce rozevřel ruce, jako když je netopýr roztáhne svá temná křídla. "Jdi ho najít, než on najde dřív otce." Blondýnka k němu vztáhne ruku, ale on ji zase jemně zastaví a místo toho ji pohladí po tváři. "Jdi" kývne na ni hlavou. "Sbohem." Pokloní se mu blondýnka a zmizí ve tmě. Krysař se chladně podívá na stavení. Jde k němu. Vezme hůl a jeden konec lana a pevně jej k holi přiváže. Pak vyleze nahoru. Má co dělat, aby se udržel. Střecha je totiž došková a pěkně děravá. Vezme hůl a hodí ji za hradby. Snaží se, aby se hůl zaklínila mezi strážní věží a hradbami. To se mu povede až na několikátý pokus. Ale i tak. Je tu další problém. Lano je krátké. Visí několik stop nad ním. Má teď jen jeden pokus na to, aby vyskočil a lana se zachytil jinak se propadne do místnosti, a tam už bude zle. Naposledy zabalancuje a odrazí se. Jeho ruce se chytili těsně konce lana. Rychle vyšplhá nahoru, na tuhle stranu totiž svítí měsíc a on nemůže riskovat, že ho někdo zpozoruje jako ta blondýnka. Když je nahoře, předělá hůl na druhou stranu a spouští se dolů. Lano už skoro končí, když dosáhne na první z velkých ostnů, kterými je brána pobita. Když se ujistí, že nespadne, několikrát se pokusí hůl dostat dolů až se mu to povede. Pak opatrně slézá z ostnu na osten až je na zemi. Smotal lano, protože nesmí nechat sebemenší podezření. Hůl schoval pod plášť a spěchá ke katovně.

Když k ní konečně dorazí ke dveřím, chce na ně zabouchat, ale zatočí se mu hlava. Rozhodne se tedy jít přímo do své komůrky. Otevře dveře, ale na jeho posteli někdo leží. Je to mistr. Krysař skloní zrak a zase dveře zavře. Snad mu bude líp. Dole po schodama odloží to lano a jde do světnice. Tam leží jen nemocní a je u nich Tomáš. "Krysaři!"zavolá radostně. "Ty jsi tady? Já myslel, že jsi zůstal ve městě. "Když chceš, tak se dostaneš i z města." Řekne chladně. Jde k lavici. "Tomáši, prosím, něčeho bych se napil." "Aninka šla pro vodu k potůčku, ale můžu ti dát víno." Krysař jen mlčky kývne. Tomáš ho za chvíli přinese a naleje mu ho. Krysař se ani nezmůže na odpověď jen vezme pohárek a obrátí ho do sebe. To ho dost posílilo. Ještě než stihne položit pohárek zaslechne venku podezřelé zvuky. Zvedne se a jde ke dveřím. Jde, ale pomaleji, než by chtěl, pak se mu zase zlehka začne točit hlava a podlomí se mu kolena. Jednou rukou si drží hlavu, druhou se opírá o zem. Otevřou se dveře a v nich stojí Aninka. Jakmile uvidí krysaře na zemi vrhne se k němu. Ztěžka k ní zvedne hlavu. Vztáhne ruku k jeho obličeji, ale on ji zastaví. "Tomáši.." zavolá na něj aby jí ho pomohl zvednout. "Ne!" řekne rázně. "Vstanu sám." Ohlédne se po své holi. Nevzal si ji. Pomalu se zvedá. Když stojí na nohou, a chce se pro ni vrátit. Kdyby ho bývala Aninka nezachytila, byl by zase na zemi. "Opřete se pane, položím vás na lavici. Bohužel nic jiného už volného není." Krysař nejdřív nechce, ale zjistí, že bez její pomoci to opravdu nezvládne. Jakmile si lehne, upadne do mdlob. "Snad také nemá horkou…" ale nedopoví. Všimne si jeho ruky, která volně visí z lavice dolů. Vezme ji do svých ruček. Je úplně bílá, skoro jako by v ní nebyl život. A je chladná jako led. Anna opatrně ohmatává celou ruku, až narazí na něco měkkého. Je to ten hadřík z krčmářova dvora. Anna si vzpomene, že ho přece Mikoláš bodl do ramene. Úplně se zděsí. "Tomášku, přines mi čisté plátno." "On, on je taky nemocný?" "Ne, má jinou nemoc, ale také je vážná." Rozepne mu plášť, aby se mu lépe dýchalo. Pak mu opatrně sundá kápi. Jeho zjev jí učaruje. Uhelné vlasy, husté černé řasy a bledá pleť. Je nádherný. Aninka se pousměje. Namočí si zástěru do vody, kterou přinesla a otírá mu obličej. Pak mu opatrně rozváže košili, aby se mohla dostat k ráně. Celý hadr je krvavý a přilepený ke kůži. Aninka ho opatrně sundá. Z rány ještě pořád teče krev. Tomáš jí donesl plátno. "Tomíku, prosím, svlékni mu košili." Tomáš souhlasně kývne a ona odběhne pro džber. Naleje do ní vodu a zbytek dá vařit. Tomáš košili opatrně poskládal. Tak jemný materiál zatím ještě neměl v rukou. Pak se vrátí k Anince a dívá se na ni jak přehrabuje pytlíčky s bylinkami. "Chceš s něčím pomoct?" "Ne, ne..děkuju." pak se ale zamyslí, "snad jen..mohl bys zajít ještě pro vodu?" "jo, určitě." "Džbánek byl na stole." Tomáš ho vezme a odejde. Anna rychle vhodí několik bylin do vody, a jde ke krysařovi. Krev už mu začala pomalu stékat po ruce na zem. Vezme proto rychle lavor a jde k němu. Nad ním se ale zastaví. Má krásné tělo. Anna k němu pomalu klekne. Utrhne kus plátna, namočí ho ve vodě a chce z něj smýt tu krev, ale pak, jako by se ho bála dotknout, jako by mu mohla ublížit. Přece ale se dá do práce. Rychle je s tím hotova. Poté si sedne k lavici, ale usne. Je hodně vyčerpaná a už to nevydržela. Tomáš se vrátí s vodou, a vzbudí ji. Anna ho uloží za pec a džbánek s vodou opatrně položí na stůl. Tomáš už spí, když se Krysař zhluboka nadechne a pak pomalu otevře oči. Sklání se nad ním nějaká dívka. Je to ta, která běžela bosá, když přišel do města, je to ta, kterou vyhodili kostela a určitě je to ta, kterou včera vytrhl ze spárů Mikoláše. Krásně se na něj usměje a její ruka, která byla na jeho čele ho jemně pohladila. Odtahuje ruku pryč, ale on za ni vezme a přitiskne si ji k hrudi. Anna neví co má dělat. Chce utéct. Podívá se do jeho krásných hnědých očí, jako by v nich hledala odpověď. Pak ale pohledem uhne. Krysař poznal, že udělal chybu, on přece nemá právo dotýkat se počestné ženy. Pustí její ruku a postaví se. Ona si taky stoupne. "Promiňte mi slečno. Neměl jsem.." "Ne, ne..je to moje chyba pane. Odpusťte že jsem se vás dotýkala." Krysař se jí místo odpovědi podívá do očí. Jsou vystrašené a ona se celá chvěje. "Ještě jednou se vám omlouvám slečno. Nebudu víc obtěžovat." Pronese Krysař chladně a odejde. Anna je celá zmatená, neví co dělat. Nechtěla ho urazit, ale to se jí právě povedlo. Zlehka se chytne za hlavu, ale ruka jí sklouzne zpět, nervózně pochoduje po světnici. Ona ho urazila, člověka, který ji zachránil z Mikolášových spárů. Chvilku tam ještě nešťastně pochoduje, a pak se vydá na své oblíbené místečko v katovně a to je seník, přímo naproti Krysařova pokoje. Vyleze nahoru, posadí se a přitáhne si nohy až k bradě. Dívá se na jeho pokoj. Po tváři jí tečou slzy. Doléhá na ni to, že ho urazila. Najednou ji něco praští. Anna vyskočí na nohy. Krysař. V jeho pokoji je přece mistr Jiří, tak šel sem. Na Annu svítí pořád ještě měsíc a osvítí krysařovi její uplakanou tvář. Anna se mu pokloní. Krysař se k ní pohne jako by jí chtěl setřít slzy z tváře, ale zase se zarazí. "Pane." Začne, ale Krysař chce zase odejít. "Pane, prosím, vyslechněte mě. Já.. chci se vám omluvit, za to, že jsem se vás dotýkala, to přece počestná žena nedělá. Já nechci, abyste si o mě něco myslel, já jen, že já.. prostě..já ..ah.. nechtěla jsem vás urazit, vážně nechtěla, já jsem vám zavázána za to co jste pro mě tam udělal a já vás nechtěla…nechtěla jsem vás urazit." Konečně to Anna ze sebe vysype a zoufale čeká co jí na to Krysař řekne. "Neurazila jste mne. Mě urazit nemůžete." Tyhle slova Annu hodně zarazí. "Jak to myslíte pane?" "jak jsem řekl. Mě urazit nemůžete. Omluvte mne." Krysař zavře dveře, kterými do ní prve praštil a chce jít po schodech dolů. Anna skloní hlavu a po její tváři kanou další a další slzy. Krysař se zastaví, otočí se a dívá se na ni. Sevře se mu srdce, když ji vidí. Anna mu uhýbá, ale pak se rozmyslí, rychle si setře slzy a předběhne ho. "Zůstaňte zde pane. Nikde jinde už místo není." Seběhne schody a rozhlíží se po dvoře, kam by utekla, nebo kam by se schovala. Objeví maštal, ale to už ho má před sebou. Docela se poleká. "Jestli má někdo odejít, jsem to já. Vraťte se zpátky slečno." "Já nevím kdo jste pane a proč jste tady, když by jste si zasloužil ty nejkrásnější komnaty ve městě, ale vraťte se zpět, venku bývá zima." Krysař ji chce chytit za ruku, ale zase se zarazí, protože se jí nesmí dotýkat. Rychle ji předejde a zastaví se před ní. "Slečno, kde budete spát vy?" "Něco si najdu." Aniž by zvedla hlavu lehce se pokloní a jde dál do maštale. "Počkejte chvilku." Zastaví se. Krysař pomalu dojde před ni. "Tomáš vám nic neřekl?" " Co mi měl říci?" "Jsem Krysař." Anna se lekne, bez výkřiku, ale přece. "Já nemám právo se počestné ženy dotýkat, dokonce s ní i hovořit. A už nemám vůbec žádné právo ji nechat běhat venku a v zimě." Anna se na něj podívá svýma smutnýma očima. Při úplňku si vidí jeden druhému do očí. "Ale pane…" ale zarazí se protože neví co mu má říct. "Pane, já, víte, no, já ale jsem katova neteř. Takže taky nepatřím mezi ty poctivé paní. A, ještě, vy, vy jste člověk, jako já, nebo Tomáš, nebo strýček. Jenom člověk a chováte se lépe než kterýkoliv z urozených pánů. TO co jste pro mne udělal tam" kývne hlavou směrem k městu "za to vám budu do smrti vděčna." "Za to, že vás chtěl nějaký násilník.." Nedokončí. Dívá se na ni. V měsíčním světle je tak nádherná.. zapomene se a pohladí ji po vlasech. V Anniných očích se odráží nevinnost. Z jejích očí ukápnou dvě velké stříbrné slzy. Krysař jí je setře z tváře a zlehounka se na ni usměje. Anně se vyjasní čelo a také se usměje. Krysař se ale opět zděsí. Anna si toho všimne a poodstoupí. "Něco je špatně pane?" "Neříkejte mi pane, jsem Krysař a pak, i když jste katova neteř, přesto se vás nesmím dotýkat. Prosím za odpuštění." Poklekne před ní. Anna si klekne k němu a zlehounka se dotkne jeho ramen. "Pane, řekla jsem, že jste jen člověk a v mých očích jste víc, jste rytíř a já si vás vážím." Krysař je zcela ohromený. Jeho oči podivně zasvitnou. "Slečno, ale já..nevím jak..proč..eh..tohle mi ještě nikdo neřekl.." Anna se na něj usměje a pomůže mu vstát na nohy. Usměje se na něj a on rozpačitě její úsměv opětuje. "Tak, vám přeji krásnou noc." Řekne Anna, pokloní se a jde směrem k maštali. "Slečno.." Anna se na něj otočí. Krysař k ní pomalu dojde. "Jděte spát nahoru." "Ne, pane..vy jste tady host. A pak, co vaše zranění?" "Mé zranění není vážné. Nechte ho být. Jděte. Prosím vás." Anna se otřepe zimou. Krysař si toho všiml. Odepnul si plášť a přehodil jí ho přes ramena. "Je teplý, pod ním vám zima nebude." Anna se z něj začne vyslékat. "Ne pane, co budete mít vy? To nemohu přijmout. " Krysař ji vezme za ramena a vede ji k seníku. "Ale můžete, já jsem zvyklý na horší. Věřte mi. Jdete a krásně se vyspěte." Krysař ji dovedl do půli schodů a sestoupil pod ně. "pane.." vydechne Anna. "Dobrou noc" usměje se na ni a odchází. Anna se za ním dívá dokud nezmizí. Svítí na něj měsíc. Jde do maštale a v ruce má pořád tu jeho krásně vyřezávanou hůl. Pohladí koně a lehne si kousek dál na slámu. Hlavou mu zní její poslední věty: jste víc, jste rytíř a já si vás vážím. Anna je jako v euforii. Vejde dovnitř, ale škvírami mezi prkny se dívá zase na měsíc, zabalená do Krysařova pláště. Jako by ji objímal. Zavře oči a vidí všechno co se odehrálo před malou chvilkou. Tak také usne.

"Dobré jitro!" vzbudí ho Tomášův hlas. Krysař se posadí. Zjistí, že má na sobě svůj plášť. "Dobré" "pojď se najíst Krysaři, Aninka nám nachystala snídani." Vyzve ho Tomáš. Krysař hned vyskočí na nohy, popadne hůl a jde s Tomášem do světnice. Tam Anna právě prostírá. "Dobré jitro pane." Uvítá ho krásným úsměvem. "Aninko" začne Tomáš. Tím vzal Krysařovi z úst odpověď na její pozdrav, takže zase zavřel pusu. "Jedl už mistr? Něco mu tam zanesu." Začne se rozhlížet co by vzal. " děkuju Tomášku. Pojď.." Posaďte se pane a vemte si čeho je vám libo" vybídne ho a věnuje se Tomášovi. Ten za chvilku zmizí. Krysař sedí za stolem a pozoruje ji. "Vrátila jste mi plášť?" Anna se usměje. "Ano, vstala jsem trošku dřív, a našla jsem vás u koně. Musela vám bát velká zima." Krysař se jí zadívá do očí. Anna zase znervózní. "Už včera jsem vám řekl, že není." "Pane, je to váš plášť, a moc vám za něj děkuji." "Neříkejte mi pořád pane.. já nejsem žádný pán." "A jak vám mám tedy říkat?" "Krysaři." " Krysaři?" "Ano, všichni mi tak říkají." "To je na vás moc ošklivé pane. Vy nemáte jméno? Nemohou vám tak přece říkat od narození." "Nikdo mé jméno nikdy nevyslovil, kromě mé matky." Anna se na něj prosebně podívá. "Nechci vás jmenovat jak vás jmenují ostatní. Je to příliš ošklivé na tak hodného člověka, jako jste vy." " Hodí se to ke mně. Jen mi tak říkejte." "Ne pane, to nemohu. Nezlobte se, ale nemohu." "Ale vy mi pořád neříjte slečno. Jmenuji se Anna." Podá mu ruku, aby si jí potřásli, ale on ji místo toho políbí. Anna jako by se zděsila, ale pak její pohled přešel v lítostivý. "Zanechejte toho pane, nejsem toho hodna." "Jste Aninko. Více, než kterákoliv jiná žena." "Ale pane.." "Nechejme toho. Radši se najíme." Krysař zase jen něco sezobne a hned odpochoduje pryč.