No name:o(

Byla půlnoc, po nebi se vznášely tisíce barevných hvězdiček a já si tajně přála, abych už nemusela nikdy plakat, abych se jen smála a byla naplno šťastná a nebyla jen nějakou hadrovou panenkou, abych nebyla jen otrokem svých snů…Teď mám pocit, že mi na hlavu opět padá celý svět….nevím, kde lidi, který máte rádi berou tu moc, že přijdou, z pusy jim vyletí par slov a a a …..všechno jde do háje.

Člověk, když se protlouká životem narazí na spoustu lidí….ať jsou mladí nebo staří….někteří ublíží, jiní zradí, někteří zalžou, zklamou vaši důvěru….jiní zas potěší vaše srdce, můžete se na ně kdykoliv spolehnout, milujete je…ale už v tu chvíli co, se s nimi seznámíte víte, že jednou odejdou….to samý je i ve vztahu. Je vám 16-náct, berete svět strašně lehkovážně a sebemenší problém je při nejmenším katastrofa pro “celý lidstvo” nebo aspoň vy to tak vnímáte. Každá známost je takový malý experiment, zkoušíte co potřebujete, co máte radi, co rádi děláte, taky zjišťujete jak moc se musíte nebo chcete pro toho druhýho obětovat a kolik sil vás to bude stát…

Když kouknu na sebe…..už jako malá jsme měla svoji vlastní ideologii o tom jaký by měl být ten můj princ…nejde to popsat slovy, ale VŽDYCKY jsme v tom měla jasno a nikdo mi to nemohl vyvrátit….vlastně já se ani nedala.Dalo by se říct, že už taky asi rok a půl experimentuju…..ze začátku se vám každý kluk zdá naprosto dokonalý….nevidíte sebemenší chybu. Je to prostě váš a ničí jiný zachránce před všedností každýho dne.vždycky ale příšel okamžik, kdy mi nějaký kouzelný skřítek otevřel oči a říkal: “To není on!”:o(( Koho by to nemrzelo….vždycky jsme takový chvilky děsně oplakávala. Slizičky a slizičky, málem jsme se v tom slaným moři utopila, a neexistoval nikdo kdo by mě zachránil. Teď s odstupem času přibližně dvou měsiců všechno vnímám nějak jinak, tak trošku dospěleji. Je 23. 2. 2003 a já mám pocit, že jsme ta nejšťastnější osoba na světě, každý by mi mohl to velikananáský štěstí závidět….mam i zvláštní pocit, že s kazdičkým dnem tak nějak dospívám, stárnu, moudřím….a už proto všechno vnímám úplně jinak než kdy jindy.

Víte, když jsme psala první část tohodle pochybnýho doumentu, padal na mě celý svět…našla jsme osobu, o které jsme si s 16-ti letech myslela, že je ta pravá a nikdo mi ji nepřál, každý hledal chyby a spousty důvodů,aby mi to mohli rozmluvit a mě to bolelo, strašně mě to bolelo. Moje naivní představa byla, že mi každý bude přát spoustu štěsti, budou mě objímat a říkat : “Luci, tentokrát to vyjde , NEBUDEŠ mít zlomený srdce!” Tak moc jsme si to přála slyšet. Ale…..i nejlepší kamarádka se otočila svým způsobem zády. Jen jedna osoba mi věřila, přála mi to….můj “Velkej” bráška. Ten i když vlastně není se mnou byl moje největší podpora a já věřila těm jeho slovům, věřila jsme s výmu srdci a hlavně věřila jsme v sama sebe. Za pár dní už s tou svojí láskou budu slavit dvouměsíční výročí….a ti co mi to nepřáli, nebo tomu nevěřili mají smůlu a TEĎ by mi to všechno mohli jen závidět.......ale kdyby nás na tom světě nic nepřekvapilo, kdo ví, jesli by nás to tady bavilo, co myslíte? Jsme šťastná a to je snad ten nejhezčí dárek který můžu k 17-ti nám dostat.......