Je snadné neříkat ano

Kdesi daleko pod okny se do mlhavého rána probouzelo město. Ještě potemnělé ulice, topící se ve všudypřítomném a věčném mlžném oparu, pozvolna ožívaly pohybem náhodných chodců, kterých s postupem času přibývalo. Tu a tam se postranní uličkou mihl jako měkce zářící stín cyklista, neúnavně zvonící do šera před sebou… Neodbytní holubi se snášely na chodník a hladově zkoumali, co jim noc zanechala na chodníku, aby se pak se svou kořistí vznesly vysoko, až k nejvyšším patrům městské zástavby, zubící se do kalného rána jako věže gotické katedrály… Tak přišlo ráno. Špinavé a utahané, hladovějící po lidském teple…

Oknem s rozbitými žaluziemi do místnosti pomalu pronikalo matné světlo nového dne. Daniel je už mnohokrát chtěl nechat opravit, ale vždy do toho něco vlezlo a on… a on se tak každé ráno budil do sešeřelého bytu, chladného a odměřeného… stejně jako dnes. Byl vzhůru, třebaže oči měl ještě zavřené… Z venku bylo slyšet reklamní vzducholoď, neúnavně vyvolávající jakýsi reklamní slogan v několika řečech, ale všechno to splývalo v jeden šum, z nějž občas zaznělo sem tam srozumitelné slovo… O něco níž se prořítilo mlhou policejní vznášedlo a světla jeho majáčků na okamžik proměnila smutný pokoj v divokou hru světla a stínu, ale to Daniel neviděl a i kdyby… co na tom?

Posadil se. Rukou si pročísl své vlasy a zadíval se na stolek u zdi vedle průchodu z ložnice do hlavního pokoje. Špinavé zrcadlo bylo v horním rohu otřené a na skle byl nejasný růžový otisk rtů… Usmál se, vstal z postele a opustil ložnici. Ve dveřích se zastavil a vrátil se ke stolku.. naklonil se k zrcadlu a spatřil svou tvář, tichou a klidnou tvář bez výrazu, hladkou a jemnou… skoro by se až chtělo říct dokonalou tvář… pak jeho oči sjely k malému pomeranči, který ležel na stolku, a odešel z ložnice. Posadil se na široké kanape a začal loupat pomeranč…

V koupelně si opláchl obličej a připojil se na analyzátor. Podvědomě sykl, když jehla kontaktu vklouzla do konektoru v ruce, ale byla to jen vzpomínka na bolest, protože ve skutečnosti necítil nic… Konec konců s tou spoustou úprav se lidské tělo změnilo k nepoznání… není potřeba jíst ani pít a tak je jídlo a pití jen jakousi nostalgickou vzpomínkou na ”lepší” časy… Ano, zbavili člověka hladu a žízně, ale za jakou cenu? Za cenu tak mladě vypadajících tváří osamělých dívek, které každý večer čekají na tu svou porci ”lásky”… Smutné pohledy a oblečení, které už dávno neasociuje tu blaženost… radost z rozkoše…

Oblékl se. Postavil vodu na kávu. Už ani neví, kde přesně koupil tu starou, hliníkovou konvici… byl to takový malý krámek… snad někde na sto čtyřiapadesáté… těžko říct… Není nad vodu ohřátou poctivým plamenem! Co mu dalo práce sehnat ten stařičký vařič… Používá je jen na svou ranní kávu… plyn je docela drahý – nikdo jej už léta nepoužívá a sehnat nádobu s plynem je téměř nadlidský výkon, ale ta voda… prostě je to znát!

Z úvah jej vytrhl až pískot konvice. Spěšně si nasypal instantní směs do šálku a zalil ji bublající vodou z konvice. Bytem zavoněla horká káva. Posadil se do křesla a srkal vřící kávu. Má rád horkou kávu… rád cítí jak mu pálí útroby… Když dopil svou kávu, postavil prázdný šálek na stolek a šel se doobléknout. Chvíli si hrál s manžetovými knoflíčky u košile – člověk by nevěřil, kolik času se s nimi dá ztratit! Pak si oblékl své světlé sako, přehodil přes sebe kabát a vyšel na chodbu. U dveří si ještě nezapomněl vzít deštník a zamkl. Vstoupil do malého výtahu a ten se s ním o několik okamžiků později již snášel k přízemním podlažím.

Venku již jen mžilo. Všudypřítomná mlha, ztěžklá deštěm, se plazila při zemi. Věčně vlhký chodník odrážel světlo neonových poutačů a vzduch páchl plísní. Daniel rozevřel deštník a směle se vydal na svou každodenní cestu do práce. Snažil se vyhýbat větším loužím, protože kyselý déšť zanechával nepříjemné stopy na oblečení a jestli si na něčem opravdu zakládal, tak to byl jeho oblek z pravé bavlny. Daniel měl vůbec rád staré věci. Znal pár míst, kde se daly koupit, ale… byly velmi drahé. Nebyl jediný, kdo je sbíral, ale určitě jeden z mála, kdo je též používal… Je to teď móda, mít v bytě věci z dob dávno minulých, ale jsou chápány jen čistě z dekorativního účelu. Přeci jen je daleko pohodlnější používat běžnější vybavení! Danielovi to tak nepřišlo. Měl doma pár starých knih a tak si někdy rád sedl do starého ušáku, uvařil si na starém vařiči kávu do starého hrnku a snil si své sny o starém světě a trochu doufal, že tam někde daleko je to všechno jiné… zelená tráva, ptáci v korunách mohutných stromů… nebe modré jako dívčí oči a slunce… ach… úplně jiné, než jak ho zná! Vlídné a teplé… Ne jako tady.

Poblíž jednoho z laciných hotelů spatřil, jako každý den, úklidová vznášedla, jak odklízejí nehybná těla ležící na vlhkém chodníku… ach, kolikrát již spatřil stejný výjev? Úklidová četa pečlivě odnášela nehybná těla do kontejnerů na odpadky, které pak odvážela na městskou skládku v podzemí, kde se recyklovala… Daniel přidal do kroku, protože se mu zdálo, že jednu tvář poznal… ne, opravdu nad tím nechtěl přemýšlet… ne! Nad hlavou mu majestátně proplulo vznášedlo s rychlým občerstvením a on opět ucítil ten divný, svíravý pocit z tohohle všeho… z tohohle města…

”Rád tě vidím, Dane!” Hlasitě se ozval Danielův kolega. ”Něco pro Tebe mám!” Jeho úšklebek dával jasně najevo, že je to jen další odporná práce, kterou prostě a jednoduše někdo musí udělat, tak proč ne zrovna Daniel… ”To jsem nadšený, ty víš jak hned po ránu zvednout náladu.” Vrátil Dan úšklebek a vzal si podávanou složku. ”Jo, Dane, jdem s chlapama na pivko… jdeš taky?”

”Ne, díky… už něco mám. Snad příště…” Neurčitě se usmál Daniel a odcházel do místnosti s terminálem. Lhal. Lhal, jako už tolikrát… opravdu jej neláká představa večera stráveného pitím piva a trapnými vtípky… Ne, tohle opravdu nepovažuje za vrchol blaha…

Posadil se k terminálu a přihlásil se do podnikové sítě. Ze spisu vytáhl malý lesklý disk a vložil jej do mechaniky. Sotva znatelně vzdychl, když zjistil, že jej opravdu čeká nudný den… Další zběžná kontrola potrubí v západní části města. Bože, kolikrát už to dělal? A kolikrát ještě bude? Existuje snad něco ještě nudnějšího? Přetáhl si potřebná data do osobního diáře a vydal se k výtahu. Po cestě s ještě vyměnil úšklebek s kolegou… Výtahem vyjel k rampě služebních vznášedel a za několik okamžiků se již malý stroj vznášel na cestě k západnímu sektoru.

Všude byla spousta smetí. Nic zvláštního, několik pater níž byly rozsáhlé prostory městské skládky – ještě štěstí, že tam se dneska nebude muset vydávat, ale i tak… Vzduch čpěl rozkládajícími se zbytky potravin a dezinfekcí… Tmu trhaly jen bodová světla nad kontrolními panely potrubí… Bylo tu ticho a chlad. Takový zvláštní, vlhký chlad… To vskutku není zrovna ideální pracovní prostředí, ale někdo tuhle práci dělat musí! Po městě jsou stovky, ba tisíce kilometrů univerzálního potrubí. Obrovské ocelové roury a v nich spleť drátů a menších trubek… Celé město je na této složité infrastruktuře závislé. Stačí jen nepatrná závada a může dojít k obrovskému neštěstí a tak jsou tato nekonečná chladná monstra pravidelně kontrolována. Všichni v tomhle městě jsou na fungování těchto rozvodů závislí a i přesto se najdou tací, kteří se občas pokoušejí je poškodit… A od toho jsou právě lidé jako Daniel, přijít, zkontrolovat a zpracovat zprávu, kterou předají příslušným orgánům…

Sotva se dostal k potrubí, vytáhl svůj univerzální klíč a odemkl si kontrolní panel. Připojil do něj svůj příruční analyzátor a zahájil kontrolu jednotlivých subsystémů. Systém po systému je prověřován a výsledek zapsán do analyzátoru. Když skončil, uzamkl opět panel a popošel k dalšímu, zhruba o deset metrů dál… Vzpomněl si, jak kdysi vtipkoval, že by znal lepší trest, než smrt – nechat někoho kontrolovat kompletní potrubí v celém městě… Jo, jenže to by byl trest pro zločince, ale on… on nic neudělal! Kdyby se to alespoň dalo nějak urychlit…

Z trpiteských úvah jej vytrhl zvláštní předmět ležící na úpatí jedné větší haldy trosek. Zvláštní bílý nebo alespoň velmi světlý předmět… nejspíš kus syntetické tkaniny… Nevěnoval mu nijak zvláštní pozornost. Vlastně jej zaujal jen pro svou světlost – ostře kontrastuje s jinak tmavým pozadím suti… Dál se věnoval své práci, ale trpitelské myšlenky jej přešly. Občas se odvrátil od panelu, aby se na ten podivný předmět ještě jednou zadíval… Kdyby byl kdekoliv jinde, tak by si jej nevšiml, nevěnoval by mu pražádnou pozornost, ale tady… ve světě tmy a chladu… Co to jen může být?

Neodolal. Nemohl si pomoct. Ta věc jej dráždila! Občas se u to stávalo, že nalezl něco, co jeho mozek provokovalo k horečnaté činnosti a on neměl klid, dokavad na to nepřišel… Pravda, podobným problémem trpí velká část lidí, ale většina to řeší celkem levným implantátem na korekci mozkové činnosti… Praktická věcička, ale Daniel.. nedůvěřuje těmhle věcem. Jako kdyby nestačilo, že už tak je víc stroj než člověk… Jako kdyby nestačilo i to málo, co v sobě každý nosí… tak proč si ještě přidávat? Jednou… jednou by chtěl mít děti bez tohohle všeho. Zdravé a takové, jaké je příroda udělá sama, teda pokud to ještě dokáže… a pokud ještě vůbec nějaká příroda existuje… sebrat se a utéct kamsi daleko od civilizace… pryč od města… pryč od biomechanizačních laboratoří… pryč od ulic plných smutných dívčích tváří… Přerušil svou práci a šel se na tu podivnou věc podívat. Připomínala mu všechno možné… musel se usmívat nad tou šílenou změtí představ… obrazů, které mu pluly hlavou a které spojovalo jediné.. tajemný, snad sněhobílý, předmět na kraji vzdálené hromady smetí… Musel překonat několik rozměrnějších traverz… snad trosek z nějaké zvláštní stavby… Nešlo je přejít přímo a tak je obcházel… Na pár okamžiků se svět kolem něj ponořil do tmy. Jako by si všechny směry vyměnily místa a on zapomněl kde je… Neměl rád tmu… cítil se v ní… sám? Ano, až příliš sám, zoufale si vždycky přál stisknout něčí ruku… Cítit něčí dech… jenže byl v té tmě skutečně sám.

Několika skoky byl dole. Teď už nedbal na své kalhoty, cosi jej škráblo do předloktí, ale neuvědomoval si, že si asi právě roztrhl jak plášť, tak asi i sako a košili… Jako opařený stál nad polonahým dívčím tělem a nebyl schopen slova. Byla mrtvá.. určitě i když… vypadala jako když spí… jako když na okamžik jen usnula… Dotkl se její kůže… byla už chladná… Dobře věděl, co se stalo… moc dobře chápal, proč tu teď leží, obličej zabořený v odpadcích… Nestačila… ona dnes tu svou porci lidského tepla nedostala a.. a už nikdy nedostane… byla sama a už navždy taková zůstane… Jakou má asi tvář? Třeba je hezká… Sehnul se k ní a otočil na sebe její tvář… Chvíli se do té dětsky něžné tváře díval a pak… cítil jak mu pomalu stéká po tváři studená slza… Znal ji… tak mladá a hezká… pořád samý smích… milovala pomeranče a vždycky u sebe několik pomerančů měla… ano, znal ji… ne moc dobře, ale znal ji…

Bylo mu divně. Dost ho to vzalo. Ne snad, že by k ní cítil něco hlubšího, vždyť ani neví jak se jmenovala, ale… Najednou si uvědomil svou smrtelnost… Najednou cítil, že nic není věčné… a i když člověk fyzicky od pětatřiceti nestárne… stejně nakonec umírá na nezájem a apatii. Jak málo stačí…

Bezcílně se potloukal smrákajícím městem plně zaměstnán svými myšlenkami… Míjel obchodní čtvrť, kde do tmy řvou zářící neonové nápisy a do očí bijí jasné výlohy. Nevnímal rozhovory kolemjdoucích lidí a vůbec se cítil, jako by ulicí kráčel sám. Byl sám. Ve své až zoufalé touze po ”někom” zjistil že je tak osamělý, jako nikdy nebyl. V hloubi duše záviděl všem okolo sebe… záviděl jim jejich radost a štěstí… to, co on nikdy nenašel a když, tak nikdy ne na tak dlouho… Musí to být v něm… jakési nutkání, které kazí vše, co už už má smysl a cenu… Prokletí? Možná… Ale kdo by dnes věřil na prokletí? Kdo by dnes uvažoval o kouzlech?

”Éééé, co to budé?” Z úvah Daniela vytrhl hlas se silným asijským přízvukem… ”Co?” Dezorientovaně zareagoval Daniel a rozhlížel se kolem sebe, kdo to k němu mluví. Zjistil že stojí před malým stánkem s čínským občerstvením. ”Co si pán dá?” Neodbytně šveholil prodavač a už tak těžko srozumitelné věty prokládal svou mateřštinou, takže Daniel se cítil poněkud zmatený… ”Já ale nic nechci…”

”Tak tak? Ale pán si určitě přát… mmm… mám tu něco móc dobrý… cheš?” Již postarší prodavač Danielovi zašermoval hůlkama před očima a podával mu plastovou krabičku s jídlem… ”Fajn…” řekl Daniel a chtěl si vzít vnucované jídlo, ale asiat hbitě nastavil prázdnou dlaň… Dan se musel usmát. Zaplatil a nakoukl do krabičky… hůlkami prohrábl nudle… ”Eh co to je?” mezi nudlemi plavalo oko… ”Móc dobrý! Mňam mňam!” Řekl prodavač a cosi nesrozumitelně štěkl… pak sklopil pult a celý krámek se neslyšně zvedl a odplul vzduchem pryč, za zvuku orientální hudby… Daniel chvíli nedůvěřivě sledoval zakoupené jídlo, ale pak jej přemohl pocit hladu a tak se do nudlí opatrně pustil a vydal se k domovu…

Výraz ulic se pomalu začal měnit. Klidné čtvrti plné obchodů střídaly divoce se tvářící upoutávky nočních klubů a barů… Holografické striptérky nade dveřmi lákaly ke vstupu… A Dan najednou cítil, že takhle to prostě nejde. Něco mu chybí, což ví už strašně dávno, ale.. stále to ”cosi” nedokáže pojmenovat… Ne, neví co je špatně… kde se stala chyba… neví. Najednou si připadá tak prázdný… Asi to dělá to město… No, určitě! Tisíce lidí různých národností… Zmatek, hluk… a ten nekonečný déšť… Tiché domy, směs snad všech kultur, sahající až do oblak, kterými jen občas zasvitne slunce…

Nebyla moc hezká. Vlasy obarvené na červeno, neustálým deštěm vybledlé, takže byly tak nějak do zrzava… zelené oči… Hruď se jí prudce zvedala pod světlým svetříkem ukrývajícím jen velmi krátké tílko… Jedna z mnoha tváří, které potkával každý den tady na rohu na chodníku před špinavým hotelem s růžovým neonovým poutačem, z nějž se jméno hotelu nedalo přečíst, protože žádné písmeno nebylo vidět celé a kdo ví… třeba tenhle hotel ani žádné jméno neměl. Hotely přece nepotřebují jména… Přikývl. Ještě nepotřebuje… má ještě dva, možná tři dny… ještě nemusí, ale… vlastně proč ne? Proč by si neudělal hezký večer? Třeba tak na všechno snáz zapomene… Šli. Nepromluvili ani slovo.

Když došli do Danielova bytu, hned se začala svlékat. ”Nespěchej.” Řekl vlídně Daniel, ale ona pokračovala. Díval se na ni. Ne, opravdu nebyla moc hezká, ale.. nebyla ani vyloženě ošklivá… ”Pěkná barva vlasů” Snažil se Dan protrhnout ticho… ”Přírodní” Lhostejně odvětila, ale nevěřil jí… Když se svlékla, postavila se proti Danielovi. ”Co Ty?” Ale jo, docela byla hezká… a možná barva vlasů i byla přírodní… Přisedla si k němu a začala jej rozepínat… ”Ne,” zastavil ji. Překvapilo ji to. ”Ne?”

”Prostě to nechci!”

Váhala. ”Co si o sobě sakra myslíš?” Vyhrkla ”Já to potřebuju! Já nechci nebýt kvůli nějakýmu pitomci jako jsi ty! Jak si vůbec dovoluješ mě k sobě nalákat a pak jen suše říct ‚nechci‘?”

Zvedl se. V rohu pokoje měl stařičký gramofon. Vytáhl jednu z několika desek… Zapomenutá hudba zapomenutého krále… Zapálil si cigaretu. Dal za tu krabičku celé jmění… je to ještě starý, poctivý tabák, žádná syntetika… I za ten gramofon a desky dal vlastně spoustu peněz… Místností se pozvolna neslo praskání staré, ohrané desky… šum oceánu času, jak se Daniel v duchu vracel do hluboké minulosti, kterou nikdy nezažil… Místnost opět ozářily policejní majáky… V ulici o pár bloků dál reklamní vzducholoď vyřvávala svou písničku… Šuměl nekončící déšť…

Nesmělé sluneční paprsky, prorážející závoj řídkého deště, pomalu vplouvaly do Danielova bytu. Ve všudypřítomném mlžném oparu tvořily bizarní stíny, jako přízraky nějakých strašlivých zvířat z nočních můr, které se jako zázrakem dočkaly rána, které jim vdechlo nový život… Se stále se opakující pravidelností se město probouzelo do dalšího uplakaného dne… Šumící déšť jakoby smýval všechno zlé a zanechával za sebou jen prázdná bílá místa v paměti všech zúčastněných… Daniela ráno zastihlo oblečeného a v křesle… Na stole stála poloprázdná láhev syntetické whisky, ošmataná prázdná sklenička, v popelníku ležela zhaslá cigareta s neobvykle dlouhou špičkou z popela… Starý gramofon v koutě pravidelně lupal, jak jehla dojela na konec desky, ale místo aby gramofon vypnula, přeskočila na další okruh, jako by se tím snažila prodloužit milosrdnou noc… jako by snad jehla starého gramofonu mohla zvrátit příchod nového dne… Na zemi u Danielových nohou ležel pomeranč od osamělé dívky…

”Vstávej, vstávej už je čas, v noci se spí přece snáz!” Umělý hlas v domovním intercomu , někdy fungující jako budík začal vyřvávat své oposlouchané řeči, aby tak majitele bytu probudil. ”Dane, Dane, dost jsi spal, je čas abys posnídal… halóóó!” Nepřirozený, syntetický hlas, odporný jako všechno syntetické se rozléhal po pokoji a vyplňoval každičký kout… ”Bim bam bim vyzváním, hola hola, práce volá…” Dan otevřel či. ”Haló pane, ráno máme!” Pokračoval hlas… ”Stačí! Už jsem vzhůru…” Rozespale štěkl Daniel a hlas v intercomu zmlkl. Otráveně se zvedl. Bolela ho hlava… včera moc pil… a moc kouřil… Eeeh, to už se stává… Osprchoval se a trochu se mu ulevilo. Ne moc, ale.. lepší něco než-li nic. Analýzu životní energie zatím vynechal… ještě je dost času a tak si uvařil kávu. Zalil instantní směs… pravou kávu ještě nikdy v životě neviděl, ale zajímalo by ho, jak asi chutná… Je hodně odlišná od téhle syntetické náhražky? Podvědomě se ušklíbl, když se v myšlenkách dostal ke slovu ”syntetické”… upřímně nenávidí všechno syntetické… už jen to slovo jej dovede dohnat téměř k šílenství… Pak si všiml praskání gramofonu. Pomalu k němu došel a vypnul jej. Pak se zamyslel.. váhal, nemá-li jej ještě jednou zapnout, ale hned na to zapomněl, protože jeho mysl upoutal pomeranč ležící na zemi… Zvedl jej. Chvíli si jej prohlížel a pak… smutně jej položil na stůl vedle upatlané skleničky od whisky. Upil trochu z hrnku své ranní kávy a vrátil se do koupelny k provedení analýzy. Zcela automaticky se připojil na analyzátor a nemohl se vyhnout myšlence, že je vlastně taky jen takové potrubí… jedněch deset metrů potrubí s jedním kontrolním panelem… při té myšlence se zašklebil, ale jen trochu… vlastně to ani nebyl úšklebek, jako spíš strohé přijmutí faktu,že to tak je… Zasmušil se, když spatřil hladinu energie… dnes… dnes bude muset… ach jo vůbec se mu do toho nechce, ale… prostě musí! Představa, že by nebyl… a to jen kvůli svému rozmaru… ne, to ne! Večer zase půjde kolem hotelu beze jména a vybere si nějakou hezkou… A vlítnou na to hned… ať je to brzo z krku… a aby se nepolekala jako ta dnes… vlastně včera… ale co na tom záleží…

Do práce přišel zamlklý a na pozdravy všech reagoval jen zamlklým kývnutím. ”Co se mu stalo?”

”Kdo ví, ale znáš ho.. byl vždycky divnej! Nedivil bych se, kdyby jednou nebyl…” Vyzvedl si mlčky složku s dnešní prací a odešel do místnosti s terminálem… Zamyšleně se posadil do křesla a prsty si mnul kruhy pod očima. V hlavě měl prázdno a byla mu zima… znal ten pocit… měl ho vždycky v ten den, když ”musel”… tělo bylo už unavené a mělo málo energie… vždycky TO oddaloval do poslední chvíle…

Měl štěstí, v jednom luxusním hotelu se před několika dny ubytovala velmi veselá společnost a je třeba provést preventivní prohlídku potrubí v apartmá… to je dobrá práce. Jindy by z ní měl radost, obvykle se dostane do lepších pater a někdy… někdy až úplně nahoru. To se pak chvíli jen tak kochá pohledem na slunce… Je dobré mít peníze, to si pak můžete dovolit bydlet až vysoko nad dusivými plyny a můžete každé ráno vstávat s hřejícím sluncem a usínat při jeho západu… Stáhl si potřebná data a vydal se na rampu… dnešní den bude docela v pohodě.

Danielovo vznášedlo se proplétalo mezi městskou zástavbou, tvořenou vysokými stavbami, na nichž nejzvláštnější byla provázanost různých architektonických stylů… vlastně právě architektura města byla přesným obrazem kulturní různorodosti… vedle sebe žily snad všechny národy světa. To co kdysi byly etnické čtvrti přerostlo v jen těžko oddělitelnou kulturní a sociální strukturu. Po velké válce se veškeré etnické cítění jaksi vytratilo, protože nejhlavnější bylo přežít… nebylo to vlastně poprvé, co ideály ustoupily tomu základnímu lidskému pudu, který je pro všechny lidi charakteristický – touha přežít, přežít za každou cenu! Válka přinesla spoustu bolesti a utrpení. To málo lidí, co přežilo, bylo poznamenáno a tak se sáhlo k úpravám. Nebylo to nic nového pod sluncem, pro velkou válku bioinženýři vyráběli celé lidi… geneticky upravené jedince, dopředu naprogramované pro jeden určitý druh činnosti… mnohdy jim i základní životní funkce přepracovaly a tak, když po válce vyvstal problém s jídlem, rozhodli se i tu hrstku přeživších přetvořit… jenže čím nahradit jídlo? A pak někdo dostal ten ”úžasný” nápad… láskou! Vlastně ani nešlo o lásku v pravém slova smyslu… šlo o sex, nebo spíš o fyzický kontakt. Vzájemným kontaktem se totiž uvolňuje energie, kterou sice tělo má, ale kterou samo neumí využít… a tak jiné tělo tuto energii přijme a zpracuje… a zároveň předá nevyužitelnou energii svou… vytvořili tak vlastně dokonalý stroj… nového, lepšího člověka! Kdo ví, třeba si mysleli, že pravidelným kontaktem lidi sblíží, ale… místo šťastného, až biblického, ráje stvořili svět plný chladu… A tak se lidé spolu milují… všichni se spolu milují, ale už se tomu nedá říkat ”milovat se”, protože to s city nemá nic společného… už se nemilují proto, že by chtěli, ale proto, že touha přežít je silnější, než všechno jiné… Nesnáší to. Upřímně tohle všechno nenávidí! Jenže za ty roky kdy nebylo co jíst zakrněl trávicí systém, již není schopen potravu přeměnit na energii, a už není jiná možnost… Už není cesty zpět a tak každý, i Daniel, musí říct jednou za čas to své ANO, protože jinak by jej druhý den ráno úklidové čety naložily do kontejnerů a odnesly jako nepotřebný odpad na skládku… A tak teď sedí ve služebním vznášedle a myslí na to, jak večer bude ”dobýjet” svou ”baterii”… jak hluboko člověk klesl…

Hotelový pokoj jej překvapil svou rozlehlostí a šerem. Zvláštní, vždycky si představoval takové pokoje spíš jasné, plné světla a života… tenhle mu připomínal daleko víc temnou a studnou kryptu kdesi v podzemí… I vybavení pokoje bylo takové strohé… nepřívětivé. Světlo zajišťovaly bodové lampy na zdech, měkké, žluté světlo, plazící se po matně kovových stěnách… Potrubí bylo v chodbě. Následoval popisky na zdech a odňal kovový štít. Spatřil malý kontrolní panel ne nepodobný panelům u velkých potrubních systémů. Připojil svůj analyzátor a začal pracovat. Tento kontrolní panel byl přeci jen trochu odlišný. Obsahoval několik tlačítek, která neznal. Chvíli váhal, jestli smí, ale nakonec zvítězila jeho přirozená zvědavost a stiskl první tlačítko. Nestalo se nic. Byl trochu zklamán, ale nevzdával se a stiskl další. Hotelový pokoj se naplnil hučením a odkudsi začal proudit svěží vzduch. Chladný vzduch, takový, jaký ještě nikdy necítil… voněl a dýchat jej bylo… osvěžující, uklidňující… Daniel se usmál. Tohle bylo velmi milé… zřejmě tlačítko vzduchotechniky… Co bylo to prvé tlačítko? Těžko říct… Zkoumavě se rozhlédl, jestli třeba nenajde co se změnilo, ale nic neviděl… z hlavní místnosti do chodby pronikalo zvláštní světlo. Úplně jiné, než světlo bodových nástěnných lamp… Nechal analyzátor dělat svou práci a šel se podívat, co se stalo… Užasl. Tmavý a studený pokoj byl rázem plný slunečního světla. To první tlačítko zřejmě otevřelo clony, ony podivné kovově matné plochy a vpustilo dovnitř sluneční paprsky… Druhé tlačítko nebylo od vzduchotechniky, jak se prve milně domníval… to nebyl vzduch ze systému, to byl vzduch z venku! Nemohl tomu uvěřit… Užasle stál uprostřed místnosti plné slunce, svěží vítr mu čechral vlasy a on… ucítil, jak mu po tváři teče slza. Bylo to tak krásné… Oblačné moře pod okny hýřilo všemi barvami, jak se do něj opíralo žhavé slunce… úplně jiné slunce, než jaké jej znal… šedivé a spíše chladné paprsky jen obtížně procházející páchnoucím mračnem plynů a navštěvující každé ráno jeho pošmourný byt skrze okno s rozbitými žaluziemi… Tohle slunce… tohle slunce bylo přesně takové, o jakém snil… Přívětivé a laskavé, plné života a tepla… cítil jeho paprsky na tváři a byl… šťastný!

Ze šťastného zasnění jej vyrušil až signál analyzátoru - s prací je hotov. Chvíli jej nechal pípat a představoval si, jak tu sedí a poslouchá dávno zapomenutého krále, jak se slunečním světlem linou tóny dávno mrtvé hudby doprovázené praskáním a šuměním, které miloval skoro stejně jako hudbu samu… Pak se vrátil do chodby, vypnul analyzátor, zavřel okna a zatáhl clonu. Uzavřel příklop nad kontrolním panelem a s povzdechem se vrátil do vznášedla.

Jak zvláštní bylo letět zamračeným městem. Proplétat se mezi ostatními vznášedly, sledovat mrštná policejní vznášedla se zářícími majáky řítící se deštivým šerem, pomalá vznášedla kočujících cikánů, kdesi při zemi, aby tak co nejméně vzbuzovali pozornost, létající občerstvení s velikými červenými obrázky draků… líné vzducholodě, vyřvávající své nekonečné reklamní slogany… sledovat drobné dešťové kapičky stékající po skle vznášedla… Stále viděl to slunce… Zářící zlatožlutou kouli světla a tepla nad mlžným oceánem dusivých par… Bylo mu úzko. Už dlouho mu nebylo tak úzko… Jistě to je hlavně tím, že už je nejvyšší čas, aby zase doplnil energii, ale… stejně! A tak lhostejně sledoval svět ubíhající kolem vznášedla a v duchu byl kdesi daleko za městem. Pryč od té špíny všude kolem, daleko od věčného šera, dusivých par a pálícího deště. Daleko od všech těch věcí, které jej provázejí na každém kroku a které upřímně a ze srdce nesnáší… Někde daleko na sluncem zalité travnaté louce, pod košatým stromem, v jehož listoví si vítr hraje… někde daleko od tohohle všeho…

Když se vracel z práce domů, stále stejnou a monotónní řadou domů, nechtěl myslet na to, co bude večer. Opravdu na to nechtěl myslet, ale nemohl se toho zbavit. Následovalo jej to jako stín, tichý a neodbytný... Zastavil se před hotelem beze jména. Ano, řada stejných, smutných tváří, obličejů čekajících na těch svých pár minut laciné rozkoše, která jim, možná, přidá pár dní života... a vlastně proč? Jenom proto, aby tu za pár dní stály zas... Ano, ten koho to tenkrát napadlo měl vskutku velmi zvláštní smysl pro humor... jistě, tohle nikdo nemohl myslet vážně... to... to je určitě jen žert, jen hloupý žert!

Mlčky minul hotel a zabrán do svých myšlenek pokračoval potemnělou ulicí, která vlastně nebyla o tolik temnější a zešeřenější než přes den, ani déšť nebyl jiný a tak se rozdíl mezi dnem a nocí stal jen jakýmsi pocitem... Nevýrazné výlohy mnohých krámků se postupně změnily v divoké, neóny zářící, poutače nočních barů a klubů. Daniel se zastavil před dráždivě zářící pasáží a chvíli váhal, má-li jít dál. Nikdy tu nebyl. Ne snad, že by se ztratil, že by špatně odbočil a teď bloudil neznámými ulicemi... to ne, chodíval tudy často, ale vždy vchod této pasáže bez povšimnutí míjel. Pravda, občas si říkal, že jednou... jednou se tam určitě podívá, ale... nikdy k tomu nenašel dost chuti... Barevné neóny a oživlé holografické reklamy dávaly tušit, co jej tam může čekat a ani to nemělo příliš motivující efekt. Rozpršelo se. Jako by to bylo znamení shůry, vtíravé mrholení přešlo ve velmi neodbytný déšť, který Danielovy vlasy začínal na čele lepit... Vyčítavě se zahleděl na vysoká a tmavá oblaka a vstoupil do pasáže.

”Co vokouníš?” Daniel se ani nestíhal omlouvat a tak začal vyhlížet nejbližší podnik, kam by mohl zapadnout. Zavřel oči a začal se prodírat davem ke kraji. V duchu si před očima představoval ty lidi, kolem sebe a bavil se svou imaginací... když oči otevřel, přesvědčen, že už musí být na kraji, s překvapením zjistil, že se ke kraji vůbec nepřiblížil, ale že pokračoval středem... hloupé... zastavil se, ale zuřivé povykování v okolí jej přinutilo zase jít... hrůza! Co ti lidé blázní? Co tu vůbec všichni chtějí? ”Píchat, co jiného?” Odsekl Danielovi nějaký starší muž. Copak uvažoval nahlas? Před sebou zahlédl upoutávku v podobě poletující mlžné ženy a podvědomě zamířil k ní.

Uvnitř baru bylo dusno. Ve změti hluků matně rozpoznával hudbu... na úzkých molech se vrtěly polonahé dívky a u jejich nohou postávaly smějící se muži. Některé dívky již byly nahé a úplně vzadu v koutě zahlédl na pódiu pár, zřejmě tanečnice a jeden z diváků, kterému zjevně nevadilo to dělat takhle veřejně... Daniel nevěděl co si o tom má myslet. Zaskočilo ho to. Protlačil se davem lidí k baru a objednal si pití. ”Ty seš docela pěknej boreček.” K Danielovi si přisedla staře vypadající dívka. ”Hmm” Odsekl Daniel a snažil se dívat jinam... Dívka byla jen v kalhotkách a nepřipadalo mu vhodné se dívat... ”Copak se Ti nelíbím?” Dotkla se Danielovy dlaně, ale ten jen ucukl... ”Jak chceš.” Uraženě se zvedla a odešla. Daniel se rozhlížel kolem sebe a nevěřil svým očím. Tušil, že to bude děs, ale až takhle si to nepředstavoval! Hlasitá hudba, nahé dívky, ostrý pach potu a laciných parfémů... Začínala ho bolet hlava a tak se zvedl a vyšel ven.

Venku to bylo lepší. Ne o mnoho, ale alespoň ten zápach byl pryč... Musí odtud! Je to příšerné! Tlačí se tu na sebe davy lidí a... musí pryč! Sebral všechny svoje síly a rozeběhl se... Nevěděl ani přesně kam utíká, ale běžel. Míjel tlačící se lidi a ani si nevšímal jejich zlostného povykování... utíkal. Bylo to zvláštní. Cítil v tom běhu až cosi magického... očišťujícího! Utíkal a věděl, že tu všechnu špínu za sebou zanechává a zůstává stejný, jako před tím, než do té pasáže vstoupil... Zastavil se teprve až mu do obličeje zase cákal déšť. Opřel se dlaněmi o kolena a zprudka dýchal... cítil jak je unavený. Trochu podcenil nedostatek energie-měl by rychle dobýt, ale...

Všiml si že v těchto místech ještě nikdy nebyl. Otevřená ulice a veliký dům s několika vchody a jásavými nápisy... usmál se. Automaty nehrál od doby, co byl kluk... déšť byl dost nepříjemný a tak vstoupil. Tady byl zcela jiný druh hluku, hlasitější a zmatenější, ale Danielovi nevadil. U velikých obrazovek se těsnala spousta mladých dívek a chlapců, divoce pokřikovaly a zjevně se dobře bavily. Dan se cítil trochu hloupě... přeci jen už je to docela dávno... prošel do pasáže mezi jednotlivými hernami, kde bylo přeci jen klidněji a kde si nepřipadal tak hloupě.

”Ale chcete mě, pane?” Neústupně opakovala a zůstávala v relativním bezpečí svého úkrytu. Vypadala jako nakopnuté štěně zalezlé v koutě a čekající, jestli jej někdo bude mít rád, pochybující o sobě, stejně jako o světě v kterém žije... ”Jo.” Konejšivě řekl Daniel aniž by svá slovy myslel nějak zvlášť vážně... Usmála se. Totiž, to Dan neviděl, ale myslel si to... ano, určitě se usmála. Vystoupila pomalu z příšeří uličky a mohl si ji tak prohlédnout. Vypadala mladě. Ani neměl odvahu se ptát na její věk... Byla hubená, neobvykle bledá. Její bledost ještě zvýrazňovalo tmavé oblečení, dlouhé, upnuté kalhoty a těsné triko bez rukávů, s širokými rameny. Tmavé vlasy s modrou ofinou lemovaly světlý obličejík s drobným nosíkem obklopeným několika roztomilými světlými pihami. Měla zvláštní oči. Tmavé, hluboké a neskutečně živé... Tmavé stíny a tmavá, modrá rtěnka... Líbila se mu, ale... ”Nejsi na to trochu malá?”

”Jsem dost velká na cokoliv!” Odsekla a potáhla trucovitě z cigarety... celou dobu ji musela držet za zády, protože si jí před tím nevšiml... ”Nebo snad nechceš?” Zvědavě se na něj podívala svýma podmanivýma očima. ”Ne...,” zasmušil se Daniel... ”Ale musím.” dodal po chvíli. ”Tak jdem!” Usmála se.

Daniel z toho neměl dobrý pocit. Jistě, je hezká, ale... copak může? Copak se to hodí? Občas se na ní podíval... mohl by jí dělat skoro otce... může jí být tak... čtrnáct... ach jo... kam až to zašlo? Kam až to zajde? Kam to proboha ještě musí zajít? Měla by chodit do školy a nestrachovat se o podobné věci... Ne, na školu se jí ptát nebude... to nemá smysl. Protáhla by obličej a nebavila by se s ním... možná by odešla... možná by měla odejít! Možná... k čertu! Kdo to má vědět? Kdo má vědět co by měla? A co by měl on... Kdo by to měl vědět, když to neví sám?

Držela se ho křečovitě za ruku. Asi měla strach... kdo ví... možná jen byla poprvé v téhle části města a... kdo ví. Za chvíli budou ”doma” a pak... raději nemyslet! Co by byl za to dal nemuset... bylo by to... nádherné! Osvobozující! Míjeli hotel ”beze jména”, neměnící se tváře, prázdné ovály s mrtvýma očima... ano... to je to co se mu na nich tolik hnusí... oči. Prázdné, mrtvé a bez života... žadonící o trochu lidského tepla a něhy, co se už dávno nedá nazývat něhou, aby mohly žít... přežívat. Kdo ví, třeba jim ten způsob života vyhovuje... třeba jsou tak šťastní... možná, ale... co je pak tak zvláštního na Danielovi? Proč zrovna on to všechno nesnáší? Proč zrovna jemu se to hnusí?

”Nemáš hlad?” Zeptal se jí, když dorazili k němu domů. Zavrtěla hlavou. ”Nepovídej,” usmál se na ni a ona mu jeho vlídný úsměv opětovala. ”Pizzu?” Zeptal se a ona nesměle přikývla. Chvíli se v telefonu dohadoval s majitelem pizzerie a pak vztekle praštil telefonem. ”Budeme jíst čínu.” Lakonicky pronesl a daleko klidnějším tónem objednal jídlo. Usmívala se. Nechápal proč, ale měl z toho radost. Takový opravdu příjemný pocit... Sedl si do křesla proti ní a dlouze se na ni díval. ”Máš zvláštní oči,” řekla. ”Já?” Podivil se, protože to samé chtěl právě říct jí... ”Takové chladné... těžko říct co si myslíš...” Usmál se. ”Jo... to je možné.”

”Že to tu máš takové... smutné. Prázdné...” Říkala a těkala očima po pokoji. ”Ty máš pomeranč?” Překvapeně komentovala svůj objev. ”Jo, je od...,” odmlčel se. Trochu se zamračil. ”Od jedné dívky...” Zvedla se a sedla si na zem u jeho nohou. ”Co se s ní stalo?” Smutně se usmál ”Už není.” Zaraženě sklopila oči. ”Měls ji rád?” Trochu nevhodně se rozesmál. ”Nevím, těžko říct... ale to je fuk, ne?” Zvedla oči a upřeně se na něj podívala... zvláštní pohled... dětsky naivní a při tom... ”Já si myslím, že na tom hodně záleží!”

Ozval se zvonek u dveří. ”Jídlo.” Trochu s úlevou řekl Daniel a šel otevřít. Ona se zatím rozhlížela po pokoji a v rukou tiskla oranžový pomeranč. Když se vrátil, v každé ruce jednu krabičku s jídlem, položila pomeranč na stůl. ”Nech si ho... já pomeranče... nerad.” Vděčně se usmála a přisunula si jej blíž k sobě. Daniel položil na stůl krabičky s jídlem a podal jí hůlky. Chvíli na ně nevěřícně koukala, ale pak se jimi pokoušela jíst. Daniel chvíli pobaveně sledoval její snahu ovládnout neposedné hůlky a pak jí se smíchem pomohl... taky se začala smát. Vypadlo jí jídlo z rukou a pár nudlí jí zůstalo na kalhotách. Pak se zamyslela a s nečekanou obratností uchopila hůlkami jinou nudli a hodila ji po Danielovi. Ten nevěřícně sledoval přistálou nudli na svém klíně a pak bez varování opětoval palbu...

”Jsi hezká.” Řekl, když uzavřeli příměří. Jejich večeře byla střídavě rozprostřena po celé místnosti a ona ležela na kanapi a loupala pomeranč. ”Děkuju.” Špitla a dál se věnovala pomeranči. Díval se na ni, jak jej loupe a pak si jej po kouskách vkládá do úst a ztrácel dobrý pocit z toho všeho, co přijde... tak rád by to teď uťal a přestal. Tolik by si přál říct dost! Je tak... tak hezká a milá... uložil by ji do postele, pohladil ji po vlasech a on... vyřešil by to rychlovkou u hotelu, ale ona... proč zrovna ona? Proč zrovna s ní musí...

”Nemáš si co vyčítat... stejně musíš.”

”Ty nemusíš... nemáš... neměla bys...”

”Ale chci!” Řekla tiše, zvedla se a postavila naproti Danielovi. Usmála se a pomalu si sundala triko. V zešeřeném pokojí její sněhobílá kůže zářila... pak si sundala kalhoty... Stála před ním jen ve spodním prádle. Vkusné tmavé a k ní se velmi hodilo. ”Je mi zima,” špitla. ”Zahřej mě.” Daniel se zvedl a políbil ji na ústa. Rukou jí projel ve vlasech. Jeho prsty záhy rozepnuly těsnou podprsenku a o chvíli později byly i kalhotky na zemi... cítil jak se mu chvěje v náručí. Zvedl ji do náruče a odnášel ji do ložnice. Sotva ji položil na lůžko přitiskla se mu k uchu ”Buď něžný, je to poprvé...” Vlídně se usmál... ”Budu”

Ospalé ráno se pozvolna proplížilo mlžným oparem až do Danova bytu. Věčně rozbité rolety vrhaly na zem bizarní stíny stejně jako větrák volně se protáčející v průvanu. Matné sluneční paprsky protnuly šero v bytě... včerejší večeře na zemi, hromady oblečení lemující cestu do ložnice... Dan se probudil, když o ni zavadil. Nejprve nechápal co se stalo, byl úplně zmatený, netušil kde je, kdy a proč! Rozespale otevřel oči, ale hned si na všechno vzpomněl. Docela jej překvapilo, že zůstala do rána, ale byl rád. Ještě spala. Chvíli se na ni jen tak díval... bylo to poprvé, co měl z toho všeho dobrý pocit. Poprvé co ničeho nelitoval... Bylo to fajn... Zvedl se. Opatrně ji přikryl. Napadlo ho, že by mohl připravit snídani a umýt se... Postavil na kávu a šel do koupelny. Pohled na diagnostiku analyzátoru jej mile překvapil... ještě nikdy neměl tolik energie po styku... zvláštní... Pustil si vodu a začal se sprchovat. Byl to krásný pocit cítit horkou vodu stékat mu po obličeji... bylo to jako by sebou s potem odnášela i jakési těžké břímě... pak slyšel klapnout dveře.

Chvíli váhal, co to bylo za zvuk. Pak se ale zakryl ručníkem a vyšel z koupelny. Její oblečení už na zemi neleželo. Nahlédl do ložnice... byla pryč. Zmateně se začal rozhlížet a napadlo ho, že je třeba v kuchyni... ale kuchyně byla prázdná. Vyběhl tedy z bytu a sjel výtahem před dům. Ovanul ho studený vítr a teprve teď si uvědomil, že je téměř nahý... Déšť, jako veliké a hořké slzy jej bodal do tváří, ale ona byla pryč... Smutně se vrátil domů. Zhasl plamen pod vodou na kávu. Posadil se na postel a složil hlavu do dlaní... když zvedl oči spatřil na zrcadle, těsně pod prachem zašedlými růžovými otisky rtů modrou rtěnkou napsaný vzkaz... totiž napsaný... malé srdíčko... Daniel zavřel oči a cítil jak mu po tvářích začaly téct studené slzy...

Do práce dorazil brzy, dřív než obvykle. Sedl si v místnosti s terminálem a pil lacinou kávu z automatu. Nedá se říct, že by jí zrovna dvakrát holdoval, ale... Svíral plastový kalíšek v dlaních a tupě zíral před sebe. Nechápal to. Byl v podobné situaci poprvé a... nevěděl! Nevěděl, netušil jak se má, nebo nemá chovat. Co si má nebo nemá myslet... Bylo mu divně. V duchu si představoval, jaké by to bylo, kdyby u něj zůstala. Kdyby u něj žila... už by nikdy nemusela pro tu svou porci něhy postávat na chodníku... nemusela by se už nikdy schovávat v šeru před okolním světem... Copak to nechtěla? Copak může pro ni být něco víc? Nebo se právě toho bála? Možná... možná měla právě z toho strach...

”Děje se něco?” Danielovy myšlenky utnul hlas jednoho z nadřízených. ”Ne, pane.” Postarší muž s prošedivělými vlasy se usmál. ”Smím?” Zdvořile se zeptal než si přisedl, Dan jen přikývl. ”Copak se stalo?” Zeptal se znovu. Bylo to podivné, ten starý muž, vždy přísný a strohý... jako by se v něm cosi hnulo. Možná v Danielovi na okamžik spatřil svého syna, který zmizel kdesi v té velké válce... kdo ví. ”Nic, pane... opravdu nic...” Chabě trval na svém Daniel. Chvíli mlčeli. ”Dobře, ale... vem si dneska volno.” Přátelsky pokračoval starší hlas. Pochopil, že Daniel mu nic nepoví a... asi bude lepší - pro Dana a konec konců i pro něj, když si to vyřeší sám, alespoň bude mít čistou hlavu až se vrátí... ”Ale já...”

”Už jsi dávno neměl volno, tak si ho vezmi dneska...”

Procházel se ulicemi a poslouchal zvukům města. Poprvé měl čas poslouchat... čvachtavé kroky náhodných chodců, šveholící asijské prodavače, zvláštní hlasy holoreklam, kterým jako jediným zřejmě nevadí déšť... kdo ví... třeba právě holoreklamy nás tu jednou nahradí... nevadí jim déšť, nepotřebují jíst ani pít a ani fyzický kontakt k tomu, aby mohly žít... třeba... třeba teď stojí u zrodu nového druhu... usmál se té představě. Z kanálů stoupala páchnoucí pára a jako nedílná součást mlžného oparu se plazila těsně při zemi, protože byla až příliš těžká na to, aby mohla stoupat kamsi vzhůru do oblak a výš, až k zlatému slunci... Koupil si noviny, aby jen tak nepostával, a poslouchal nekonečné blues tohohle města, jeho města... světa v němž žije... jeho světa... doprovázené stejně nekonečným deštěm...

Zvolna kráčel pasáží nočních barů, opuštěnou a prázdnou... šel dál a dál... V šeru postávali drobní prodejci haše, kteří Danielovi nevěnovali pozornost... a vlastně ani on nevěnoval mnoho pozornosti jim... Nezajímalo ho to. Měl hlavu plnou vlastních myšlenek... vzpomínek a snů... Ani nevěděl jak, ale ocitl se opět před ”světem zábavy”... onou hernou, z níž až na ulici doléhal hluk automatů a do hry zaujatých dětí... Zastavil se a z dálky nahlížel dovnitř. ”Chceš nějakou mladou kůži? Pěknou, ještě nezkušenou?” chraplavý hlas vyrušil Danielovy myšlenky, jako už tolikrát nějaký jiný... když se Dan zasní... ”Cože?” Starý muž s dlouhými, mastnými, šedými vlasy. Vrásčitá tvář, které dominoval křivý, možná přeražený, nos a matné, šilhavé oči. ”Mám pro tebe něco extra... mlaďoučká... nechceš?”

Kráčel opět pasáží mezi hernami a nahlížel do každého tmavého koutu, ale nikde nebyla... Na kraji pasáže spatřil malý denní bar a tak si řekl, že by mu hamburger a pivo určitě neuškodilo... Bar byl světlý, plný barev... přesně se sem hodil, mezi herny... hrála tu hlučná, rytmická hudba a na úzkém parketu se skupina dětí dosti křečovitě pohybovala v rytmu s tak soustředěnými výrazy, že to až působilo komicky... Daniel se nesmál. ”Co to bude?” Zeptala se mladá servírka v tak úzké sukni, že už se snad ani o sukni hovořit nedalo... ”Hamburger a pivo” Krátce odpověděl Dan a sledoval po očku její zadek... ”Jestli se ti líbí,” podbízivě se na Daniela podívala. ”Může být dnes v noci tvůj...”

”Jak chceš!” Odsekla a odešla. Ani mu to nevadilo. Neměl náladu na podobné řeči a hlavu měl plnou myšlenek zcela odlišného rázu... ne, tohle opravdu nechce! Než mu přinesla co si objednal, rozhlížel se bez hlubšího zájmu kolem sebe... a pak ji uviděl. Nejprve tomu moc nevěřil, ale byla to ona... poznal by ty oči... rty... vlasy... Bavila se tam s několika přáteli a zjevně se bavila dobře. Ulevilo se mu. Bylo fajn vědět, že se jí nic nestalo a že ji třeba taky nenajde v hromadě smetí v západním sektoru... Váhal zda má jít za ní. Chtěl, moc chtěl, ale... na druhou stranu mu cosi říkalo, že to není dobrý nápad... možná ostych, možná... ale k čertu s tím, co to mohlo být... prostě to nešlo. A tak seděl a sledoval ji... všimla si ho. Její tmavé oči zablikaly a její veselý výraz zmizel, aby jej vystřídal zamračený pohled jeho směrem... v Danovi by se krve nedořezal... jako by ji slyšel... neměl jsi sem chodit... co tu děláš? Vypadni! Pak se přinutila k původnímu rozjařenému výrazu, ale oči měla smutné dál... Občas mezi řečí zkontrolovala, jestli se na ni dívá a pak z ničeho nic začala líbat vedle sedícího chlapce... Dan suše polkl... Tohle... tohle ne... to... to ne... Nevěděl co říct, co si myslet... zvedl se a odešel. Cestou ještě servírce dal bankovku vyšší hodnoty, zjevně výrazně převyšující cenu hamburgeru a piva, protože se za ním podívala velmi překvapeným výrazem... a odešel.

Připojil se k analyzátoru a nemohl věřit svým očím... je na tom stejně jako včera večer... Úplně stejně... Zničeně se vrátil do křesla... měl pocit, že ho svrbí konektor na paži... hrůza! Už zase musí... další noc a smutné ráno... ne... tohle ne... musí to jít i bez toho! Určitě... Určitě musí být i jiná cesta... Ne, dneska nebude nic! Už nikdy... nechce! Vydrží to a zítra ráno buď nebude a nebo bude všechno jiné, lepší a férovější! Jo... vydrží to!

Šel se umýt. Bylo osvěžující cítit horkou vodu na kůži, cítit celé svoje tělo... má rád svoje tělo. Jistě, je spousta věcí, které by na něm změnil, ale je to JEHO tělo... musí ho mít rád. Osušil se a lehl si do postele. Zkusí usnout... bude to tak jednodušší... zavřel oči a doufal, že spánek přijde brzo. Možná to bylo tím kafem, ale ne a ne usnout... prostě to najednou nešlo. Zíral tupě do stropu a počítal měnící se stíny... ne, takhle to nejde. Uvaří si kafe! Ale co to? Snaží se zvednout, ale nejde to... je tak slabý... To... to ne! To přece nejde... to přece takhle nemůže... to nejde! Musí to jít... musí se mu podařit se zvednout... musí to přece jít! Proboha... přece tu takhle neumře! To nemůže takhle skončit! To přece nejde... Bezvládně leží na posteli a je mu úzko. Že by se mýlil? Že by se spletl... Ne, takhle nebýt nechce... musí... musí ven... dole u hotelu určitě bude nějaká co mu pomůže... jen chvilička bude stačit... jen krátký dotek a bude v pořádku...

Z vtahu doslova vypadl. K hotelu je to hlavní třídou daleko, ale když to obejde zadem, bude tam dřív... určitě... musí tam být dřív! Nemá čas váhat... má docela naspěch!

Je unavený... tolik unavený... Už ví, že ho tady zítra ráno najdou uklízecí čety... je tak slabý... nikdy tam nedojde... Je mu zima. Déšť jej studí na holé kůži... opřel se zády o zeď a zavřel oči. Tak takhle má skončit? Takhle má nebýt? A to všechno kvůli jedné... ale co, však ona za to vlastně nemůže... to on... všechno si pokazil sám... jo... je snadné neříkat ano, dokavad se dá ucuknout... dokavad se ještě dá alespoň šeptem říct... je to tak snadné!

V popelnici cosi zašramotilo. Daniel otevřel oči. Malá kočka skočila na zem sotva dva metry od Dana. Kočka! Co s kočkou? Ale... je živá... je živá jako on... určitě by stačilo se jí jen dotknout... pohladit ji... a... mohl by dojít před hotel... proboha kočičko, pojď sem! Prosím! Kočka si jej nedůvěřivě prohlížela. Byla zvědavá... nikdy ho tu neviděla... copak je to asi zač? Kdyby měl dost sil, chytil by ji, ale takhle... je to k vzteku... kdyby měl dost sil, nepotřeboval by tu kočku... Kočka znejistěla. Jestli uteče... opatrně se k ní chtěl přiblížit, ale vyšel z toho jen nemotorný pád do odpadků... Kočka se vyděsila a zmizela... Daniel zavřel oči a tiše se začal smát...