jedno podzimní odpoledne s dědou

         Zazvonil u nás zvonek. „Jano, to je pro tebe.":zařval bratr z chodby.
„Oblíkni se a jedem do lesa":znělo místo pozdravu, když jsem sešla ze schodů.
 „Ahoj dědo, zrovna si šiju gatě.“:usmála jsem se. Ale malá postava s velkýma brýlema byla neoblomná: „To ti neuteče, budem kamerovat.“ Vyvrátila jsem oči s hrůzou, že jeho objektem budu já, ale přece jsme vyjeli.
         Na to, že má náš děda silný dioptrie, si dost v řízení věří. „No co, poznáme až do nás někdo narazí":povídá několikrát za cestu. Mně občas tuhla krev v žilách, když  nevyhýbal ani chodcům  ani autům, však oni uhnou, že dědo! Řítili jsme se podzimní krajinou. Cesta k náměšťskýmu zámku byla lemovaná lidma, kteří byli na procházce, i ty děda nebral v potaz.
        Jakmile jsme zdárně vjeli do poslední zatáčky, spadl mi kámen ze srdce.  Děda vystartoval hned k prvnímu stromu. „Víš, Jano, nesmíš se na mě zlobit, mám ještě pořád problémy s tou, nó, prostatou.":řekl nesměle. Rozhlídla jsem se po okolí a zhluboka nasála ten čerstvý vzduch. Jen zavřít oči a nechat se opíjet tím vším. Po chvíli ale děda zaryl třikrát prst do mých zad a vrazil mi do ruky kameru: „Budeš točit.":oznámil mi hotovou věc. „Já?":nechápavě jsem na něho pohlédla. „Jó, ty, ale jen to, co budeš chtít, víš, trošku přírody." A tak jsme vyrazili po druhé, ale po svých. Musela jsem uznat, podzim je nejkrásnější období. Jen co jsme minuli nevzhlednou značku a závoru kymácející se ve vzduchu, rozjela jsem výrobek z daleké ciziny:Power, camera and go! Točila jsem všecko. Děda vesele cupital přede mnou a jen ukazoval záběry.
        Většinu cesty mlčel. Bylo mi to divný, protože vždycky mi vyprávěl o svý slávě a věhlasnosti, kterou byl obdarován zamalda nebo to jistili komunisti. Dnes nic. Říkala jsem si, že je asi taky uchvácenej krásnou přírodou jako já. Dědovi se ale zatím zapalovaly mozkový závity:“Kde je ta barevná tráva? Šli jsme tu minulej rok s paní Štefkovou a ona sbírala po cestě takovou barevnou trávu.“ Ať se rozhlížel jak chtěl, kolem dokola byly vidět jen žlutá stébla, se kterými si pohrával vítr.
„A nebylo to třeba v jinou dobu?“: odvětila jsem na jeho neotázku.
„Bylo to na podzim.“
„No jo, ale možná to bylo dřív nebo pozdějc.“
„Možná jo“: dodal smutně.
Zatím, co jsme si povídali, nás doháněla početná rodinka. Hned jak si toho dědeček všiml, stoupl si doprostřed silnice, upřeně pozoroval jejich kroky a číhal až se přiblíží. Napadlo mě, že asi s semnou bude chtít být na kameře a že je jde požádat, aby nás vzali. Babička, máma, která táhla před sebou kočárek s malým capartem, táta a dvě tetky dědu nerušeně obešli a nastavili nám záda. A to byla dědova chvíle: “To se vám to prochází, když jsem se ráno pomodlil, co?“:pyšný na svou větu hrdě pohlédl do jejich tváří. „Tak to jste zařídil Vy?“: zasmála se máma. „To byste měl dělat častějc.“:přidal se táta. Pobaveni a s úsměvy jsme se po kratičkém rozhovoru rozešly. Děda mě zase překvapil.
        Začalo mě bavit točit. Jako správný výtvarně zaměřený tvor jsem se snažila vpašovat do záběrů, které mi ještě stále děda nadhazoval, trochu umění. Brala jsem to ze všech stran. Přibližovala, oddalovala, i dědu jsem zabírala, ale ten jen kupodivu mávl rukou: „Nevadí, vystřihne se.“ Překvapilo mě to, protože jsem byla vždycky u toho, že děda se po sobě snažil zanechat nějakou vzpomínku. Dnes asi nic takovýho neplánoval.
        Na cestě zpátky děda vesele dál rozhazoval rukama a ukazoval na stromy, který by na kameře neměly chybět. Když jsme vybili baterku, v dědečkově ošoupané bundě zašustil sáček a na světle božím se objevila jiná, zcela nabitá. Normálně bych zaskřípala zubama a spolkla nechuť, ale dnes nic takovýho nepřišlo. Byla jsem ráda, že mě děda tak přepad a vytách ven.  Už jsme se blížili k autu a dědu napadlo, že mě taky natočí. Začal mi líčit svůj plán. Jak dojdu k autu, otevřu ho a sednu si za volant jako že jsem už řidička. Ještě by se mu líbilo, kdybych stáhla okýnko a rozhlídla se po krajině.
„Cože? Tebe sem točila s krásnou přírodou a mě chceš nafilmovat se špinavým autem?“: to se mi opravdu nelíbilo. Stála jsem si za svym. V hlavě se mi řetězově rozhučely dotěrný otázky. Ty ještě nemáš řidičák? Kdy si ho uděláš? Jano, už ti táta koupil auto? Všechno se mi to mísilo v hlavě a skřivil se mi obličej. Když děda se mnou nic nenadělal, nasedli jsme a vydali se k dalšímu cíli. Tím byla naše zahrada v Drahanovicích.
        Otázky tipu: Mám je přejet? nebo no co, poznáme až do nás někdo narazí. Jsem statečně absolvovala se stuhlým úsměvem. Co dědeček považoval za legraci, mě málem přišlo jako katastrofa.
        Na zahradě se skoro ženili čerti. Dali jsme pár bedýnek do chatky, natočili kousek maminčeny chlouby a vydali se na malou obchůzku starou známou cestou. Děda se ujal kamery a cupital dva kroky za mnou. Žasla jsem nad novými objekty, který tu za kopcem vyrostly jako houby po dešti. Už to nebyly malý dřevěný chatky jako jsme měly my, ale velký betonový domy. Místo aleje třešní tu jsou takový hnusný krabice. Bylo mi z toho smutno. Děda už netočil, protože začínalo pršet. Zrychlili jsme chůzi s kamerou pod sakem. Mrholení se zatim  změnilo v pořádnej dyšť, kterej nás zahnal do auta. Děda nastartoval a my se vydaly k mýmu domovu.

---