KDYŽ JSEM PROCHÁZELA KOLEM TĚCH DVEŘÍ…

…když jsem procházela kolem těch dveří, zaslechla jsem překrásný hlas, který zpíval nějakou písničku. Měla jsem neodbytný pocit, jako bych ji kdysi znala. Byl to mužský baryton a úplně mě ochromil a vlastně taky pohladil… Znáte ten dotyk jako když přejedete kočce po kožíšku, až její srst zapraská elektrickým nábojem. TEN HLAS byl jak sametový plášť, který se na mě lehce snášel, až mně celou přikryl. Chladil, zahříval a zároveň mi byl nepohodlný, jako by mi byl malý. Škrtil až jsem se musela ošívat, protože jsem chtěla vědět, CO nebo spíš KDO se za těmi dveřmi skrývá.

Snažila jsem se ze všech sil ovládnout a dokonce i udělala několik kroků směrem, kterým jsem původně měla namířeno, ale jako by mě nějaký magnet táhl zpátky. Mé druhé horší já mi našeptávalo: Tak honem, ukoj svoji zvědavost! Copak tě nezajímá, kdo je tam za těmi tajemnými zpívajícími dveřmi? Dělej, vždyť to potrvá jen pár vteřin, přiskočíš, koukneš se tou klíčovou dírkou a zase si půjdeš po svém!

Nakonec přece jen zvítězila moje zvědavost a můj vnitřní hlas měl zadostiučinění, že jsem se stejně nechala zviklat. Potichoučku jsem se kradla ke dveřím, tichounce našlapovala jako kočka, ta, s elektrickým kožíškem, abych nebyla přistižena a nemusela se stydět, že se takhle přihlouple chovám. Náhle mě napadlo, co bych si tomu neznámému řekla, kdyby se najednou rozhodl, že už má dost samoty a šel se projít ven. Nepřišla jsem na nic kloudného, a tak jsem nad tím raději honem rychle přestala přemýšlet. Už jsem byla tak blízko, že jsem téměř dosáhla na kliku, když hlas najednou ztichl. To mě přimrazilo k zemi, stála jsem tam a čekala, co bude dál. Živě jsem si představovala, jak se otevřou a já se budu cítit jako přihlouplý nakukovač do cizích pokojů. Jenže během chvilky se hlas zase znovu ozval ve značně rychlejším tempu a mě došlo, že prostě jen dozpíval písničku a začal jinou.

Pohladila jsem kliku v pokušení prostě otevřít a vejít dovnitř, ale dál jsem se jen zbaběle co nejtišeji přibližovala jako zhypnotizovaná ke klíčové dírce. Když jsem k ní hořící zvědavostí přiložila oko, abych už konečně tu záhadu tajemného pokoje rozluštila, zjistila jsem, že vidím jenom tmu! Zděsila jsem se, že je z druhé strany v zámku zasunutý klíč… Co teď budu dělat? Začala jsem šílet. Teď když jsem se do toho tak ponořila, že sama se sebou nevydržím, pokud se nedozvím pravdu!!!

Vzápětí mě překvapilo, že i hlas slyším z větší blízkosti. Začala jsem znovu bláznit, že se dveře jednoduše otevřou a pak… pak jsem si uvědomila, že se pomalu rozjasňuje a velmi pomalounku začínám něco vidět. Chvíli mi trvalo, než jsem si srovnala v hlavě, že „to něco“, je vzdalující se oko. Z jednoho oka to v mžiku byly dvě oči, modré se zajímavou kresbou, objevil se nos, pod ním pěkně tvarovaná plná ústa a to všechno se přede mnou skládalo v pohledný obličej. Zhrozila jsem se, že jsem se ještě před chvílí v té tmavé horké chvilce dívala přímo z oka do oka tomu neznámému pěvci!!! Polekala jsem se, že mě už dlouhou dobu pozoroval a bavil se mým přešlapováním. Ale rázem jsem pochopila, že nemá ani potuchy, když se za dveřmi ozval jeho hlas, co mě hřál a studil zároveň: „Smůla, v zámku je zvenku klíč!“ Jeho ústa se přitom pohybovala, takže nebylo pochyb, že se do klíčové dírky podíval ve stejném okamžiku jako já a viděl také jen moje oko, které mylně považoval za úplně něco jiného.

Zírala jsem na postupně se objevující obličej, krátce střižené tmavě hnědé vlasy, opálenou pleť, zářící modré oči. Pak se otočil a začal si to rázovat po místnosti tam a zase zpátky. Vypadal jako by o něčem důležitém přemýšlel. Tam a zpátky, tam a zpátky… vydržela bych se na něj dívat hodiny. Jednou se už prostě při cestě ke mě neotočil a jeho ruka se natáhla po klice. Stála jsem tam, jak solný sloup a vteřiny trvaly hodiny… Nechtěla i chtěla jsem se setkat s mým tajemným neznámým, jenže nebyl čas se rozhodovat, tak jsem zvolila tu lehčí variantu a zbaběle utekla.

Teď chodím každý den kolem těch dveří a snažím se zaslechnout alespoň tón z té písničky, co si tu prozpěvoval ten se sametově kožíškovým hlasem. Pokaždé se neubráním podívat se klíčovou dírkou, jestli ho neuvidím, ale vždy spatřím jen sklíčenou a prázdnou místnost a z hlavy pak dlouho nemůžu vyhnat tu melodii, co jsem kdysi znala…