Mravenec

  Je tomu pár let, co se stal tento příběh. Příběh o kapičce, která chtěla vidět moře. Byla to velice hodná malá kapička, co měla všechny ráda, milovala svět a hrozně ráda ho poznávala. Říkali jí tedy Zvědavka.

  Zvědavka bydlela daleko vysoko v horách a nikdy neviděla moře, jezero, dokonce ani řeku. Vše znala jen z vyprávění svého otce, který jako jediný moře viděl. Když se Bůh smiloval, vzal si ho k sobě do nebe a nechal ho pokochat se krásou světa. Pak se tatínek s ostatníma vyvolenýma vrátil a založil zde v horách rodinu.

  Zvědavka chtěla také vidět moře a byla ochotna udělat vše. Byl to její sen a tatínek věděl, že ho jednou uskuteční a přál si, aby mohl být u toho. Řekl tedy Zvědavce, běž a splň si svůj sen, ať to stojí, co to stojí. Nemohl jít s ní, poněvadž slíbil Bohu, že do své smrti zůstane v horách.

  Zvědavka se začala ptát kamarádů, zda by chtěli podniknout výpravu k moři. Zpočátku ji všichni měli za blázna, ale o pár dní později se začaly objevovat další kapičky, které též chtěly vidět moře. Po trpělivém přemlouvání jsme mohli vidět ne kapičku, ale loužičku. Stalo se tedy, že mnoho kapiček se odhodlalo ke svému životnímu rozhodnutí. Měli jsme tu tedy loužičku a ta už mohla vyrazit. Začala tedy postupně skapávat s širokého kamene dolů. Jak se tak prodírala dolů, spousta dalších kapiček se přidávalo a odhodlaně následovalo zvědavku. Po nějakém čase to už nebyla loužička, ale veliká louže. Louže, která měla obrovské odhodlání dosáhnout svého cíle. Představme si ale velkou louži uprostřed hor. To je zázrak pro tamní obyvatele a v tu chvílí louže poznala, co je Boží zkouška. Mnoho tvorů chodilo pít unavené kapičky z louže. To byl trest za nerozvážnost a zbrklost, ale pochroumaná louže sebrala síly a znovu se vydala na cestu. Když Bůh viděl tu obrovskou odhodlanost rozhodl se, že dá louži šanci. Poručil mraku, aby vypustil kapičky, co také chtěli vidět moře, ze svých zásob a nechal je dopadnout do louže. Posilněná louže se rázem narovnala a začala proudit. Ale to už nebyla louže, nýbrž malinkatý potůček. To bylo znamení. Potůček měl jasnější plán a tedy větší šanci se dostat k moři. Všechny kapičky byly spokojeny a věřily, že je nemůže nic zastavit. V tom však přišla další Boží zkouška, tedy alespoň takhle to říkala Zvědavka. Zvědavka byla totiž velice nábožensky založená, což se o ostatních  říci nedalo. Podle Zvědavky to byla příčina Božích zkoušek, kterými musely projít. Vraťme se ale k oné zkoušce. Potůček narazil na velmi suché místo. Všichni věděly, že je zle. Zemina, je totiž největší nepřítel kapiček, jak říkával Zvědavčin tatínek. Kapičky se začaly propadat za strašného řevu a syčení. Byl to strašlivý masakr. Dlouho musel potůček odpočívat, aby načerpal nové síly. Jeho odhodlanost byla neprolomitelná, a tak se stalo, že jednoho dne zase tekl potůček v čele se Zvědavkou. Když to slyšely ostatní louže a potůčky, hned se přidaly, aby měli pro co žít. Mohli mít  v životě cíl a to je to hlavní. Skončila doba  potůčku, který zažil mnoho a všichni na něj dodnes vzpomínají, a začala éra potoku. Již silný potok, začal směřovat k moři. Přímo a bez zdržování si to táhl k moři. Prorážel krajinu, jako blesk křižuje nebe. Zdálo se, že nic ho nezastaví. Avšak Zvědavka varovala před Božím hněvem z rouhání. Stalo se nevyhnutelné, přišel další Boží trest. Podle ostatních jen smůla, která ale znamenala STOP. Stalo se nečekané, v cestě se objevila ohromná masa kamene. Obrovská skála, která nechtěla nechat projít potok, protože by prý potom chtěli procházet všichni. To by znamenalo konec života skály. Jedno bylo jasné jeden z nich musel ustoupit. Samozřejmě nikdo se nechtěl dobrovolně vzdát a to znamenalo jediné. Vypukla válka. Skála vetší a silnější zastavila potok a nekompromisně vyjádřila své rozhodnutí. Bylo jasné, že silou to nepůjde, alespoň ne potoku. Potok tedy požádal o pomoc všechny zde žijící kapičky. Kapičky po vyslechnutí cíle se radostně  přidaly a potok předal žezlo říčce. Říčka se dala znovu do boje se skálou. Silnější a chytřejší říčka si našla trhlinku ve skále a tlačila se do ní. Skála bojovala ze všech sil, ale silnější říčka získávala metr za metrem. Beznadějná skála nakonec podlehla a říčka se objevila na druhé straně. Proražená skála se ctihodně rozhodla, že bude chránit říčku a vzniklým tunelem bude stále udržovat směr. Směr moře. Říčka vyhrála a všichni věděli, že už chybí malinko k dosažení cíle. Nikdo jí už nemohl zastavit, nikdo až na člověka. Říčka marnivě zahazovala Boha a nemohlo přijít nic jiného, než trest. Člověk využil své chytrosti a potrestal namyšlenou říčku, která přestala uctívat Boha. Postavil hráz a každý věděl, že proti tomu se nedá bránit. Říčka vzdala svoji pouť. Bylo to vynucené, ale bylo to tak. Zvědavka burcovala ostatní, ať se nevzdávají. Připomínala jim, co všechno překonali, ale říčka se rozhodla. Kapičky nechtěli riskovat smrt a usadily se. Vznikl tak rybníček, který později přerostl v obrovský rybník. Všechny kapičky, co následovaly Zvědavku, se vždy rozhodli zůstat v rybníku. Utrápená Zvědavka se každý den modlila k Bohu, ať jí splní sen. Bůh asi uznal, že vzal neprávem Zvědavce sen a rozhodl se jí ho znovu dát. Z ničeho nic se protrhla hráz a cesta byla volná. Podle ostatních samozřejmě náhoda přičítaná lidské nedbalosti. To však neměnilo nic na situaci, že se oprášila stará touha a vytrvalost. Tentokráte už ne říčka, ale rovnou řeka se vydala na poslední zbytek cesty. Obrovský dav kapiček pospíchal kupředu a všechny chtěly vidět moře. Přestali nadobro věřit v Boha. Bůh upadl v zapomnění. Jediná kapička stále věřila. Přišla poslední rána. Řeka doplatila na svou zrádnost a vlastní zbraň. Těsně před cílem narazila na větší řeku, která ale k moři nesměřovala. Vodní zarputilost znamenala konec snu. Snu o sladkém pohledu na moře. Větší řeka, ba dokonce veletok, strhla naší řeku, která tím upadla v zapomnění. Tak jako pohřbila řeka Boha, Bůh pohřbil řeku. Při té srážce a přetlačované, byla shodou náhod vymrštěna Zvědavka z koryta na břeh. Zvědavka se jen tak ohlídla jak mizejí její přátelé, její život. Ale zůstalo jí to hlavní, cíl. Sama však neměla naději se k moři dostat a ostatní kapičky v tomto kraji, k moři nechtěly. Zklamaná kapička si sedla a začala brečet. Popadla ji beznaděj a uvažovala, zda Bůh opravdu existuje. V tom ji vyrušil kolemjdoucí mravenec. „Proč pláčeš dívenko, stalo se snad něco?“ Zvědavka zvedla hlavu a smutně odpověděla: „Chtěla sem vidět moře, ale všechny mé kamarády odnesl veletok a sama se tam nikdy nedostanu.“ Pilný a obětavý mravenec se hned nabídl, že kapičku k moři donese. Zaskočená zvědavka, která nikdy nepoznala takovou lásku a ochotu k bližnímu, radostně souhlasila. Nasedla mravencovi na záda a poděkovala. Mravenec se pustil na cestu. Bylo to blízko, ale pro mravence to bylo jako obejít celý svět. Věděl ale, že Bůh je s ním, neváhal a šel. Šli nelidským vedrem, což oba málem nepřežili, ale jejich odhodlání a vůle pro druhého byla obrovská. Kapička se mravencovi vydala, poněvadž bez vody se žít nedá. Mravenec za to lásky plně nesl kapičku k moři. V cestě jim stály snad všechny přírodní živly, ale vždy kapička mravence ochránila a on za to šel. Toto soužití jim dávalo sílu. Kapička pomalu chápala o čem je život a také pochopila, že tatínek nikdy u moře nebyl. Pochopila spoustu věcí, ale hlavně porozuměla druhému. Mravenec, toužící se pro někoho obětovat, něco v životě pro druhého dokázat, šel i když mu už docházely síly. Když dorazily na okraj skály, rozprostřela se před nimi nádherná podívaná. Stálo tam moře, silné, své, nepolapitelné. Něco, co nejde pochopit. Kapička se rozbrečela. Mravenec poznal slzy štěstí a spokojeně vydechl naposledy v životě. Zemřel vyčerpaný, ale šťastný, že alespoň jednou v životě udělal někomu  radost. Kapička vplula do moře, kde dožila svůj život ve vzpomínkách na mravence. Pochopila, že to co chtěla vidět nebylo moře, ale něco jiného.

  Od té doby se tomu moři, říká Zvědavé moře. A co z toho plyne?? Že mravenec je nejlepší přítel!!!!