Děvče do neznáma

Jarní obloha se jasní

a mně už je jasný,

že děvče hezké uvidím

a s radostí ji políbím.

Její úsměv na rtech je

a oči zamilovaně září,

má dívka mě miluje,

alespoň se tak tváří.

Procházíme se po parku

a týdny ubíhají,

jezdíme na parníku,

srdce naše splývají.

Měsíc jsme spolu chodili

a ona jela ven,

oba jsme to tušili,

že se nikdy nevezmem.

Přijela s chlapcem jiným,

urostlý mladý hoch,

kluci, i já to vím,

že vypadal jak hroch!

Ale i ten ji opustil,

ani měsíc na to nestačil.

Bůh Amor by se zapotil

a vzteky rozčílil…

Mé srdce ji stále patří,

i přesto jaká je

a až ji někdy spatřím,

poznám, zda mne miluje.

Léta ubíhají stále víc,

nezajímá mne už vůbec nic,

tu ji ale spatřím v Praze

a nevypadá, že si žije blaze…

Kočárek u ní stál,

já v duchu se jí smál,

ale proč jsem to udělal,

když jsem si ji pak vzal?

Nyní mne už konečně miluje

a jinak to už nebude,

a takové to je,

když se s tebou rozvede.

Uběhlo dalších pár let

a mé srdce ji už nepatří,

pěkně divný je ten svět,

když doufám,

ať už ji nespatřím…