Andělé také pláčou

Sedím na balkóně a brečím. Je sobotní večer a pomalu zapadá slunce. Roztřesenýma rukama si zapálím cigaretu, ale nepřinese mi to žádné uspokojení. Napiji se vodky z poloprázdné láhve, ale to také nepomůže. Típnu cigaretu a vstanu. Pomalu dojdu do koupelny a otevřu skříňku s léky. Vezmu skleněnou lahvičku a všechny pilulky si nasypu do dlaně. Jsou krásné, myslím, že připomínají perly. Bezmyšlenkovitě si je vložím do úst a zapiji vodkou. Podívám se na sebe do zrcadla a vyděsím se. Mám zapadlé oči a pod nimi se rýsují černočerné kruhy. Vlasy už ztratily svůj lesk a tváře se propadly. Dlaně mám celé žluté a prsty se nedokáží přestat klepat. Sama sobě se hnusím. Radši odvrátím oči a zaženu žízeň douškem vodky. Zase se vrátím na balkón a po cestě si vezmu další láhev. Na obloze začínají vycházet hvězdy. Je to krásné a zaplaví mě vlna citů. Nedokáži se v nich zorientovat, snad abych to zkusila od začátku.

Všechno začalo úplně skvěle. Prostě jsem jednoho dne potkala muže. Byl ztělesněním mé představy o ideálním partnerovi: milý, vtipný, inteligentní. Zanedlouho se z našeho vztahu vyvinula vážná známost a pro okolí jsme představovali dokonalý pár. Právě před týdnem uplynuly 2 roky od naší první schůzky.

V pondělí mi volala moje nejlepší přítelkyně s vážným sdělením - viděla ho v objetí s jinou ženou. Samozřejmě jsem jí nevěřila ani slovo a pohádaly jsme se. On a nevěra? To nepřicházelo v úvahu, měli jsme k sobě stoprocentní důvěru. Daleko víc mě mrzela kamarádčina žárlivost a její chabý pokus zničit náš skvělý vztah. Že by si něco začal s jinou ženou mi připadalo jako prachsprostá lež a nevěnovala jsem tomu ani nejmenší pozornost.

V úterý se mi vůbec neozval, měla jsem o něj strach a sháněla ho, ale nebyl k zastižení. Ve středu jsme měli domluvenou schůzku, ale on ji odvolal, říkal, že má poradu. Vím,jakou váhu přikládá své kariéře a tak jsem se ani nezlobila. Už jsem málem zapomněla na kamarádčin telefonát, ale teď jsem dostala strach. Strach o náš vztah.

Ve čtvrtek jsme šli na večeři. Celý večer se choval nervózně a vše vyvrcholilo hádkou. Vyčetl mi, že jsem se změnila a nevážím si ho. Nejdřív jsem nevěděla, jak to myslí. Ale teď už to chápu. Nakonec mi před dvěmi hodinami volal. Řekl jenom pár slov:" Je konec. "

V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. A všechno je to moje chyba.- měla jsem se víc snažit a vážit si ho.

Stále stojím na balkóně a po tváři mi kanou slzy. Otevřu láhev a pořádně si přihnu. Už jsem asi dost opilá, ale bolest nepřestává.

" Nesnáším se! " vykřiknu, ale nikdo mě neslyší.

" Já tě slyším, " ozve se neznámý hlas.

Všude se rozlije bílá zář a přede mnou se objeví postava.

" Co tu k čertu děláte? " zakleji vylekaně.

" Jsem tu, abych ti naslouchal a pomohl ti. "

" Díky za péči, ale nemám zájem. Odejděte. "

" Nemůžu odejít, když vím, co tu provádíš. "

" Co ty o mě víš? A kdo vůbec jsi? "

" Vím vše, protože jsem anděl. "

Nejdřív se mu chci vysmát, ale pak si ho pořádně prohlédnu. Bílé šaty, svatozář a křídla - jednoduše anděl. To je k nevíře. Chvíli na něj tupě zírám, pak se ale vzpamatuji a konečně řeknu:

" Víš teda, jaká jsem.Víš, jak jsem všechno zkazila. Už mě nemiluje. Nějaká cizí ženská mi ho ukradla přímo před nosem a já jí v tom nezabránila.Nemám na výběr. "

" Vždycky máš dvě volby. Bůh tě miluje i s tvými chybami a hříchem je rozhodně neodčiníš. "

" Copak to nechápeš? Já ho miluju víc, než svůj život a Teď už nic nemá smysl. To nemůžu jen tak přejít! "

" Jistě, chápu, že je to těžké a že to bolí, ale tvůj život je to nejcennější, co máš. Nemůžeš ho jen tak vyhodit z okna. A peklo je daleko horší, než tohle. "

" Do háje  s mým životem, bez něj nestojí za nic. A peklem mě nestraš. Víš, co by bylo peklo? Vidět ho s tou courou, která mi ho vzala."

" Ale vždyť smrt je teprve začátek. "

" Ne, to není.Prostě umřu a hotovo. Jenom tím urychlím to, co je nevyhnutelné."

" Copak ty nevěříš v Boha? Tys nikdy nečetla Bibli? "

" Promiň, ale u mě neuspěješ. Já v nekonečnou a nehynoucí Boží lásku nevěřím. "

" A má přítomnost ti není dostatečným důkazem? "

" Ne, Bůh mě nemiluje, tohle ti nikdy neuvěřím. Vidíš, i ty lžeš a to seš anděl. Ale jsi stejnej jako ostatní, jenom další lhář. Dneska už nikdo neví, co to pravda vůbec je. Ale já ti to klidně povím.Pravda je, že už mě nemiluje. Pravda je taky to, že už nechci dál žít. Nechci na něj pořád myslet. Nechci ho s ní potkat na ulici. To bych nesnesla. PROTO chci umřít. A teď už koukej zmizet, nechci tě tady. "

" Jak si přeješ, do víry tě nemůžu nutit. Ale dobře si …"

" Řekla jsem ti ať vypadneš! "

" Už jdu, Bůh s tebou, mé dítě. "

" Jdi k čertu. "

Zář pomalu polevovala až zmizela i s ním. Konečně zase sama.

Láhev mi opět dodá odvahu a já vím, že všechno, co jsem řekla je pravda. Nemůžu bez něho žít.

Otřu si slzy a jdu se převléknout. Ze skříně vytáhnu staré šaty s malými kvítky - měla jsem je na naší první schůzce. Obléknu si je, podívám se do zrcadla a zase se rozbrečím.

Vzpomenu si na něj, jak byl nervózní a nesměle se usmíval, na krásné květiny, co mi přinesl. Řekl mi, že se do mě zamiloval. Byl to nádherný okamžik. A všechno je to pryč.

Lehnu si na postel a myslím na něj. Na jeho oči, vlasy a krásný úsměv. Myslím na krásné věty, co mi říkal. Věty, které teď říká jí. Chodili jsme na romantické večeře do malé restaurace v centru. Nyní tam chodí s ní. A květiny, mé oblíbené karafiáty. Nosil mi je na každou schůzku. Dneska asi kupuje jiné, její oblíbené. Vypráví jí stejné vtipy, které říkal mě? Dívá se na ni stejně, jako se díval na mě? Říká jí také, že je krásná, tak jak to říkal mě? Vodí ji také na romantické procházky, jako vodil mě? Miluje ji tak, jako dřív miloval mě? Nebo víc?

Ne, tohle prostě nesnesu. Stále před sebou vidím, jak jí říká, že ji miluje. Ne, to není pravda, to si jenom představuji. To nikdy neuvidím.

Bílá zář opět osvítí pokoj a nade mnou se vznáší anděl.

" Ještě není pozdě se zachránit. Stačí zvednout telefon. Jen ho zvedni a já vše ostatní zařídím. "

" Ale já nechci. Nechci ho s ní vidět. Nejde to. Možná to není správné, ale já jiné řešení neznám. Chci umřít. Smrt mě utěší. Tak to chci a tak to bude. "

" Prosím neodcházej, nepodléhej mámení Ďábla. "

Pozdě. Pokoj se začíná točit  a  anděl se roztančí.Víčka mám jako z olova a chce se mi spát. Pohlcuje mě temnota.

Anděl se rozpláče. Její duše opouští tělo a míří k nebi, ale zátěž hříchu ji strhává do hlubin pekla. Anděl přes slzy nevidí. Pomalu dojde k bezvládnému tělu a cítí se bezmocný.

" Ten parchant zase vyhrál, " dodá nenávistně.

Bílá zář pohasne a on mizí. Na posteli leží kdysi krásná dívka a její bledá pleť září do tmy.