Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRytíř a Královna
13. 03. 2003
1
0
915
Autor
Faramiris
zase jedna z příliš osobních než aby byla pochopena..
Pak přišel čas, kdy musela znovu vést své vojsko na dlouhou cestu až do Stínu, kde vládli IMAR, a znovu pozvednout svou zbraň. Pečlivě cídila svůj meč, dlouho cvičila a připravovala sebe i své vojsko na tak nelehký úkol, jakým byl střet s Trojicí. Rytíři svěřila Království a starost o poddané po dobu své nepřítomnosti a rozloučila se s ním, jako by jej snad neměla ji nikdy spatřit. Ano, možná se nevrátí, možná zaplatí za svou odvahu a touhu po boji životem.
Musela však přinést oběť nejvyšší. Jejjí tehdy ještě rozbolavělé srdce se střetlo se silou Prvního z IMAR a vše, co v něm ještě zůstalo dobrého, se mu rozhodla dát a zaslíbila se mu. A tehdy se stala Aesnarr, První ze Stínu IMAR. Bílá Věž se jí stala domovem, kde přebývala po dlouhou dobu. Než přišla doba nepokojů, napětí a rozbrojů. Král odjel do dalekých zemí na západě a unikl tak otevřeným střetům, které byly v té době mezi nimi na spadnutí. A Aesnarr Bílou Věž opustila, neboť její srdce znovu zahalila Temnota a obnovila staré rány. Musela utéct, aby mohly rány být zhojeny, křivdy napraveny a rovnováha obnovena. To však mělo trvat ještě dlouhou dobu. Rozhodla se tedy pro návrat do svého Stínu s bledým zářícím Měsícem. Část toho nejcennějšího, co měla, však zanechala v Bílé Věži. Kus jejího nitra byl vyrván a roztrhán na kousky, předhozen vlkům, jejichž bílé tesáky zborcené krví ji každou noc probouzely ze sna a pohled do jejichž očí jí bránil usnout a ráno ji probouzel.
Další překvapení však čekalo po návratu domů. V paláci zůstala jen Yenna, První z Čarodějek, Královnu vřele přivítala, avšak kdosi chyběl. V oné smutné době se navrátila do Prázdnoty, jedna polovina duše byla zničena ohnivou smrští a druhá byla prázdná, bez zájmu, bez citu, bez něhy. Temný Rytíř prý kamsi odešel nedlouho po jejím odjezdu a víc o něm nebylo zpráv. Tehdy znovu začala spoléhat sama na sebe, obrnila se trpělivostí a pustila se do studia novýc umění, cvičila se v boji a večery trávila bujarými oslavami, po nichž dlouho do noci nemohla usnout, a tak seděla do rána u ohně ponořená do příběhů dávně minulosti a do slov moudrých. Zjistila, že nelze od světa cokoli očekávat a možná až příliš se uzavřela do své samoty. Dny trávila sama, mnoho nemluvila, a pokud se setkávala s lidmi, snažila se tím zaplnit pouze onu vlezlou Prázdnotu. A stejně tam byla pořád.
Jednou však, účastna jakési oslavy, hledíc z okna hodovní síně, zahlédla ve tmě jezdce na koni. Přistoupila blíže k oknu a vyklonila se, a tu Měsíc vrhl svazek svých paprsků na jezdce, jeho stříbrné brnění se zablýsklo a ona poznala svého již oplakaného Přítele... Do srdce jí na chvíli vstoupila Radost, neboť myslela, že ho již nikdy nespatří. Celá rozrušená seběhla dolů a dlouho jej objímala jako ztraceného bratra... Jeho oči vždy plné smutku a tajemství zářily štěstím. Už dlouho ji neviděl a na své pouti mnohokrát snil, zda ještě někdy uzří jas jejích očí, zda bude moci políbit její bledé líce a procházet s ní Noci, jako tomu bývalo kdysi, kdy bývala jen Královnou Faramiris, jeho Hvězdou a Radostí. Zahlédl však v jejích očích za Radostí i Bolest.
"Má drahá, trápí vás snad něco?"
Trochu se zarazila a její oči se zaleskly. Jedna malá neposlušná slzička se spustila dolů po její tváři. A ona tam najednou stála a chtěla plakat a chtěla se u něj skrýt a nemohla, nedokázala mu to vše vysvětlit. A on poznal, že tam kdesi daleko byla přinesena nejvyšší oběť a že má před sebou jinou ženu, než jakou byla ta, která jej před časem opouštěla v čele vojska plná hrdosti, hněvu a touhy po pomstě. Poznala, že tyto vlastnosti je třeba držet na uzdě a umět jim vládnout. Pak nepřeváží nad tím, čeho si lze u člověka, ženy a vládce, cenit.
Přes její protesty ji objal a políbil na ústa. Nalezla znovu ztraceného Přítele a byla by v něm mohla najít i muže, jenž jí bude oddán celým svým srdcem. Ale někde v hloubi duše jí vytanula vzpomínka na Bílou Věž a cosi se v ní vzbouřilo. Potřebovala Ryíře, potřebovala Ochránce a Rádce a potřebovala bratra. Tím vším jí už byl. Teď potřebovala i Lásku. Ale tu od něj přijmout nemohla. Bála se mužů, jejich kamenných tváří a hradeb v srdci, potřebovala něhu a lásku, ale měla strach vystoupit z bezpečí své samoty.
Rytíř se však dál nevyptával, věděl, že až bude chtít, řekne mu sama tolik, kolik uzná za potřebné či vhodné. A znovu jí stanul po boku jako První z Rytířů, znovu jí nosil květiny, doprovázel ji na nočních procházkách pod Měsícem, věnoval jí nekonečně dlouhé rozhovory nad číší krvavého moku, jeho slova ji probouzela a s nimi usínala. Jen oni dva však věděli, že jim není dovoleno nic víc. Jeho stále vázala mocná pouta vyšší moci, ona každou noc znovu a znovu bojovala se žhavými plameny, které spálily polovinu její duše, znovu a znovu stála táří v tvář smečce vlků s blýskajícíma se očima... A kdesi v dáli stála Bílá Věž, znamení věčnosti a jejích slibů, znamení věčného prokletí bohů bloudících světy...
Znovu a znovu procházela polemi posetými těly jejích mrtvých vojáků a v duchu spílala komusi, kdo snad byl za tu spoušť zodpovědný. A přece nedokázala nenávidět, necítila zášť a netoužila po pomstě, jak by tomu bývalo dříve. Protože milovala. Láska navždy ukrytá v nejzazším koutku její duše patřila k těmto snům, v nichž mohla křičet a plakat, v nichž dokázala prožít to všechno, co zůstalo navenek skryto za kamennou hradbou.
Období klidu nevydrží dlouho. První z IMAR se vrací z dalekých cest. A ona.. Ona jej musí vidět, neboť přece jen k IMAR navždy aspoň částí sebe patří a neměla by chybět na velkolepém Turnaji, jenž je pořádán při příležitosti Králova návratu. Nikomu nic neřekne, jak je jejím zvykem, rozloučí se narychlo se svým Rytířem a popožene svého koně směrem k zemi, o níž se jí každou noc zdá. I kdyby ji měla spatřit naposled, musí se vrátit. A odveze si i ty vzpomínky, které tam zůstaly, a pak možná nalezne klid. Setkává se znovu se svými bratry.. A nakonec i s Ním. Políbí jej na tvář a v duchu si přeje, aby tahle návštěva byla už za ní. Turnaje se účastní pouze jako divák a zůstává stát v pozadí. Ale zůstane až do konce, neboť nedokáže opustit ty, s nimiž je v nitru tak pevně svázána. Hlavou jí stále probleskují myšlenky na toho, který jí stojí v duchu jistě po boku a na dálku jí dodává sílu. Ví, že je při ní a přes všechno, co k ní cítí, jí upřímně přeje, aby našla klid.. Snad budou i její modlitby vyslyšeny.
Ne. Aesnarr opouští se slzami v očích Království Bílé Věže, loučí se a bojí se, že už nenajde sílu se sem vrátit. A tehdy po dlouhé době pláče.
Do svých síní se však vrací opět jako Královna, rozhodnuta ponechat si Bílou Věž pouze ve svém srdci, ale věnovat se již pouze svým povinnostem. Osud však je zřejmě jiného mínění a ještě jednou svede Krále IMAR a Královnu Stínu dohromady. A ona se po velmi krátké době opět navrací k Bílé Věži. Mnohem více času však tráví skutečně soustředěním se na problémy vlastního Království a ponechává si v nitru nezasažitelný kus nedůvěry, vlastní hrdosti a zatvrzelosti. Pokud ještě jednou bude muset odejít, učiní tak s kamennou tváří a nevrátí se. Má svůj Stín, v němž je její domov. Bílá Věž stojí pevně kdesi nad vším, ale nejpevnější je pouze v jejím srdci. A tam také navždy zůstane.
Prozradí svému Rytíři své současné záměry a chce vědět, zda ji za této situace opustí. Ale on slíbí opět věrnost a dál je Prvním z mužů jejího Království. Vše se vrací do starých kolejí.
Pak jednou Královna nalezne ve své komnatě prostý vzkaz:
MUSÍM TĚ NA ČAS OPUSTIT, ZLÉ SÍLY MNE OPĚT SPOUTALY, AŽ SE NAVRÁTÍM Z TEMNOT, NAJDU SI TĚ, MÁ HVĚZDNÁ...
TVŮJ TEMNÝ RYTÍŘ.
Přestože nemá času nazbyt, vysílá své Posly, aby Rytíře dostihli, a denně se snaží s ním spojit alespoň přes palantír. Když už se pomalu vzdává naděje, vrátí se jeden z Poslů se zprávami o něm. Královna se raduje, že se snad konečně Rytíř vrátí. Zpráva však hovoří jasně:
ZAPOMEŇ NA MNE, PROSÍM. JSEM PROKLETÝ A NAVŽDY ZŮSTANU. BUDU TĚ CHOVAT VE SVÉM SRDCI, MÉ SVĚTLO...
SBOHEM...
Dvě slzy se vpily do pergamenu.
SBOHEM! trochu tvrdě pronesla Královna. Věděla, že přišla o mnohem více, než se na první pohled mohlo zdát.
A že bohužel nezapomene.
Dark_knight
07. 04. 2003
Príjemné...tak trochu rozprávkové a romantické čítanie:)).Dalo by sa to aj sfilmovať:))....Už treba len Spielberga...:))
....nedokázala nenávidět, necítila zášť a netoužila po pomstě ....Protože milovala. - to se ti povedlo. Našla sis svůj způsob, jak napsat o tom co cítíš a to tě šlechtí.