Múza

Stál na přeplněné zastávce. Okolní lidé, čekající na jeden z nekončící kolony přijíždějících autobusů, sršeli výrazy plnými nepřítomnosti. Připojil se. Jeho bezvýrazný, pro někoho až mračící se obličej, prokazoval autorův pokus stát se součástí davu. V hlavě se mu zcela chaoticky míjely prázdné myšlenky naplněné všedností onoho dne s pocity neurčité prázdnoty. Ostatně, i dnešek se stal pouze jedním z řady všedních, šedivých dnů. Slunce skované za mraky krátce potěšilo přítomné anonymní osoby. Přesto v obličeji žádného z nich nebyla ani stopa radosti. Na zastávce zastavil další z červených autobusů. Nasedl do výjimečně poloprázdného dopravního prostředku a usadil se na jedno ze sedadel. V zápětí se přímo proti němu posadila mladá dívka. S nezměněným nepřítomným výrazem automaticky vyhodnotil věk na 20let a zadíval se z okna. Když po určité době vyměnil míhající se panelové domy za letmý průzkumný pohled po cestujících, zarazil se. Něco bylo v nepořádku. Dívka sedící naproti v černém kabátu. To ona ho zneklidnila. Její štíhlé nohy pod rozhaleným kabátem nic nezakrývalo před zraky ostatních pasažérů.„To si nikdo nevšiml, že nemá sukni?“ Fantazie mladého člověka se roztočila do nevídaných obrátek. S pátravým zrakem pohlédl dívce do obličeje.Byl nezvykle bledý pouze výrazné, rudé rty ho trošku rozjasňovaly. Zvedl zrak k očím. Tmavě modré oči dodávaly celému obličeji  (prazvláštně) zasmušilý možná až trošku mystický výraz. Zcela zapomněl na původní překvapení z absence běžného kusu látky. Zadíval se do jejích očí, které se až doposud věnovaly stále se opakujícímu obrazu za oknem. V tu chvíli vycítila jeho pohled a jejich oči se na okamžik střetli. Žádné zajiskření, jen nevysvětlitelný, teskný pohled „umírající múzy“. Místo prázdnoty, kterou pociťoval z lidí, kteří dál čekali na zastávce na „svůj“ červený autobus, nacházel hluboký výraz člověka, který ví. V okamžiku střetu pohledů udiveně zjišťoval, co všechno dívka dokázala přečíst z jeho myšlenek. S překvapivou mlčenlivostí bez změny výrazu pronikala až ke dnu jeho osoby. Nebo to byl jen pocit? Cítil se jak přistižený školáček. Autobus zastavil v další z řady zastávek lemující zdánlivě nekonečnou cestu. bez jediného slova vystoupila, aby splynula s hustou masou lidí s nepřítomným pohledem. Když si uvědomil co se stalo, bylo pozdě. Toužil jí oslovit. Slyšet její určitě krásný, jemný hlas. Autobus zavřel dveře a sedadlo obsadila  žena s plnou nákupní taškou. V hlavě odezníval náhlý příval vzrušení. Myšlenky se vraceli k prázdným, všedním starostem. Překvapený výraz vystřídal zamračený důkaz nepřítomnosti. Ostatní lidé si jí ani nevšimli. Autobus se dál prodíral kolonou aut po cestě panelových domů. Vstal a vystoupil na jedné z mnoha zastávek zdánlivě nekonečné trasy linkového autobusu.