KDYŽ STOUPÁ VODA-2

Martin Vávra sešlápl prudce pedál od plynu. Auto na dřevěném mostě poskočilo a zároveň se smýklo do strany.  Vzápětí nato pravým předním bokem narazilo do zábradlí.

„Co děláš!“ vykřikla jeho žena Eva.

„Podklouzla kola!“ řekl a zařadil zpátečku. Most se ve stejný okamžik zakymácel. O zlomek vteřiny později se pohnul, což oba pocítili. Auto pravou stranou prudce narazilo na zábradlí, které se za skřípění vyklonilo do strany.

„Proboha jeď!“ vykřikla vyděšeně. On strnule hleděl přes sklo dveří, po kterém stékaly kapky,  na zábradlí,  pod nímž viděl valící se vodu. Než znovu sešlápl pedál od plynu, celé zábradlí se za hlasitého praskání skácelo do vody. Ta jej ve zlomku vteřiny odnesla pryč.

„Nehejbej se!“ křikl a natáčel přední kola volantem doprava. Motor poté náhle sám od sebe ztichl.

„Proboha, dělej něco!“ rozkřičela se.

„Nekřič, dělám co můžu!“ vyhrkl ze sebe bledý v obličeji a otočil klíčkem v zapalování. Motor naskočil. Auto se rozjelo, ale ve stejný okamžik se most začal naklánět. Přes mihotající se stěrače na předním skle viděli, jak se povrch mostu naklání doleva a oni s  ním.

„Šlápni na to!“ vykřikla.

Na konec mostu jim zbývaly necelé dva metry, když tu se náhle most před nimi počal bortit a ta část, na níž se zrovna auto nacházelo se prudce naklonila do strany.

  Celé auto se záhy se ocitlo na dvou levých kolech. Martin strnule pozoroval, jak se sunou k okraji mostu,  za kterým hučela tekoucí voda.

„Votevři dveře a vyskoč!“ zařval na ječící manželku. Než ta ale byla schopna to učinit, bok auta narazil na strom, který rostl ze břehu. Auto se o něj zarazilo.

„Dělej. Votevři je!“ vykřikl. Vyděšená Eva otevřela. Most opět zaskřípal.

„Rychle lez!“ popoháněl jí.

„Kam?“

„Na předek auta!“
Za chvíli vylezl i on. Eva se přidržovala kmene stromu a v podřepu seděla na přední části auta. Déšť je nemilosrdně skrápěl. Martin přehlédl most. Před autem zůstalo ještě  několik velkých prken.

„Musíme po těch prknech. Nedá se nic dělat,“ zkonstatoval a protáhl se kolem dveří, aby pak opatrně stanul na tom, co zbývalo z povrchu mostu.

„Pomalu pojď za mnou a podej mi ruku,“ řekl jí.

Oba v přikrčené poloze dolezli na opačnou stranu mostu, kde bylo ještě zábradlí. Hned se ho také přidržovali a opatrným našlapováním se dostali až skoro na konec mostu.

„Tohle musíme přeskočit. Já skočím první a pak tě tam zachytím,“ mínil při pohledu na díru v mostu, pod níž se valila voda. Pak se odrazil a díky napřaženým rukám se zachytil pevné země. Podařilo se mu celým tělem dostat se na zem.

„Tak skoč a pořádně se odraz. Já tě chytnu za ruce,“ řekl jí a na okraji se naklonil dopředu. Eva chvíli střídavě hleděla na něho a na to, co má přeskočit. Pak se odrazila. Hned věděl, že nemá šanci dopadnout na zem. Rychle se ještě více předklonil. Vzápětí na to zachytil svýma rukama její dlaně. Pak ho její tíha stáhla dolů, ale on ji pořád vleže držel a přes ní ze zatnutýma zubama hleděl na valící vodu, která naháněla hrůzu.

  „Zapři se nohama!“ řekl jí a přitom spatřil, jak v rozvodněném potoku pluje velká dřevěná kůlna. Hned věděl, že ta narazí do zbývajících částí mostu. O několik vteřin později už  kůlna plula při samém okraji břehu,  na kterém on držel Evu. Kůlna se řítila přímo na ní.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI