Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Povím vám, milé děti, pravdivý příběh mého života: Ehmm: To jsem se jednoho dne rozhodl za-jít si (no, rozhodla maminka, že) do naší nejmilejší Delvitky nakoupit něco do žaludku, popřípadě něco na zub.(!) Jako vždy probíhala má pochůzka mezi plnými regály naprosto v poklidné nákupní atmosféře. Tašku jsem měl postavenou ve vozíku.(!) Tu jsem po něčem šáhl, tudle něco ulou... pardon, tudle něco vybral, támhle atd. atd. Tak jsem také (překvápko!) naložil tyč Mars po dvou kusech. A že ty tyče byla taková tintítka, tak se mi jednoduše, ale zákeřně schovala pod zrádkyni tašku. Netušíc ani zbla o následcích této na pohled nevinné epizodky jsem si to mašíroval rovnou k pokladně. S lehkým srdíčkem a málem s písničkou na mém oteklém pysku (viz objasňovací poznámky pro nezasvěcené pod textem - *), jsem vyndaval nákup. Ve vozíku za taškou jsem záměrně ponechal (podle mého nejlepšího -mí)** jen asi tři Matonky, které jsem samozřejmě paní pokladně*** nahlásil. Vše šlo jak ty potraviny na pásu. (Když pominu ty nezvážené banány a můj úprk do oddělení zeleniny, abych omyl napravil). Provedeme známý rituál s kartičkou Delvitou plus prosím, vyměníme pohledy, nevyměníme peníze, bylo mi potěšením. přijďte zas, nápodobně, ruku líbám, vkládám nákup zpět do vozíku, abych nazabíral prostor a jedu si to srovnat... KDYŽ TU HU! Před blaženým zákazníkem se vynořila postava jak Jožin z bažin či spíše revizor v podzemních zákoutích pražského metra a strká mu před nos, sic na půl vteřiny, jakýsi odznáček. (Jak vypadal, to už opravdu nevím, ta babka mi ho nenechala prohlídnout.) Naprosto nechápající a popletený jsem byl požádán(?), abych s tou tajemnou osobou šel do kanceláře. Růžovo-(fuj, Zubíkova košile)**** modro-idealistické myšlenky mě opouštějí a mizí za vraty obchodu, a já se s nimi ani nestihnu rozloučit. - následuje malá přestávka - A jsem opět tady a se mnou můj pravdivý příběh! WOW! Uvidíte za chvíli! Tak tedy konečně mizíme za plexisklovými dveřmi. Už podruhé (potřetí?) se ženský ptám, co jsem to tedy, (jstli jsem něco) - udělal. Na rozdíl od předešlé otázky, kdy pouze stroze odvrčela "To se dozvíš" (no, možná mi i vykala), mi nyní konečně odhalila pravdu. Respektive ony neštastné Marsky pod taškou. Och, hrůza, jsem to ale zločinec, já padouch, proč, proč se mi jen zachtělo po sladkém bez placení, ty uličníku! Trochu, se mi odvalil kámen ze srdce - ne, to už vlastně bylo dávno v kalhotách - z toho, že už snad vím, která bije. Začal jsem se omlouvat a že o tom nevím a že to "ulou" na počátku této story byl jen nevinný žert a že prý zavolá ředitele. BUM! Ředitel. Jó, to byla teprve třída. Chtěl po mně občanku (suverénně mi tykal), pokusil se hned ze začátku o dusící manévr, řka: "Těch vobčanek máš ňák moc". Tak jsem mu odvětil něco na ten způsob, že ty ostatní legitimace nejsou občanky. (HA, HA, ha) Zatímco se začali zabývat mojí identitou a štrachat v lejstrech,snažil jsem se ještě něco říci: "To jste mě teda nemohla upozornit?" A to si na mě, na malýho hajzlíka (určitě přinejmenším z nápravného zařízení se zvýšenou ostrahou) zvysoka došlápl. Opět se vynasnažím citovat: "Každej zákazník má povinnost vyložit všechno z vozejku, h, ne?", a já: "No...,jó..." a chlap zostra: "A nebuť drzej nebo tě upozornim já!" Tak, tímhle mě totálně ušlápl a jaksi jsem zrovna neměl chuť a hlavně slova, abych mu jakkoliv odporoval. Později, když mezi námi byla alespoň jedna pevná zeď, a v hlavě jsem měl trochu uklizeno, mi v mysli vyplouvala slova, kterými bych mu jako rovný soupeř mohl vracet jeho slovní projektily. Pokračovali ve své práci, a já si tak začal prohlížet fotokopie na jejich nástěnce těsně u vchodu. A hele! Tak už patřim k nim. Na nástěnce byly totiž okopírované občanky (hm?) vyvrhelů mně podobných. Já se budu dobře vyjímat...takhle uprostřed... Nakonec mi detektívka dala podepsat papír. Ve své rozladěnosti mě naprosto nic nenapadlo, ani to, na co jsem byl rodinnými členy těsně po incidentu v teploučku domova upozorněn a co také vyšlo najevo jako pravdivé a to po průzkumu agentury očeho***** , který Delvitu navštívil příští den. Už jste zvědaví, co? Potrvrdil jsem svůj čin KRÁDEŽE! Závěrem mě bubu zasvěceně napomenula: "Příště si dejte pozor" a zřejmě s vědomím dobře vykonané práce mě propustili. A předměty doličné jsem již nikdy nespatřil (pro méně chápavé...no, snad tací nejsou). Na ulici jsem ještě zažehl jiskřičku naděje, že šlo o jěště trapnější omyl, než jsem v tu chvíli myslel (a myslím do dneška). Ale odcizené potraviny jsem za Ferdu****** nemohl v účetním seznamu najít. Tak a máme tady konec mého úsměvného a zajisté velmi poučného příběhu. Děkuji za pozornost...Honzo, slez z toho lustru!...A přeji vám dobrou noc. Na závěr slíbené poznámky:* - narážka na nedávný úraz(ale nic vážnýho) ** - znamená vědoMÍ a svědoMÍ *** - to není překlep **** - s odporem poukazuji na svého nevkusného profesora ***** - můj bratr někdy nazývá (5. pádem) tatínka takto: "Očéé"; zvláště dlouhé souvětí trochu zastírá smysl, jde o to: V roztržitosti jsem podepsal listinu s přiznáním, které jsem vůbec nečetl. Co jsem podepsal, mi došlo až nevhodně pozdě, kdy se s tím nedalo už nic dělat. Otec chtěl uvést omyl na pravou míru a něco s tím přiznáním udělat, ale bylo opravdu pozdě. ****** - ekvivalent k "za Boha"
nám se stalo onehdá něco podobnýho, s tím rozdílem, že nás nikdo nechytil:o)))))))))))
přesně jako ty - pod taškou zůstala uvězněna oplatka, přišli jsme na to s Mařkou až po zaplacení při nakládání nákupu, ale jelikož to byl opravdu velký nákup, rozhodli jsme se jednomyslně, že už si na nás vydělali dost a oplatku jsme si ponechali - chutnala nám potom o to víc!:o)))))))
mně se to líbilo a ani mi to nepřipadalo zmatené*
Ferdo, promiň nejsem na Tebe zasedlej, ale zase se mi to nelíbilo. Ten příběh sám o sobě není špatnej, ale ta forma nestojí za nic. Je to zmatené, a to časté používání odboček jenom ztěžuje orientaci. Já vím, že občas to někdo používá, ale musí se to umět, jinak se tím všechno zabije. A navíc tomu na fejeton chybí nějaké vyvrcholení.
Dodatek Pozor! Strašidlo obchází v našem jmenovaném, ale nelokalizovaném (Lužiny, Píškova ul.) obchůdku každou všední STŘEDU!! Tohoto dne si račte, pro své vlastní dobro, odpustiti všelijaké zlé činy a ohavnosti v mých očích a zachovati sobě neposkvrněného svědomí v tomto stánku dobrém a vaše těla i duše oblažujícím. Tak čiňte na moji památku a budete do smrti živi!
Písmák