Poselství cennější života

         „Jsme již blízko hnízda,“ otočil se Třináctý na druhého.

         „Ano,“ odvětil Pětadvacátý, „ale bojím se a mám zlé tušení. Zde již zahynulo mnoho našich bratrů  a sester i za temnějšího dne, než je tento. A naše poslání vyžaduje, abychom přežili,“

         „Vím,“ svěsil tykadlo Třináctý, „avšak také vím, že tato cesta je rychlejší než ta obvyklá, vedoucí přes Země jara. Proto spěchejme, neb zpráva, kterou neseme je cennější než naše životy.“ Oba přidali do kroku a chvíli panovalo ticho. Nakonec prolomil ticho Pětadvacátý:

         „Řekni, bratře, jakou zprávu to vlastně neseme ? Vůdce jižní kolonie mne jen informoval, že je velmi důležitá a má nejvyšší prioritu. Řekni, bratře, ty víš, jaké poselství přinášíme ? Jestli je dobré nebo zlé ? Víš co neseme v pouzdrech pod našimi těly ?“ Třináctý během chůze chvíli vrtěl tykadly, nevěda, jak začít. Pak promluvil :

         „Bratře, vím, že bych ti to neměl říkat, neb mě váže slib mlčenlivosti, ale radost a vzrušení mi nedá vydržet. Věz tedy toto: jižní kolonie, jak jistě víš, je průzkumná. Má za svatý úkol, přímo od královny, hledat nová naleziště potravy.“ Oba se na chvíli zastavili a v úctě před královnou sklonili hlavy a vypustili dávku feromonů. Třináctý pak pokračoval:

„Dělníci však nedávno učinili úžasný objev. Nalezli cestu skrz skály, v nichž je kolonie postavena. Tato cesta vede do temných, neprobádaných končin, plných potravy a nového prostoru. My jsme byli vybráni abychom donesli tuto zprávu samotné královně. Pokud zprávu doneseme rychle, sláva našeho hnízda se dostane mnohem dále a mnohem rychleji. Sláva hnízda závisí na nás !“ Poslední slova pronesl s pýchou v hlase.

Pětadvacátý jen obdivně vydechl. Takováto zpráva stojí za riziko smrti, pomyslel si. Povzbuzeni Třináctým, přidali do kroku. S každým dopadem jejich rychlých nohou se blížili k cíli své cesty – hnízdu. Rostl v nich pocit euforie. Nic je nezastaví ! Ledovou pláň už skoro přešli a zprávu brzo odevzdají královně. A ona je propustí s poctami a pochvalou ! Začali si pobrukovat do kroku. Již jen den cesty…

Pak to přišlo. Začalo to rychle se zesilujícím duněním, které jim roztřáslo zem pod nohama i jejich těla. Pětadvacátý zbledl :„Jsme ztraceni. Řítí se na nás Sloup smrti.“

Třináctý se na něj však otočil a zařval:

„Utíkej ! Nemá smysl se schovávat. Jeden z nás určitě zprávu donese !“ A vyrazil dlouhými kroky pryč po pláni. Pětadvacátý zůstal stát, neschopen pohybu. Vzápětí na něj dopadl obrovský narůžovělý sloup, s rohovinou na jedné z delších stran. Bolestný řev umírajícího nebyl slyšet – zdusil ho Sloup.

Třináctý utíkal seč mohl. Slyšel dopadnout Sloup a věděl, že je sám. Rozběhl se ještě rychleji. Začal věřit, že závod o živou vyhraje – vždyť ze stejně vylíhlých byl nejrychlejší…

Sloup mu dopadl na zadní část těla a zcela ji rozdrtil. Třináctý se svíjel v předsmrtných křečích a řval bolestí, pohled upřený na vyhřezlé vnitřnosti. Ne, teď nemůže zemřít, blesklo mu hlavou, kdo informuje královnu ? Poslední, co viděl, byl spodek Sloupu smrti, kterak mu klesal rozdrtit hlavu. Mohutný hlas, hřmící nad krajinou, již neslyšel…

Chlapec zamáčkl i druhého tvora, který se bezmocně svíjel na kuchyňské lince.

„Podělaný mravenci,“ zabručel si pro sebe ještě jednou a vrátil se aby dojedl svou svačinu…