Dar zlé ženě

Jdu po pěšině v šeru sám a sám,

na zádech svých těžký ranec mám.

Je v něm dar pro ženu mou,

i když tak ukrutnou, tak zlou.

Blátivou cestou krůček po krůčku,

nohama hbitě, už jsem v potůčku.

Rychle a chvatně, sám však nespěchám.

Dar své ženě včas už nepředám.

To zas bude vzlyku, zlého křičení.

"Kde si byl můj nevolníku?" Samé kvílení.

Každé její slovo bodá do srdce.

Mám chutˇ její hlavu máchat v potoce.

Už je velká tma, žena už šla spát,

já tu sedím sám a ruce mají hlad.

Očima se dívám v černo černou tmu.

Nevydala hlásku, už je beze snů.