Poštovní pohádka se smutným koncem

Věnováno všem poštovním doručovatelům a doručovatelkám, kteří svojí práci berou vážně. Děkuji a obdivuji Vás.

Sluníčko toho dne velice nepříjemně pálilo. Oči si musely vznikat trochu déle na nepřiměřeně vysoký tok fotonů, který na ně dopadal. Pošta už také nebyla to co bývala. Jo, a že pan Jaroušek si toho pamatoval dost. S poštou šel prvně když mu bylo dvacet. Jo to už bylo v roce 1954. Tak dávno... V té době bylo všechno jinak. Bylo to takové "poštovnější". V té době byl doručovatel "pan někdo". Také to bral vážně! Dostal svojí první brašnu, (v podstatě byla těžší než ta pošta), do ní si naskládal těch několik dopisů, rekomand a desky s oznámeními o uložení zásilky. Důchody se tehdy nenosily. Pracoval na Poště v Hostivaři. V té době byla malá a měla jen pět doručovacích okrsků... Ne jako dnes, kdy jich je již osmnáct, z toho dva jsou řidiči, kteří rozváží poštu do velkých podniků. A někdy koncem padesátých let mu začali lidé říkat pan Jaroušek. Jeho vlastní jméno bylo Jaroslav Krahulík. Pan Jaroušek měl na starosti doručovací okrsek 203. Byl to poměrně velký kus Hostivaře, s ulicemi U Branek, V nové čtvrti, V nových domcích, U Továren, Dolnoměcholupská, Poslední, Štěrboholská, K pérovně, Ke Kablu, Myšlínská a Na zkratce.. V té době nebyli žádní řidiči, takže se nosila v ruce i pošta pro podniky.. (pan Jaroušek měl na rajónu Kablo Praha, Barvy laky, Kovošrot, TOS atd.) No unést se to naštěstí dalo, pošty v té době tolik nechodilo, a tak se to dalo zvládnout. A navíc byl přeci jen ještě mladý. Postupně si na poště budoval pozici. Byl známý jako jeden z nejpečlivějších doručovatelů. Lidé si jej hodně chválili, protože byl kdykoli ochoten zásilku donést podruhé, nezastihl-li adresáta doma. Po dohodě s lidmi byl ochoten nechávat zásilky u některých sousedů a nebo občas přimhouřit oko a hodit doporučený dopis do schránky. Nakonec komu by se chtělo chodit na poštu až kamsi k Hostivařskému nádraží? Například z Dolnoměcholupské to bylo poměrně daleko. A takto uplynulo nějakých pětadvacet let jako voda. To už byl rok 1979. V té době prvně panu Jarouškovi vzhledem k blížící se padesátce nabídli, jestli by si nechtěl sednout k přepážce. S díky tuto nabídku přijal. Nohy už tolik nesloužily a navíc i pošty začalo být více než kdykoli předtím. Tak odložil brašnu, tašku (ta už byla vzhledem k množství pošty nezbytná) a usedl k přepážce na výdej dopisů. Lidé však jako by se změnili. Namísto přívětivých tváří, se kterými se setkával pan Jaroušek ve svém doručovacím okrsku, vídal lidi, kteří přicházeli nervózní a unavení z práce domů, poté běželi na poštu pro nějaký dopis, chtěli už být doma a štvalo je, že občas trvalo trochu déle některý dopis najít. Tím se práce, kterou měl dříve pan Jaroušek rád, změnila náhle v něco, co bylo nutným zlem k přežitím. Proto se pan Jaroušek rozhodl vrátit se ke své bývalé práci. Šel si tedy promluvit s vedoucí pošty. "Víte, pane Krahulík", povídá vedoucí, "víte sám dobře, že dobrých doručovatelů je nedostatek, takže budu velice ráda, ale na druhou stranu si myslím, že už máte nárok na něco klidnějšího..." Nakonec se přesto dohodli. V den kdy se pan Jaroušek vrátil do "svého" okrsku ke "svým" lidem si uvědomil, že tahle práce je jeho život. Jeho poslání. Prostě něco co dělá rád. Rád si popovídal s lidmi, kterým nesl dopis, rád se zastavil u někoho na kafíčko (já vím, je to proti předpisům ale přeci...) A léta pomalu (no spíše rychle) plynula.. I doručovací okrsek se panu Jarouškovi změnil. Ubyly podniky, neboť měly P.O. Boxy, přibylo pošty. A najednou tu byl rok 1994 a odchod do důchodu. Pan Jaroušek do té doby mohl být i vedoucí pošty, ale nechtěl. Nakonec vždyť by se ukousal nudou. Příjemná procházka s hromadou pošty po rajónu by byla nahražena pobytem v malé zakouřené kanceláři.. To by opravdu nebylo nic pro něj. Dlouho přemýšlel o důchodu, ale nakonec se rozhodl, že přeci jen ještě zůstane v práci. Tady ale vznikl problém. Vzhledem k příliš vysokému věku začínal mít určité zdravotní problémy. Zejména ty klouby! Ale nikomu je nikdy nepřiznal. Byl trochu problém s ředitelstvím pošt, ale nakonec se přeci jen dohodli a pan Jaroušek dál vykonával svou práci. Až do teď. V poslední době to začínalo mít další úskalí. Od Té doby co se přistěhovala nová rodina do ulice Štěrboholské. Byli to takoví lidé, kterým se pořád něco nelíbilo. Začalo to loni. Zazvonil u nich s doporučeným dopisem. Nikdo neotevřel. Zazvonil tedy podruhé. Počkal asi minutu, vypsal oznámení a vhodil jej do schránky. Odcházel do sousedního vchodu, když v tu chvíli se otevřely dveře toho baráku a vyšla jakási dáma ve středních letech: "To nemůžete chvilku počkat? Já nemám v zadku vrtuli... S čím kdo votravuje?" Ten tón pana Jaroslava překvapil, ale v klidu vyndal dopis s modrým pruhem. To je takový ten úřední s doručenkou. "Mám tady dopis pro pana Václavíka, je doma?" "Neni, ale snad mu to mohu vzít já né? Je to můj starej..." "Nezlobte se, ale bohužel to není možné", povídá pan Jaroušek... Normálně se sice dá trošku zamhouřit oko, ale tohle byl dopis od soudu a navíc ty lidi vůbec neznal..."bohužel ten dopis musím vzít na poštu..." "No to bych se na to podívala. Myslej si, že jsou bůhví co a přitom ani neuměj doručit dopis. Člověk jim platí hříšný peníze, všichni mají desetitisícové platy a myslí si, že s můžou všechno dovolit". Pan Jaroušek byl z tohoto jednání poněkud překvapen, protože nebyl na podobnou hrubost zvyklý, ale přesto se mu nakonec podařilo odejít a pokračovat s doručováním. V hrudníku mu divoce bušilo a ruce se trochu klepaly. Je na to už přeci jen trochu starej. Jenže od Té doby měl s tou rodinou pořád nějaké problémy. Psali na něj stížnosti, znepříjemňovali mu život jak jen to bylo možné. A dneska měl pro ně zase dopis! A znova od soudu... Slunce opravdu nesnesitelně pálilo. Lahvičku s čajem si pan Jaroušek navíc zapoměl doma. No nic koupí si v kantýně u Filmových Ateliérů nějakou vodu na pití. Nebo mu dá někdo na rajónu. Dusno bylo dost odporné. Toho dne bylo takřka úplné bezvětří. Tažka se mu zdála toho dne dost těžká. No léta se prostě zapřít nedají. Nakonec je mu skoro šestašedesát. Cítil, že ten den je nějak jiný, jen ještě nevěděl čím jiný. No cítil se trochu hůře než obvykle, ale to bude tím vedrem.. Procházel rajón a cítil že je mu hůř a hůř. Pošta se ale musí doručit za každou cenu, to je pravidlo číslo jedna! Šel dál a cesta byla čím dál tím rozmazanější. No pokračoval. Už jenom poslední ulice. Štěrboholská... Dopis pro Václavíkovi! Rozhodl se, že toho dne k nim nepůjde, neměl už sílu se s nimi hádat. Právě když dával vypsané oznámení o uložení zásilky do schránky, otevřely se dveře a v nich Václavíková... " No to jsem si mohla myslet, už se ani nenamáhá zazvonit.. To jsou služby. Takoví dědkové už by měli jít do důchodu. To je přece....." Víc už pan Jaroušek neslyšel...V hlavě mu tepalo, na hrudníku cítil tlak který ho drtil. Svět se pomalu rozplynul. Cítil jen jak se poranil při pádu o otevřené dveře. "Co je Vám? No však jsem zas tolik neřekla ne? To je štráchů..." To už ale pan Jaroušek neslyšel. Byl už na cestě.. Ne na cestě na poštu, ale vyzvedl si sám ten poslední dopis... "Do vlastních rukou. Náhradní doručení a uložení vyloučeno." Bůh odtrhl doručenku, dal kulaté razítko a podepsal..... Položka 1135655/04051999 - vyřízeno...

---