Depresnice.

     Jako každé ráno,si má matka ani dnes neodpustila rozervat tmavé závěsy na mém okně a vrhnout na můj nic netušící nevinný obličej smrtelné světlo.A co hůř!Neodpustila si ani obyklou větu HOLA HOLA ŠKOLA VOLÁ,za kterou jí nenávidím víc než za cokoli jiného co mi obvykle provádí.

     S vražedným pohledem krvelačného zvířete jsem se posadila na postel a snažila jsem se uklidnit.Marně se snažíc okousanými nehty vyšťourat ospalky z očí, rozzuřila jsem se na nejvyšší míru,takže jsem nakonec vztekle vztala a šla provést osobní hygienu.Nevím zda-li byla čistě osobní, protože když jsem konečně v koupelně otevřela oči,nebyla jsem sama.Mé čištění zubů připomínalo spíše zoufalý zápas zvířete,které se snaží vyrvat si klacek z krku.A do toho všeho si všimnu,že ve stejném umyvadle je zabořená i matka a s velkým zájmem mě pozoruje.Zavrčím na ni, aby věděla, že toho má okamžitě nechat.Pane Bože!Nevím proč se musejí všichni nahrnout do koupelny, když tady jsem já!

    I česání vypadalo všelijak, jen né jako česání.Trhání vlasů jedné dívky s nervama v koncích z dotěrné rodiny.To ano! Snaha zamotat si hřeben do vladů jako věčnou ozdobu možná, ale česání ne! A když jsem se pokoušela namalovat si na ten ksycht nějaký lepší, to jsem si zase vyslechla:,,Už jsi zase zmalovaná jako plakát?"Znáte to!

  Dílo je dokonáno a já konečně mohu opustit tuto přeplněnou místnost.Už jsem docela vzhůru, takže oblékání není až takový problém.Možná až na obrácená trička a ponožky.Pak honem čapnu tašku, obuji boty a úprkem z baráku na zastávku, kde zjistím, že mi před chvílí ujel autobus.Čekám tedy na další.Když přijede, nastává teprve to největší vzrůšo.Všichni jsou napnutí, kdo že se dnes vejde do autobusu a kdo ne.Začíná boj.Silnější vyhrává.No, i když jednou jsem se rozbrečela, že už nemůžu dál a ono to kupodivu zabralo.Ale kdo by každé ráno fňukal?Na to nemám žaludek!Dnes jsem jednou ze šťastných a tak se přes sklo u dveří (namáčknutá) škodolibě posmívám těm méně šťastným.Ovšem tlaková vlna v zádech mě zase zklidní.

      Tohle všechno absolvuji kvůli jedné zasstávce.Jedné, jediné!Když se dveře autobusu konečně otevřou, zhluboka se nadechnu a otřu rosu z čela.Kdo by ten odér vydržel?Radši zadržím dech.Takže nakonec jsem vlastně ráda, že to je jen jedna zastávka, déle bych to nevydržela.Všichni mi funí na krk a do ucha.ˇUplná noční můra.

      Jestli si myslíte, že vystoupím a je konec, tak jste na velkém omylu.Teď totiž nastává ta pravá akce.Když se dostaví můj (druhý) autobus (samozřejmě má zpoždění) začíná to v davu slušně vřít.Zase ta stejná rvačka jako o zastávku dříve.Z autobusu vystoupilo zhruba šest lidí a dalších stopadesát se jich tam snaží narvat.Jelikož jsem otřelá a jezdím každý den, vím jaké jsou fígle.Takže jsem opět zvítězila.Autobus praská ve švech.Tentokrát jsou okolo mne děti základkového věku, které křičí, pošťuchují se, slintají a tak dále.Občas jsem nucena zasadit bolestnou ránu loktem, abych je zklidnila.A tak zase rozzuřená cestuji stejnou trasou jako každé ráno, až do té doby, než ti malí, ale o to více hluční a neohleduplní spoluobčané vystoupí.

     Konečně je tu zastávka,na kterou já a moji přátelé dlouho čekáme.Základní škola!!!Autobus je zase prazdný.Zase se mohu nadýchnout aníž bych omezovala další lidi.Jelikož jsou volná místa k sezení a pojedu ještě déle, posadím se.Spokojeně položím hlavu na ohmatané okno a usnu.Snažím se dospat to, co mi matka tak nenávistně závistivě přerušila.vzbudí mne až kamarád, který se mnou vztekle lomcuje a křičí:,,Tak už by ses snad mohla probrat, ne?",,Už jsme tady" . Zase jsem vzhůru,zase naštvaná.Vystupuji z autobusu, kde si obvykle na poslední schodě vyvrknu nohu a těšim se do mé nepohodlné lavice až si zase lehnu a konečně se dospím do ,,růžova".

      Věřím, že každý z nás má tu svoji Depresnici.