Písmák Básníkem jara
Básníkem být
položímta slova
na tělo
ježvítr do vlasů ti
Do dna
Šel vždy kam chtěl, vždy přímo, odhodlaněNic na tom, že mu v cestě stával světKdyž lidé nešli s ním, ten pohled padl na něV něm jiskry války pod slzy se skrylyA věci nebyly, když chtěl je nevidět
Ty myšlenky, jež svět by rozbořilyHned hýčkal ve verších a hned zas kolem plilChtěl víc, než na co stačily mu sílyKdyž poznal zimu, kterou osamění zebeUž hořkost před svým srdcem neukryl
Šel vždy jen tam, kde mohl najít sebeČím blíž si byl, tím byl nám vzdálenějšíKdyž miloval, bylo mu nízko nebePak na oblacích noha se mu smeklaNe, nebyl z těch, jež země ukonejší
Tu svobodu, co s jeho krví teklaJíž osud přál mu jako málokomuŠel okusit až na sám okraj pekla. Já vím, že pít ji do dna chutnalo mu.
Tragédie v kapce vody
Umírá (tak tiše, jak tichá byla zaživa) Umírá a neví proč k ní čas již není netečnýKdo zastavil ten kolotoč. Kde je ten Pilát bezděčný. Zde po mém boku, před mým zrakem lítost pozdní ukrývá-Co méně a co víc jí může ještě dát. Než kousek toho citu, který z lidí dělá lidiOběť svou milovat, k smrti za smrt stydět se a kátZnám ho dobře, mám ho rád.
Stará vzpomínka na mladou lásku
Loučím se s plachou závratía dlouho již, ač nechci, vím,že sama sebe potratí,než země zjihne svítáním
Opila moje představy,teď zběsile se motají,pak vtančila mi do hlavya k ránu zmizí potají
Loudat se pustou ulicí, kde skrze vrátka zavřenásmí sotva tušit světnici -jít sama, věkem zrazená
Imitovat se budoucía zůstat navždy současná,jaksedmikráska kvetoucí,když probouzí sedo krásna
Datsan
tak daleko
od všeho blízkého
až tam
kde na spěch není kdy
Vlasy
Tichý vzlyk pramene
se smíchem z povětří
prstýnky slaměné
pod hávem půlnoci
Oči
Střípky tmy z hloubi štol
zvětralé v naději
pointu kapitol
pod závěj vepsaných
Úsměv
Do tváře přimíchá se
k mlčení z plných plic
v odpověď křehké kráse
polibků plachých lásek
A přece nejsi
Třeštivé ráno, kafe, déšťuž rozmáčí tvé rysy,méně tvé s každou myšlenkou,
nikdy nepoznané, tajemstvíod nepaměti známé
A přece nejsi vícnež vy(bá)sněné nic
***
Odnikud nikam a zase zpátky
kdykoliv se tříští hlasy
mluvím abych ubil stud
že ta němáslovaprýští
odnikud
Jen ona ví
setmělo se, když víčka objalcizí chlad
ten samozvaný host
jenžpředúsvitemzakryl oči tvoje
a nutíslepou bezmochádat"kdo je"
Závěje
tráva posečená, seno usušenédříví spáleno a oni spí tu nerušeněi já bych šel, závěje všaknaduši mi leží
hudba dohrála, jen dlaně ještě zníláska nehřeje a přece o ní sníkdo na spáncích tu tíhu představ unese
kohoutek dál kape nejistotou v němdva pohledy v šachu třetím pohledemkéž nevidíjen, co k vidění tu není
hudba nehrála a potlesk byl jen klamvaříse má krev a tou teď píšu vámpravdu, kterouhrdlem prolít nedokážu
Mít tě zase tady
bolest tiše špitla: "čas mě všechnu zhojí"nevěřím jí, lhářce, znám už její vnady čas, včera jak vítr, v koutku oka stojívšechen dal bych za to mít tě zase tady. střepy zapomnění, v nichž jsme ještě svojibez milosti řežou šrámy do náladydo ticha i do vět, jen mých žil se bojíco jen dal bych za to mít tě zase tady. nahý, pokud ho tvá něha neustrojínedáš-li mu najíst, umře můj cit hladytělo i krev, chci tě příjmat pod obojíživot dal bych za to mít tě zase tady. kdybych tiše zavřel dvířka do zahradydoufaje, že žal tvůj naposled nás spojíživot dal bych.
Střípky srpnové soboty
Je celá zářivá, oslepující,
už z dálky se blýskají její zuby
a vysmívají se mé nedočkavosti,
ale konečně je všude kolem,
Copánky
Copánky už kdysi dávno rozpletla tiIndiánské barvy války vždy se vrátíNosík hrdě nosíš nad úsměvem tklivýmDrápky kočky drápeš šrámy pod náplastíElektrické vlny z hloubi těla vlníšRodeo se rodí, život bere živýmEpicentrum citů epickou je slastíLíbat se ti líbí, pohár touhy plníšLetmý dotek ledu lásku v tobě sklátíAč copánky ona sama rozpletla ti
Barvoslepý
Cloumají mnou pochybnostimožná, že. snad proto. snadOdpouštím ti, vlastně díkynic víc jsi mi neukradLaskám lásku v netečnostimožná, že jen díky tomuOkouzlí mě lačné rtíkyty, jež patří. ty víš komuRouhávám se k velké zlostivelkých lidí z velkých domůBráním tanky před šeříkyty pak nosím.
Váhání
Stojí na okraji, až na samém Konci. Špičky nad hlubinou, paty na tom, co snad bývalo pevnou zemí. A hlava, těžká tak, že ji stěží dokáže sám nést, naklání se chvíli tam a hned zase zpátky. To se střídá příliv s odlivem na rozbouřeném moři.
Mít tak...
Mít tak navíc kapku zdraví,
poslal bych ji bez váhání,
těm tvým smutně krásným očím,
plachým jako oči laní
Anděl nocí
když ti anděl téhle noci
křídly ze tmy zamává
křídla štěstí
když už není ve tvé moci
Dveře se zavírají
Tvář se koupe na příbojiplavých vln a rudých pěna v rukou jako vzácný hostpan Hemmingway je zapleten,než vynesou ho na věčnost,kéž vnutil by jí báseň moji.
Oči mluví o souboji,v němž stokrát byl už poražena stokrát měl na sebe zlost,když ze sna zůstal zas jen sen,to tělo prosí o něžnost,snad právě té se tolik bojí.
S ní jen na stoletém chvojí,tou představou je omámena najednou mu není dost,co potkal za svůj život žen,jen děkuje jim za radosta vysmívá se touze svojí.
K nejkrásnější válce zbrojínení zámků, není stěn,jež ukryly by tento skvostkdyž byl už jemu odhalen.
Vidět tohle všechno
E je křižovatka beznadějepo níž chudý člověk k smrti spějekaždá cesta příliš záhy končíze tmy k slunci vyjít nedopřeje
X je na ramenou křížo co těžší je když víšže už nikde nejsi vítánvlastní zemi na obtíž
O je svatozáří mučedníkůživá těla dláždí cesty bez chodníkůty kdož zítra po nich půjdoudnes neutěší nikdo slovy díků
D je prso mámy nepoznanénenahradí cokoliv se stanepouto krve, sílu citupramen první lásky zanedbané
Té ze sna
Dnes ráno ke mně poslal tě snad Osud,k uzoufání krásná ses mi zdála,blizoučko, snad v srdci mém až stála,ono díky tobě šťastně bije dosud.
Za vlasy jsem chytil a odtáhl tu hlavu,co polibek silou ukrást chtěla,obzor jsem přikryl, abys nevidělanic než šťestí dní a nocí lásky slávu.
Mlčel jsem, tys rozuměla každičkému slovu,tvoje oči byly samých nebes odpovědí,tvé rty na rtech ještě andělsky mě svědí,ačprobouzím se,sním achci tě hledat znovu.
Malá noční zpověď
**hvězdná noci, moje milá,zas chtěl bych líbat tvoje roztomilé pihy,cítit hebký dech, jenž ochlazuje rozpálené čelo,odnáší ruměnec z tváří a laská citu plná srdce**klidná a přece plná vzrušení,slovem neprozradíš, jen vytušit se dá,kolik duší šťastných i zlomenýchskrýváš tam dole svým závojem tmy**překrásně jsi se dnes vystrojila,dokonale prostá, prostě dokonalá jako vždypřicházíš na tajnou, nesmluvenou schůzkuse mnou, osamělým milencem**já hladím tvé zlatem vyšívané střevíčky a prosím je o chvíli strpení, než ponesou tě do náruče jiných,doufaje, že zítra přijdeš zas**
Co může k tomu říct?
Vystavěl labyrint, jen aby se v něm ztratil,do okovů vlastní ruce zakoval,za iluzí hnal se, doběhl ho sen,uprchlý vězeň, sám za mříže se vrátil. Co může k tomu říct, když ze sna mluví jen.
Svoboda, krásná přítelkyně z mládí, věrně milovaná, denně zrazovaná,přišla dnes ochránit nevděčného syna,v chvíli, kdy věčná sokyně ho svádí. Co může k tomu říct.
Zrcadlo Tebe
Plamen lásky oslepil mě, studený však byl,
závoj zklamání zahalil můj zrak, že tebe neviděl,
provazem nejistoty svázán, co nocí jsem bděl,
tvůj obraz ksrdci svému nepustil.