Velký třesk aneb jak spolu můžeme žít ?

Stojím před zrcadlem a snažím se přijít na to, co mě na mém obrazu přitahuje. Jsem člověk. Vcelku nic významného, vždyť na planetě Zemi už nás žije 6 miliard. Dvě ruce, dvě nohy, hlava, krk a tělo. Všichni jsme stejní a ač si to připouštíme neradi, jsme živočišný druh. Narodíme se, vyvíjíme se, snažíme se přežít, rozmnožíme se a nakonec umíráme. Jak směšná mi připadá věta “jsem člověk, pán tvorstva”.

Naparujeme se jako pávi, když se nám něco daří, řveme jako paviáni, když se nám něco nelíbí a o svůj majetek se pereme jako tygři. Říká se, že lev je králem zvířat, ale i on se musí před námi sklonit a přiznat svou porážku. Sami o sobě samolibě prohlašujeme, že naše inteligence je nejvyvinutější ze všech živých tvorů. Přemýšleli jste někdy o tom, jestli taková kosatka nebo slon neví někdy mnohem víc a jen proto, že s nimi neumíme komunikovat, k takovému poznání nikdy nedojdeme? Ti z nás, kteří se snaží jiným tvorům porozumět, jsou uznávaní a jejich výzkumy podporovány. Někdy mi ovšem připadá, že bychom měli raději chvíli studovat sami sebe. Opravdu zastupujeme pozorohudný druh, nikoli vzezřením a vnějším obalem, ale tím, co ukrýváme pod tou slupkou a co ovlivňuje naše jednání. Jsme součástí přírody, a přesto jsme v ní vytvořili jiný svět, který ji pomalu zaplňuje a zastírá. Své zákony jsme odvodili od zákonů přírodních, napodobujeme, kopírujeme, ubíráme, měníme a nakonec ničíme to, co nás stvořilo. Neumíme žít v harmonii a o nějakém souladu s okolím nemůže být ani řeč.

Kde tady nastal zlom, který nás oddělil od přirozeného vývoje života? Mezník, který nás učinil tak významnými, inteligentními, osobitými a nenahraditelnými? Ještě dříve, než první člověk spatřil světlo světa a nadechl se svěžího vzduchu, patřila Země vesmíru, který ji vytvořil. Pak ale došlo k úžasné události, vznikl život. Primitivní organismy se utvářely v nepříznivých podmínkách, ale jejich vývoj se nezastavoval, zrychloval se a roztodivných forem života neustále přibývalo. Pak přišli dinosauři, říkáme o nich, že vládli prvohorám a druhohorám. Byli tedy jako my? Nedovedu si představit podobnost v tělesné stavbě, ale jejich vlastnosti byly s našimi více než totožné. Chamtiví, draví, nebojácní, nároční, nezastavitelní a přesto zranitelní. Také ve své době představovali elitu a byli ztotožněním vyspělosti.

Jen jedno máme odlišné, oni poznali svůj konec, když se pravděpodobně po pádu meteoritu nedokázali přizpůsobit novým podmínkám. Skončíme také tak? Lidstvo nepotřebuje zásah zvenčí, člověk je obdařen zvláštní vlastností, která způsobuje, že je schopen zahubit sám sebe. Rivalita. Kolik významných událostí v dějinách bylo způsobené tímto jediným slovem, které v nás vyvolává touhu soupeřit, vyrovnat se, předběhnout. Ale to nám nestačí, my musíme ničit, abychom vymýtili vše, co ohrožuje naši existenci. Naše sídla se rozpínají a my stále toužíme dojít dál. Samozřejmě takoví nejsme všichni, jenže v celku se jedinec vždy ztratí a vynikne jen síla davu. Kdybychom uměli naslouchat, možná bychom zjistili, že komunikace je tím nejlepším, pokud spolu budeme hovořit otevřeně, upřímně a bez skrytých úmyslů.

Dokud jsme žili v jeskyních, nenacházeli jsme mezi sebou tolik odlišností. V době začínajících říší se naše populace rozutekla na různé kontinenty a každá skupina se nadále zdokonalovala individuálně. Rozdíly se záhy objevily ve stavbě těla a celkovém vzhledu. Lidé na severu získali světlou pleť a modré oči, jižanům ztmavla kůže. Začaly první dohady. První války. První touha pokořit ty slabší a zaujmout jejich místo. Ta otázka “kdo je nadřazenější?” nás provází do dneška. Stále na ni neumíme najít odpověď. Jenže ona neexistuje. Ptáte se proč, vždyť na každou otázku zákonitě musí být i odpověď? Hlavní důvod je ten, že by nás taková otázka neměla vůbec napadnout. Evokuje snad zebru při pohledu na druhou, že je něco víc než ta druhá, když by měla místo svislých pruhů vodorovné? V žádném případě. Zvířata mezi sebou udržují rovnováhu, ničí jen ty, co nedokáží přežít a zdravé tvrdě a neúprosně hájí. Někdy mám pocit, že člověk smýšlí obráceně. O slabé a nemocné, kteří potřebují ochranu, se staráme a silní jedinci umírají v nesmyslných bojích o potravu, moc a náboženské přesvědčení.

Víra, další zkáza naší společnosti a také další mezera mezi námi. Někdo prohlásí : “Jsem křesťan, kdo je víc?” Samozřejmě, muslim si to nenechá líbit a snaží se šířit moc svého boha krví a mečem. Hinduisté hlásají mír a přitom i mezi nimi se najdou radikální skupiny, které jsou ochotny obětovat své životy za “pravdu”. A co teprve ty jiné, drobnější skupinky věřících, k čemu nám slouží sekty, sdružení, organizace? Každá má jiné přesvědčení, každá svůj obdivný pohled vysílá jiným směrem. Jsme na vrcholu světa, ale protože se bojíme hory, na které sedíme, opíráme se o hvězdnou oblohu, na níž hledáme zázemí a pochopení. Ano, i my, průbojní a nepřemožitelní, vynalézaví a tvořiví, my všichni potřebujeme víru. Ale proč ty velké a svazující, proč nám nestačí víra v dobro, porozumění či touha po spravedlnosti?

Vysvětlení je jednoduché, přestože nás spojuje stejný řetězec DNA, který každý nosí ve svém těle jako osobní kód, lišíme se svým vnitřním já. Naše myšlení o světě kolem i o nás samých se mění od člověka k člověku. Představte si, že byste měli vyslechnout 6 miliard různých názorů, z nichž každý chce něco jiného. Je to zhola nemožné, proto se lidé schovávají pod křídla smyšlených ochránců. Člověk byl již na počátku obdařen fantazií a nesmírnou představivostí, ale i tyto zdánlivě pozitivní vlastnosti ho odsuzují na pranýř pochybností a nejistot. Celý náš život by se dal označit jako velké hledání. A pokud se najde soběstačný člověk, který je schopen přesvědčit nás o své pravdě, stanou se z nás rázem tupé ovce a jako stádo se ženeme vpřed nedbajíc na následky, které za sebou zanecháváme.

O jakých následcích hovořím? Daly by se shrnout jako nepromyšlený pokrok a zkáza. Ještě tak před dvěma tisíci lety po sobě rozhořčení lidé házeli kameny, čím víc si uvědomovali a chápali možnosti okolního světa, tím se stávali agresivnějšími. Člověk si vymyslel zbraň, nejprve ji používal ke své obživě, ale zanedlouho se stala nástrojem otrokářským, pomstychtivým a zraňujícím. Její šíření proběhlo úžasnou rychlostí, každý, komu se dostala do rukou, si ji snažil přetvořit k obrazu svému. Začali jsme otročit zvířata a využívat svým mozkem jejich sílu pro náš prospěch. Když nám přestal stačit tento zdroj, obrátili jsme se do vlastních řad. V tomto ohledu se plně řídíme přírodními zákony, protože silnější by měl vždy vyhrávat. Jen jednou věcí od původní myšlenky odbočujeme, jsme mnohdy bezcitní, ale ne pro vlastní potřebu, nýbrž pro potěšení a někdy dokonce bizardní hru. Troufám si říci, že nás tato krutost jaksi naplňuje a dává nám ten úžasný pocit vyniknout. Ale za jakou cenu? Jak můžeme hovořit o lidskosti, když neznáme její pravý význam a jen svoje činy překrýváme rouškou iluzí a polopravd.

Můžeme občas škobrtnout a udělat něco, čeho budeme později litovat, ale když už jsme obdařeni takovým nadáním, měli bychom se svými chybami učit a ne je opakovat. Zatím to neumíme, od nepaměti mezi námi panuje závist, zloba, okrádáme se a pro materiální hodnoty mezi sebou vedeme kruté boje. Ideály nás neustále provází, vymyslíme si jeden a když nás omrzí, sáhneme po dalším. Nejraději bychom byli majiteli všeho a nedělili se s nikým. Představa každého z nás je co “nejideálnější” a většinou na skromnosti nešetříme. Jsme sobci. Chceme vše za nejmenší možnou námahu a cenu. Bez ohledu si přivlastňujeme dostupné věci a vždy ve větším množství, než jsme schopni upotřebit.

Co říci na naši obhajobu? Že jsme nezavinili nemoci, které nám znepříjemňují vývoj kupředu? Ale vůbec ne, nežijeme zdravě, polovina světové populace je závislá na cigaretách, opiátech, trpíme rakovinami, alergiemi, jsme stále méně odolní. Svou nedbalostí rozšiřujeme viry, jež se ještě před několika desítkami let téměř nevyskytovali. Postupně hubíme sami sebe. Ptám se dál. Že jsme nevyvedli planetu z rovnováhy? A kdo to zavinil? Kácíme deštné lesy, zabíjíme zvířata pro trofeje a vyhlazujeme další druhy, které mají právo být tady stejně jako my. V čem máme navrch? Pravda, dokážeme bez mrknutí oka shodit atomovou bombu uprostřed města a to jenom proto, abychom vyzkoušeli, co to s ním udělá.

Jaký přinášíme světu užitek? Vymysleli jsme dopravní prostředky a s nimi ovládli vodu, zemi, vzduch. Nemáme dost, chceme do vesmíru, chceme se dostat za hranice našeho současného chápání. Kam půjdeme potom? Neměli bychom se raději spokojit s tím, čeho jsme prozatím dosáhli, urovnat si svou Modrou planetu tak, abychom stvořili opětnou harmonii a pak se teprve vypravili dál. Třeba teprve stojíme na začátku něčeho obrovského a úžasného, co nás teprve potká.

Najdou se i překážky, jež nám kazí naši rozehranou hru, vrací nás zpět na startovní čáru a nutí nás začít znovu. Jako by se na nás Země zlobila, otřese se a dá nám najevo, že nemáme pohlížet tak vysoko. Přijdou zemětřesení, hurikány, obrovské záplavové vlny, zima, horko. Pak sedíme chvíli v koutku a přemýšlíme o své podstatě a snažíme se napravit. Jenže neústupnost nás znovu zvedne z bahna a postrčí k dalšímu kroku. Neříkám, že je to špatné, snad jen někdy, než vykročíme a uděláme v zemi další šrámy, rozmysleme raději důsledky. Nebuďme sobečtí, podělme se o náš úspěch a zmírněme katastrofy, které jsme napáchali.

Jako se nemluvněti podaří jeho první krůček, pokusme se i my něčím začít. Naučme se žít sami se sebou, tolerovat se, chápat, poznávat a neodsuzovat. Vzpomeňme na minulost, učme se ze současnosti a pohlížejme s rozmyslem do budoucna.

A proto se na závěr neptám, jak můžeme spolu žít na jedné planetě, ale jak přežije planeta, pokud se naše chování nezmění?