Konec nylonového věku aneb jak jsem se naučil kouřit

„Podívej, stojíme na prahu 21. století, copak se s tím nepořádkem nedá něco dělat?“ Můj podřízený jen bezmocně máchá rukama do prázdna. „Absolone, Absolone“, povzdechnu si. „Tomuhle se nedá říkat jinak než továrna na absolutno“, máchnu rukou do prostoru a zastavím se před ním. Ve tváři se mi zračí pohrdání, všude kolem nás se povalují samé nedopalky cigaret, prázdné lahve a kusy papírů. Podřízený na mě jen nechápavě zírá. Neudržím se a vykřiknu: „Copak jsi idiot!“ V duchu si říkám, že už nám nezbývají žádné nadějné vyhlídky, jak tento stav zvrátit. „Tohle je vážně hnus!“ Vyjdu z kanceláře a bouchnu dveřmi, ve tváři jsem modrý a rudý. Byla to pro mě těžká hodina, kdy jsem se snažil vysvětlit mu, jak vypadá pracovní morálka v moderní době. Nevyhodil jsem ho hned, protože mi připadalo, že dobrý člověk ještě žije. Absolon není žádný miláček žen, ale bez něj by tu byla nuda. Moje chvilkové rozjímání vypadá jako bláznova moudrost, ale já člověka hořce mám rád a příteli vždy odpustím. A on je mým přítelem. Z úvah mě vytrhla až siréna ohlašující polední přestávku. Absolona jsem zastihl v jídelně, zrovna se rýpal vidličkou v jídle a před ním ležely dva nedopalky zahraničních cigaret. Není to ani hodina, co jsem mu říkal, že se musí změnit. Před očima se mi udělalo černé světlo a dopadla pěst na oko. Moje samozřejmě nebylo. Zavládly nekonečné dvě minuty ticha, pak se Absolon zvedl a povídá mi: „Člověče, tys mě zachránil, jsi můj Anděl na kolečkách.“ S těmi slovy si přede mne kleknul a začal se mi klanět jako husitskému králi. Nechápal jsem jeho počínání, usedl jsem proto s roztřesenýma rukama za stůl a zapálil si svou první cigaretu. Jaká byla v tu chvíli nesnesitelná lehkost bytí. Bylo to dlouhé a rozmarné léto, ale za rok se situace změnila k nepoznání. Já sedím v kanceláři podřízeného a Absolon? Změnil se, na poslední chvíli zanechal kvílení, vzal si pečlivou ženu Annu proletářku a bůhví, kde je mu dnes konec. Ani mi neřekl sbohem a šáteček.