Běžná věc

 Tadeáš Nedoma se spokojeně opřel ve svém ředitelském křesle, ruce složil za hlavou a jal se vychutnávat relaxační minutku. Měl dobrý důvod ke spokojenosti. Jeho pět heren pochybné pověsti a jedno výstavní kasino prosperovali jak nejlépe mohli. K jeho materiální spokojenosti přispívalo i skvělé rodiné zázemí. Jeho krásná a chápavá žena vlastnila malou čajovnu, její dávný sen, který jí pomohl nemalým dílem uskutečnit. Tadeáš ji miloval celým srdcem a ona jeho také. Stejně tak miloval své dvě dcery, které jeho lásku opláceli, že již od školních let se jim dařilo snad vše na co šáhly a do čeho se pustily. Tadeášovo rozjímání přerušilo prnikavé zvonění telefonu. Jediný pohled na display, však zahnal veškeré naštvání z vyrušení.
  "Ano miláčku?... Jistě už sem skončil, jen to tu trochu porovnám a jdu... To víš, že se rád stavím k tobě na čajík... Tak papa." Tadeáš s úsměvem zaklapl desky a strčil je do šuplíku. Zhasl stolní lampičku, vypnl počítač, nepostradatlnou součást dnešní kanceláře, vstal oblékl si sako, pečlivě prohlédl kancelář, zda na něco nezapoměl, vykročil ze dveří a svědomitě za sebou zamčel. Popřál sekretářce pěkný víkend, což učinil také o něco později u východu s vrátným a vykročil do rušné odpolední ulice. Zhlubka se nadýchl. Těšil se na víkend. Byli domluveni spolu s jeho bájčnou ženou, že si udělají výlet do srubu jejich přátel. Jak půjdou na výlet, sbírat houby a pak si udělají romantický večer u krbu. Tadeáš se znovu zhluboka nadýchl a roztrh se mu hrudník. Tak nečekaně, bez jakéhokoliv varování, jakoby z něj chtěl vyskočit vetřelec. Opak byl pravdou vetřelec do něj vnikl, až do srdce, které nekompromisně zastavil.

  Filip neměl bary nějak moc v lásce. Tento v něm však obzvlášť vyvolával nepříjemné pocity. Cucal už třetí limonádu a jediné co ho udržovalo v celkem dobré náladě bylo pomyšlení, že dneska si vyzvedne, právě na tomto příšerným místě (pomyslel si Filip trpce), poslední peníze a zítra může odletět se svoji holkou do země svých snů. O čemž samozřejmě věděl jen on sám.
  "Ahoj Filipe." Ozvalo se mu za zády."Pojď se mnou ko kanceláře." Filip sklouzl z baru a nechotně následoval hlas do dříve určené místnosti. Místnost byla bez oken, tda jdno okno měla, ale to vedlo do baru, takže nbyla osvětlena přirozným světlem, což působilo poněkud chmurně a skličujícím dojmem. Hned naproti dveřím stál bytlný, dubový stůl, za nímž se  rozkládalo pohodlné kožené křeslo Před stolem byla obyčejná židle, to aby případná návštěva nebyla na pochybách kdo tady má navrch. "Posaď se." Filip přemýšlel co vlastně ví o člověku, který se posadil do koženého křesla. Jmenuje se Goran, pochází od někud z albánie, odkud taky jeho partička mafiánů pašuje drogy, přes česko do západní evropy. V čechách mu patří tenhle odpornej bar, to věděl Filip zcela jistě, ale určitě mu patřil ještě pár podobnejch doupat, kde pral peníze. No a jemu, Filipovi dával lukrativní zakázky, díky nimž může konečně odjet od tohohle hnusu světa.
 Muž sedící naproti Filipovy přemýšlel přesně o tom samém. Co vlastně ví tom mladíkovi naproti? Je mladý ctižádostivý, perfektní a vždy odvede skvěle svou práci. Nekouří, nepije, nefetuje (to poslední mu dělalo starosti), nehýří a zbytečně na sebe neupozorňuje. Ví že má přítlekyni, jakousi Janu, která podle všeho nemá ani tušení o tom co Filip dělá. Prostě ve všem všudy idelální muž pro svou práci. Ale je na něm něco, co mu nedalo spát. Svou práci odváděl skvěle a celý svůj život jí podřizoval. A to bylo to co jej na něm děsilo, buď to byl muž úplně bez fantazie, nebo to dělal s nějakým záměrem, který neznalo ani jeho bezprostřední okolí a to je to čeho se nejvíc bojí. Bojí se, že jednou Filip prostě nebude, zmizí i s jejich velkým tajemstvím, který bude jak časovaná bomba. Musí se toho člověka zavčasu zbavit, ale teď ještě ne teď ho ještě potřebuje. Tento myšlenkový souboj doprovázel každé jejich stkání a nebyli z něj moudří ani jeden. 
  Goran mlčky sáhl do stolu a vytáhl balíček bankovek. Stále mlčky jej položil na desku a přisunul k Filipovi. Ten jej také bez jediné hlásky sebral ze stolu a strčil d kapsi. Goran  se nepatrně usmál, tenhle Filipuv zvyk zásadně peníze nepřepočítávat, jej taky dost silně znervózňoval. Ale když nad tím hlouběji přemýšlel, tak nešlo ani tak o Filipovi zvyky jako spíš  o to, že nevěděl co si má myslet. Filipovo chování jej prostě mátlo až k nepříčetnosti. Ten se zatím zvedl ze židle a chtěl odejít.
  "Filipe..." ozval se Goran zpoza stolu, "tady máš něco od cesty," pkračoval hodil mu přes stůl psaníčko čistýho albánskýho heroinu. Ten jej chytil a s úsměvem zastrčil do kapsy Oba věděli, že ho ani neotvře, ale dál hráli spolu tuto prapodivnou hru, aby nedali najevo, že každej o tom ví svoje.

  Jana zaklapla diář, porovnala tužky na stole, shrnula šroubky, káblíky, disky, nářadí a papíry s poznámkama do šuplíku. Dneska spěchala a navíc vůbec neměla chuť něco uklízet. Celý odpoledne strávila u zákazníka, kde se snažila napravit téměř nenapravitelnou spoušť po jakýchsi řemeslnících, jenž ve svétouze vyhovět zákazníkovi, přetrhali snad veškeré dráty a odrovnali tak dokonale veškerou komunikační síť. Těšila se na Filipa a na večer. Vždyť ji snad dnes poprvé od doby co se poznali pozval na večeři. To byla událost v kterou již téměř nedoufala.
 
"Ahoj Harry."
"Á bratr Ahmed, přesnej jako vždycky. Hele poď do zadu, už několik dní s tady motá spousta divnejch lidí a musím ti něco říct."
  Filip neměl bary prvdu v lásce a tenhle byl obvzláště odporný. Scházeli se tam snad všechny smažky ze města. Špinavý stoly u nichž posedávali a spali různě sjetí týpci, oslintanej bar, za ním pokérovanej na první pohled nesimpatickej barman. Harry zavedl Filipa do zadní místnosti, kde měl od barmana slíbený soukrmý.
"Tak co máš Hary?"
"Tohle." Harry vytáhl s kapsy Filipovu fotku.
"Kdes to vzal?"
"Řikám, že už se tu několik dní motaj nějaký divní lidi a vyptávaj s na nějakýho Filipa a mávaj při tom těmahle fotkama. Hele to ti řikám, tady de vo kejhák, policajti většinou nemluvý jugoslávsky. Taky se ptali kde berem ten albán. Myslím, že bys měl co nejrychleji vypadnout."
"Díky Harry, ale myslím, že to nebude tak horký." Ve skutečnosti Filip věděl, že je to víc než horký, ale zas nechtěl každýmu vykládat, že se opravdu chystá vypadnout a už vůbec ne nějaký nespolehlivý smažce, jakou byl Harry.
"Tak tady máž další dobrůtku a nikdy si mě neviděl jasný!"
"Na mě se můžeš spolehnout bratře Ahmede." No tím si Filip nebyl až tak jistej, ale neřekl na to nic, rychle se rozloučil a vypadl z toho odpornýho místa.

Jana se labužnicky protáhla. Se zavřenýma očima znovu vychutnávala včerejší večer.  Filip ji vzal na opravdu velkou a dobrou večeři. V restauraci se o ně starali, jakoby jim to tam patřilo. Hned ve vchodu se jich ujali, odebrali kabáty, podrželi židle a jídlo připravovali hned u jejich stolu, při čemž s Filipem popíjeli nějaký hodně archivní a dobrý vínko. A když ji po tom ukázal letenky, no prostě neodolala a hnd z restaurace zavolala do práce a dala výpověď. Potom se nechala naložit do taxiku a odvézt domů, kde se s Filipem vášnivě milovali a milovali a milovali...
Filip už byl vzhůru a balil.
"Dobré ráno miláčku."
"Dobré ráno bruško."
"Jen se dojdu osprchovat a hned ti pomůžu balit."
"V pohodě."

Domovní dveře  se otevřeli a znich vykoukla šťastná milenecká dvojice s baťohama na zádech. Evidentně odjížděli na překrásný a dlouhý a romatický a úžasný výlet. Bylo to vidět na jejich tvářích. V dveřích se k sobě obrátily a splinuly v dlouhým, vášnivým polibku.
Ruku v ruce vykročily vstříc nádherné budoucnosti a Filipovi s roztrhl hrudník, jakoby z něj chtěl vyskočit vetřelec. Opak byl pravdou smrtící vetřelec do něj vstoupil.