Jesenický ústav

Jesenická

„Jsem hardcore blues boy!“ třeštil oči do zrcadla snažíc se o patřičně ostrý výraz pohublý čahoun. „A na bé kladu důraz, sráči!“

            Ano, tím mužem groteskního vzezření křicícím před upatlaným zrcadlem na koupelnových dveřích nebyl nikdo jiný než Adolf Nekuda. Opět na své kolejní ubikaci osiřel (čehož mimo jiné náležitě využil již dopoledne – 3 x) a teď k večeru dováděl posilněn několika doušky za postelí dobře uschované špatné vodky. Jako malé rozjívené dítě odběhl do pokoje, skočil na postel a chvíli na ní poskakoval. Pak si vzpomněl, že by mohl zavolat Magdalence – své dívce s níž se už půl roku vodí za ruku a hladí se, tedy s níž „chodí“. Magdalenka je mentálně retardovaná chovankyně jesenického ústavu, s níž se Nekuda seznámil, když byl navštívit svou oligofrenní sestru Barču. Dívka s čelem jako promítací plátno ho okouzlila na první pohled a on seminář neseminář, celibát necelibát podlehl jejímu kouzlu. To setkání považoval Nekuda za osudové, neb ten den se návštěvě zuby nehty bránil a jel za sestrou jen s velkou nevolí po necelých dvou letech a Magdalenku zrovna ten samý den pustili z několikaměsíčního pobytu v kleci na uzavřeném oddělení, kam se zanedlouho vrátila. Asi jak nezvládla příslib k lásce od mladého teologa.

            Nekuda tedy vytočil číslo a po chvíli už ve sluchátku slyšel jemu důvěrně známé šišlání, koktání a prskání. Vzrušilo ho natolik, že mu okamžitě na teplácích vykvetla skvrna lepivé předejakulační tekutiny. Nebohá dívka na druhém konci drátu sice slyšela Nekudovo následné zasípání, když si několika tahy ulevil, ale vzhledem ke své zaostalosti ho nechápala, ostatně jako všechno kromě světla a tmy. Byla jen Nekudovým prostředkem k sebeukájení, jenom dalším ze znaků jeho pokrytectví a prostoduchosti.

            Když zavěsil, zasnil se Nekuda při vzpomínce na nejkrásnější okamžik, který se svou milou zažil. Bylo to o vánocích, kdy po společné besídce v Jeseníku odvedl Magdalenku do prázdné ústavní vývařovny a mezi kotly a várnicemi ji vyznal lásku způsobem vpravdě hodným budoucího kněze. „Smrt nemá žádnou cenu“ výhružně pronesl a zmáčkl dívce atrofický levý prs „a každá píča, i ta tvoje má svou cenu!“ dokončil Nekuda myšlenku a provedl na bezbranném tvorovi brutální manuální praktiku. Pravděpodobně jen díky dívčině absolutní neschopnosti chápat a komunikovat se Nekuda vyhnul trestnímu stíhání. U Magdalenky prožité trauma vedlo ke zvýšené frekvenci nočního pomočování a vychovatelce Gábině tak přidalo práci při výtěru gumového povlečení. „Co naplat“ povzdechl jakoby na svou omluvu už opět s jednou rukou v teplácích.

            Ani s tím se ovšem Nekuda svému zpovědníku nesvěřil. A další z nepěkných tajemství zatížilo jeho proklatou duši prosťáčka.