Katrin

Dveře klaply a v pokoji se kromě jenmého kňourání monitoru který oznamoval každou nesrovnalost v jejím těle rozhostilo ticho. Katrin ležela ztuhle na bílém nemocničním lůžku se zavřenýma očima a pevně sevřenými namodralými rty bez pohybu dokud si opravdu nebyla jistá,že osaměla. Konečně ten ruch kolem, příkré strohé informace lékařů, pevné a jisté odpovědi sester,cinkání infuzních lahví a ta neskutečná bolest každého nového vpichu do její kůže. to vše konečně skončilo.