Labužník Adolf

Bylo to nedlouho poté, co se Adolf Nekuda rozešel se svou dívkou Magdalenkou a nadobro ji tak zanechal v očekávání dalšího podobně vykutáleného „prince“ za zavřenými těžkými dveřmi jesenického ústavu pro choromyslné. Prožité trauma, jež jí mladý teolog způsobil totiž znamenalo dlouhodobý pobyt na uzavřeném oddělení bez možnosti přijímat návštěvy a životní síly plný Adolf  potřeboval ukojit svůj zvrhlý chtíč okamžitě.

            Zprvu se mu zdála být vhodným objektem postarší kuchařka z kolejní jídelny, jejíž rytmicky bimbající hluboko pod čáru ponoru svěšené prsy ho rozpalovaly do oranžova a figurovaly ve všech dočasných (jak tomu Nekuda bláhově chtěl věřit) masturbačních představách. Okukoval ji ze všech stran, udržoval s ní takzvaný „oční kontakt“, na který ho navedl jeho kamarád, rovněž nadšený gerontofil, ale nakonec zjistil, že další snažení nemá cenu. Znechutilo ho zjištění, že kuchařka udržuje intimní přátelsví se starým nerudným kuchařem Pepou, jehož tvář je hustě poseta bradavicemi a skvrnami kečupu odstřikujícího z kouřících kotlů a pánví. A tak jeho hledání začalo nanovo.

            Konzervativní Nekuda vsadil na starou osvědčenou metodu. Vždy k ránu a brzy odpoledne postával v okolí základních škol, poté se přemísťoval k dětským hřištím, kde setrvával do setmění a neúspěch korunoval nočním bloumáním u veřejných záchodků. Netušil, že to co hledá najde na koleji v sektoru, kde již pátým rokem nuzně přebývá nepochopen svými spolubydlícími. Jednoho večera se Adolf vracel z bezvýsledné trestné výpravy na nádražní toalety, klíčem zarachotil v zámku dveří číslo 666, když z vedlejšího pokoje vyšel mladík v omšelých legínách zastrčených v oprýskáných koženkových kozačkách, tříčtvrtečním haveloku přizdobeném pestrobarevnými pentličkami s korálky na krku a dlouhými mastnými vlasy jejichž prmínky mu padaly přes oči. Všechno se v ten moment zpomalilo, téměř zastavilo, jen pohled Nekudy a studenta pátého ročníku psychologie prošly jeden druhým a v místě střetu došlo k silnému elektrickému výboji. Slovo dalo slovo a následující večer už chlapci trávili v gay clubu na okraji Olomouce. Zprvu se jen nesměle dotýkali ve svých rozkrocích a líbali navzájem svá usliněná ústa, po dopití páté rundy kokosového likéru se však náhle osmělili a vykročili do pronajatého pokojíku nad diskotékou. Ještě po dvou hodinách se zpoza dveří ozývalo chroptění a bylo slyšet tlumené výkřiky, cosi o ochutnání slovanské krutosti a pak už jen ticho.

            Student psychologie, pětadvacetiletý Brňák jménem Bedřich, kterému však nikdo neřekne jinak než „kemo Béďa“, je postavičkou dobře známou v brněnských homosexuálních kruzích, kde ho mají moc rádi, protože coby bezprizorní buzna rád poslouží komukoli. Není tedy divu, že se spustil s někým takovým jako je Nekuda a naopak. Mince má ovšem i druhou stranu a tou tu je fakt, že kemo Béďa je nositelem viru HIV, jenž si prý přivezl z dobrodružného putování po španělském pobřeží.

            Hochům jejich důvěrné kamarádství vydrželo půldruhého týdne a pak Béďa záhadně z kolejí zmizel. Snad odjel do Brna psát diplomovou práci na téma „Převtělování duší“, snad se jen vydal na menší výlet k příhraničním severočeským krajnicím, každopádně jako si Adolf Nekuda nakonec v duchu zopakoval svou magickou větičku: s tímhle se asi u zpovědi nesvěřím, tak ani Béďa se Adolfovi se svým malým tajemstvím nikdy nesvěřil.