NETYPICKY V OBCHODĚ S NÁBYTKEM

Letmý pohled na stav mého nábytku v bytě mi prozradil, že by to chtělo konečně zakoupit si nový. A tak jsem si to namířil do prvního obchodu s nábytkem. Bylo tam tolik nábytku, až jsem nevěřil vlastním očím. Hned mě zaujala rozkládací skříň,

 ze které se dala sklopit postel.

  To vyklápění a sklápění mě zaujalo. Pří jednom vyklápění jsem jaksi náhle ztratil rovnováhu a dopadl celým tělem na povrch postele. Někde potom něco zapraskalo. V rozpláclé poloze jsem byl náhle postelí katapultován do nitra skříně, která se okamžitě zavřela. V naprosté tmě a v těsném prostoru jsem se dost špatně orientoval i pohyboval. Nenapadlo mě nic jiného, než vší silou narážet do vnitřních stran skříně. Dřevěná stěna na jedné straně pod mým tlakem povolila a nejenom ona.

  Vyklápěcí postel se prudce vyklopila. Skříň se přitom rozložila a já jsem vleže na zádech svíral několik ramínek. Neuniklo mi, že několik lidí užasle na mě hledí. Neztratil jsem rozvahu a hned se na posteli postavil.  Za pozvolného odcházení pryč jsem pronesl:

„Vážené zákaznice a vážení zákazníci. Právě jsem vám předvedl super nový model rozkládací skříně, která má dlouhý název: Rozloží se vždy a všude. Je vysoce efektivní a jak jste viděli, tak i dokonale rozkládací.“

„Vypadá jako rozbitá,“ ozval se jeden ze zákazníků.

„Zdání klame. Ten,  komu se jí podaří vlastnoručně složit, tak jí získává zcela zdarma.“

Mnou pronesená slova zapůsobila na všechny přítomné jako elektrický šok. Vrhli se sborově ke skříni a pak taky na sebe. Netrvalo to dlouho a brzo se všichni rvali. Já jsem využil nastalého rozruchu a rychle se vzdálil.

  Mou pozornost pak upoutalo několik stolů a židlí. A tak jsem se posadil na jednu židli ke stolu. Něco má zadnice rozsedla. Po chvíli šťárání pod sebou jsem nahmatal nějakou cedulku. Na ní tkvěl nápis: NESEDAT.

„Zatracenej papír. Je tak blbě přehnutej, že se mi zarazil až kamsi,“ pomyslel jsem si  a zahodil jej. Pak se má pozornost zcela soustředila na stůl. Rukou jsem přejel jeho desku, ale přitom dlaň narazila do ozdobné vázičky. Ta se začala kutálet po desce stolu. Pak se skutálela a její dopad doprovázel zvuk  rozsypaných střepů. To mě ani  tak neznervóznilo, jako spíše to, že stůl má asi nestejně rovné nohy.

„Ha. Mají tu zmetek!“ vytanulo mi na mysli. Vlezl jsem  pod stůl a začal prozkoumávat  všechny jeho nohy. Na první pohled se zdály stejně dlouhé. Jedna se mi však zdála poněkud divně natočená.

„No vida. Ono se s ní dá točit,“ řekl jsem si a okamžitě začal nohou kroutil. Po chvíli to šlo už dost ztuha  a tak jsem napnul naplno svou sílu. To však nebyl dobrý nápad, protože to za chvíli vypadalo,  že jsem strhl závit.

„No, aspoň teď bude stabilně držet,“ řekl jsem si v duchu a snažil se rychle vylézt, ale hlavou jsem se praštil o šuplík. Když jsem se zvedal, neuniklo mi, že mám stůl na hlavě. Hned  se na mne zadívalo několik zákazníků.  Šuplík vypadl a já jsem pocítil jeho dopad na svých nohách. Po sklonění následovala ztráta rovnováhy a pak kotrmelec.

„Hele,  tady někdo předvádí cvičení ze stolem,“ prohlásil kdosi, zatímco já jsem dopadl do houpacího křesla, které se převrátilo.

  Po dalších kotrmelcích mé nechtěné cvičení skončilo u velkého stolu,  na kterém byla lampička. Překvapilo mě, že nesvítí,  i když jsem se jí snažil rozsvítit.  Zdálo se, že žárovka je v pořádku. A tak jsem se zaměřil na zásuvku. Kovovou částí šroubováku, který já nosím pořád při sobě, jsem se snažil najít nějakou překážku v otvorech zásuvky. Náhle to v ní zajiskřilo. Pak zavládla tma, ze které se ozvalo velké množství výkřiků nakupujících.

  Když se rozsvítilo,  páčil jsem zrovna šroubovák ze zásuvky. Hned si mě všimli.

„To je on, co rozbil tu skříň!“ vykřikl někdo. Nějak nebyl čas na vysvětlování, že tu skříň jsem nerozbil schválně a za okamžik už jsem prchal před velkým množstvím naštvaných lidí.