Morduk - kapitola 3.

 Prostorná hala, ozařovaná rudými plameny zpod velikých kotlů, se plnila dýmem. Skřípot mohutných železných řetězů a údery těžkých kladiv dávaly neměnný rytmus stádům odevzdaných otroků... Znetvořená těla, rozšklebené tváře s páry nevidomých očí... kostnaté ruce křečovitě svírající odpady z blízké skládky... jako obrovský had se vinuli mezi hradem a hromadami městského odpadu. Neodpočívali, neodmlouvali... jen tiše pracovali a živili mohutné kotle vším, co se dalo alespoň trochu využít... Jednou za čas pak z kotlů vypustili roztavený kov, který v úzkých kanálcích mizel v podzemí...
 Mezi otroky se mihly dva stíny. Dvě postavy v tmavých pláštích proběhly prostranstvím a hned se opět ukryly ve stínech velikých kotlů, které na zdi a zem vrhaly šlehající plameny... Pohlédli na sebe. Pak první postava vytáhla zpod pláště provaz s kotvou a ladným vrhem ji vymrštila vzhůru k řetězům u stropu haly. O několik okamžiků později pak oba stíny stoupaly k lešení vysícímu vysoko nad pracujícími otroky... Proběhli úzkými dveřmi do tmavé chodby. Zpomalili. Podél stěny postupovali do útrob hradu, jako by něco hledali. Opatrně nahlíželi do každé místnosti, ale pokaždé se jen zklamaně vydali hloub do temnoty...
 Narazili na schodiště. Znovu se na sebe podívali, jako by váhali, ale pak se vydali po schodech dolů... Cesta se celkem strmě točila do hlubin hradu, ale oni tiše postupovali dál... Schodiště ústilo do další rozsáhlé haly...zatajili dech. Spatřili obrovskou dílnu, v níž jiní otroci pečlivě sestavovali obávané vosy... Mechanické zrůdy již dlouho terorizující Morduk... Zdejší otroci byli jiní, než ti u kotlů... Tihle měli oči... Jasné, bílé oči, jako vzácné perly sedící uprostřed zohavené šklebící se tváře... Otřesný pohled...
 Obě postavy se nenápadně šinuli podél zdí ke dveřím na protější straně místnosti. Kráčeli opatrně, ale přesto se jeden z otroků na ně podíval... Ztuhli... Vyvolá poplach? V jeho tváři bylo těžké hledat jeho pocity... a kdo ví, třeba ani žádné pocity neměl... třeba byl víc strojem než člověkem... Upíral na ně své jasné, bílé oči a pak... Na tváři se mu zaleskla osamělá slza...
 Sotva opustili tuto dílnu, ulevilo se jim. Byl to otřesný pohled... koncentrovaná bolest a utrpení, z něhož ale není cesty... jediným vykoupením je smrt a ta... ta možná nikdy skutečně nepřijde...
 Spěchali dál. Čím se dostávali hlouběji do útrob hradu, tím jejich nervozita stoupala a pak... Pak nalezli, co hledali...
 V jedné místnosti byla na zdi připoutána lidská postava... I když, těžko torzo muže nazývat "lidskou postavou"... Kostnaté tělo připomínalo jen kostru potaženou kůží, na levém boku byl velikými šrouby připevněn matný, železný plát... Oba příchozí se zastavili ve dveřích, jako by nevěřili svým očím. Jedna z postav se pak rozeběhla k připoutanému... "Ach Nidare..." Zašeptala. Mladá elfka si sňala kápi a něžně se dotkla Nidarovy tváře. "Ach..." Bolestně zašeptala. "Co to s tebou provedli?" Otočila se na druhou postavu. "Pojď mi pomoct, Fjalare!" Elf přistoupil blíž a společně Nidara vyprostili z řetězů a položili jej na zem. "Ten vypadá." Ulevil si Fjalar. "Asi z něj chtěl udělat otroka..." Povzdechla si elfka. "Lysandro," oslovil elfku její společník. "A co když..." Lysandra se na něj podívala a Fjalar svou větu nedořekl. Ne, Nidar není mrtvý... bude žít... musí žít! Zahalili jeho tělo do jednoho z plášťů a zvedli jej... Byl tak lehký... Lysandra se musela kousat do rtů, aby se nerozbrečela při pohledu na svého dávného přítele, nebo spíš na to, co z něj zbylo...
 Proplétaly se temnými stíny v chodbách a hledali cestu ven. Znovu nahlíželi do každé místnosti, znovu jejich oči pátravě pročesávaly temnotu před sebou... Tiše proběhli halou v níž se vyráběly děsivé vosy, doprovázeni pohledy několika párů očí... Neviděli je... neohlíželi se zpět... nechtěli je spatřit... báli se jim pohlédnout do očí... Svou bolest si teď nesli zahalenou v plášti... nepotřebovali si jí brát víc...
 Zastavili se, až když měli hrad za zády. Položili Nidara na zem a unaveně se posadily na šedivou zem... "Dokázali jsme to!" Vesele se podíval Fjalar na Lysandru. "Ani se mi tomu nechce věřit!"
"Bylo to až příliš snadné..." Temně odvětila elfka. Její obličej byl stále zvláštně strnulý... "Musíme jít." Zvedla se a s nepřítomným výrazem upřela pohled kamsi pryč od hradu...  "Kam?" zeptal se tiše elf. "Musíme zachránit Nidara."
"Jak jej chceš zachránit? Co pro něj ještě můžeme udělat?" Vybuchl Fjalar. "Vždyť se na něj podívej... je už dávno mrtvý... není mu pomoci, Lysandro... není!"
"Musme mu pomoct!" Trvala na svém elfka. "Já ti rozumím," konejšivě pokračoval Fjalar. "Je to těžké... ztratilas mnoho přátel... Arise... Nidara... Cedrika... Ale musíš se s tím smířit."
"Smířit?" Lysandra se na elfa podívala a její oči byly matné, jako střepy prachem zapadlého zrcadla... "Jak se s tím mohu smířit? Ne... nedokážu to..." Odmlčela se. Sklonila oči k Nidarovu tělu. "podívej se, Nidar ještě dýchá... podívej se do jeho očí... on žije... vím to... a bude žít, když přijdeme na to, jak jej zachránit! Je stále ještě naděje a já... já se nikdy nevzdám..." Fjalar dlouho mlčel. Nevěděl, co na to říct... co se vůbec dá na takováhle slova říct? "Dobře." Usmál se a zvedl se ze země. "Musíme jít."
 "Brzy bude tma. Měli bychom vyhledat přístřeší..." Zamyšleně pohlédla na nebe Lysandra. "Ale kde nás vezmou s..." Fjalar začal hlasitě, ale pak se zarazil a tiše dodal: "s ním." Lysandra se na něj rozzlobeně podívala, ale neřekla nic. Rozuměla mu. A co bylo nejhorší, věděla, že má pravdu... kdo ví, jestli je vůbec nějaká naděje, že Nidara zachrání.. kdo ví, jestli to je ještě vůbec možné... Ale na druhou stranu, i kdyby jej měli jít jen pohřbít v půdě "jeho domova", tak to za to stojí! Pro Arise to udělat nemohli... "Ach Arisi..." vzdychla jen tak mimoděk Lysandra. "Peněz máme dost a v hospodě se dá koupit cokoliv... i nocleh pro nás!" Zavřela debatu Lysandra, protože čas se už opravdu začínal krátit...
 "Co to je?" Nevraživě zabručel hostinský a prohlížel si ležícího Nidara. "To je náš přítel." Odvětila Lysandra a pozorně sledovala Výraz hostinského tváře. "Spíš byl ne?" Zasmál se zle. "Mrtvolu tady nechci!"
"Není mrtvý!"
"Ale daleko k tomu nemá!" Zamračil se hostinský. "Dobře zaplatíme..." Vložil se do hovoru Fjalar, který doposavad stál v povzdálí. Hostinskému se na okamžik zaleskly oči... Tak vida... peníze.. přece jen si budou rozumět... "Ne." Nečekaně odpověděl hostinský. "Dáme za něj dvakrát tolik co za živého..."  Lysandra už začínala být zoufalá. Hostinský si ji nedůvěřivě prohlížel... "Třikrát." Řekl Fjalar... "Musí pro vás mít obrovskou cenu..." Zamyšleně bručel hostinský. "Dejte mi čtyřnásobek ceny za živého a může tu zůstat." Elfka přikývla a složila na pult požadovaný obnos. Hostinský shrábl hrst mincí a oba elfové si sedli ke stolu. "Vydřiduch." Neodpustil si Fjalar vzteklou poznámku. "Pochop ho," řekla mírně Lysandra. "Kazíme mu obchody..."
"Ale v téhle době by měl mít pochopení..."
"Právě v téhle době se chrání, seč může... Ne, opravdu se nemá smysl na něj zlobit." Vlídně se usmála Lysandra.
 Ráno se vydali na cestu, ale sami přesně nevěděli kam... Mají jít do paláce? Ne... to opravdu nemá smysl-co v paláci? Rufar jim nepomůže... A elfí říše... váhali. V poslední době se vraceli domů stále smutnější a smutnější... Ani teď to nebylo jiné... Nidar sice žije, ale...  kdo ví jak dlouho a hlavně - na kolik je to ještě on. Před jednou z bran do elfí říše se zastavili. Podívali se na sebe... oba mysleli na totéž... Chvíli mlčeli a pak... pak tiše vstoupili velikou branou do říše elfů.

...

 "Je to zlé." Starý elf, sklánějící se nad ležícím tělem se zasmušil. Nervózně si mnul bradu a cosi si bručel pro sebe. "Nevím jak mu pomoci..." Lysandra pohlédla na starce. "Musí být přece způsob, jak jej zachránit!" Starý elf upřel své jiskřivé oči na Lysandru. V těch očích se zračila dlouhá staletí jeho života... "Jeho tělo zachránit možná dokážu, ale jeho duši..." Odmlčel se. Poodstoupil několik kroků od lůžka a pak se znovu otočil k elfce. "Pohlédla jsi mu do očí? Víděla jsi jeho oči? Nevím co se s ním všechno stalo, netuším, čím vším musel projít, ale..." Mluvil pomalu a jeho hlas se chvěl hlubokým pohnutím. "On už nechce žít." Místnost se naplnila tichem. "Jak nechce žít?" Zoufale špitla Lysandra. "Je zlomený... zraněný... to jak vypadá jeho tělo je jen zlomek té hrůzy, jak vypadá jeho duše... Bojím se, že mu není pomoci... Musí chtít sám, ale zřejmě spatřil věci... raději ani nemyslet." Lysandřiny oči se zalily slzami. "Víš, jsem již stár a spatřil jsem mnoho utrpení... mnoho bolesti. Pamatuji si mnoho válek i na tu nejstrašnější si dobře pamatuji... Viděl jsem silné válečníky brečet jako malé děti... spatřil jsem hrůzy, po nichž mnozí přestali vnímat náš svět, uzavřeli se do sebe a navždy se změnili, ale..." Lysandra cítila, jak jí po tvářích tečou dlouhé prameny studených slz... "Ale to všechno je nic ve srovnání s tím, co spatřil on."
"A je alespoň naděje?"
"Kdo ví..." Lysandra tiše sledovala těžce dýchajícího Nidara... ach... proč i on musí zemřít? Proč musí zůstat úplně sama? Co provedla tak strašlivého, že si zaslouží takovýhle osud?
"Snad..." Vytrhl elfku z jejích chmurných úvah starý elf. "Snad by byla možnost..." Lysandra k němu vzhlédla s nadějí v očích... "Ve starém světě jsem zmal zvláštní rostlinu. Dávala radost ze života... pocit štěstí... Možná by se pak rozhodl žít!"
"A kde ji najdu?"
"Nevím... Od velké války jsem ji nikde neviděl... Jak jsem řekl, není mu pomoci."
"Ale já ji najdu!"
"Ale ani pak Ti nemohu nic slíbit..."
"Najdu ji!"
"Dobrá, doprovoď mne do veliké knihovny, ukážu Ti ji..."
 Oba elfové opustili ležícího Nidara. Proběhli řadou chodeb a směřovali přímo do veliké knihovny. To je největší poklad elfí říše. Mezi prostým lidem kolují zvěsti o komnatě ze zlata plné šperků a drahokamů...  Mnoho zlodějů se již pokusilo získat tento poklad, ale žádný se nevrátil... Zlato... k čemu je zlato? Ne, nejsou přece jako trpaslív¨ci, aby v podzemních štolách hromadili drahé kamení... Ne, toto je skutečný poklad... prastará moudrost elího rodu!
 "Toto je veliký herbář. Jsou v něm všechny květiny, které rostly ve starém světě...  mají rozličná jména... a... Tady to je." Radostně vykřikl starý elf a ukazoval Lysandře obrázek v knize. "To je ona!" Lysandra si prohlížela podivnou rostlinu. "Ta že dává lidem radost ze života? Zvláštní..."  Starý elf odložil knihu stranou. "Řeknu Lamisovi, aby Ti ji překreslil..."
"Děkuji," usmála se Lysandra. "Přijď za mnou večer." Vlídně se usmál starý elf.
 Až do večera Lysandra strávila čas balením. Fjalar byl hotov rychleji a tak jí ještě pomáhal... Nic nechtěla zapomenout. Nic, co by se mohlo na cestě za tou prazvláštní rostlinou hodit... Ve skutečnosti však potřebovala překonat nervozitu. Několikrát své věci vysypala na velikou hromadu uprostřed pokoje a balila je znovu a znovu... Fjalar nechápal proč tak blázní, ale nezdálo se mu příliš vhodné se na to ptát... A konečně přišla noc. Celý Morduk se opět ponořil do tmy a ticha... ustal všechen pohyb v ulicích a vysoko mezi střechami se objevily první roje kovových vos...
 "Buď opatrná." Řekla starý elf podávaje Lysandře svitek s obrázkem květiny radosti. "Budu a děkuji." Usmála se Lysandra. "Najdu ji a zachráním Nidara... už kvůli Arisovi..." Stařec se na ni mlčky podíval. "Přál bych si, aby byla tvá snaha korunována úspěchem." Pak se rozloučili. Starý elf se ponořil do spisů starších, než nejstarší členové rodu a Lysandra se vrátila do svého pokoje.
 "Tak co, máš?" Zvědavě se zeptal Fjalar, sotva elfka vstoupila. Lysandra jen přikývla. "Tak ukaž! Jsem zvědavý..." Lysandra mu podala svitek a posadila se na postel. "Nikdy jsem podobnou knihu neviděl." Zachmuřil se Fjalar. Elfka se usmála: "To jsem ani nečekala." Mladý elf se ušklíbl. "Ale hlavní je," pokračovala Lysandra. "Abychom ji nalezli sami." Na to Fjalar neřekl nic. "No, je pozdě, zítra musíme vyrazit brzy!" Ukončila debatu Lysandra. "Tak ráno..." Rozloučil se Fjalar. "Zítra..." Zašeptala Lysandra, když už byla sama... Kdo ví, co přijde zítra... Snad se vrátí s květinou a snad Nidara zachrání... A když... raději nemyslet!
 S rozbřeskem vyrazili. Nevěděli přesně kam jdou, ale šli...  Někdy je lepší prostě jít a nepřemýšlet o tom kam... Tiše šli rozednívajícím se Mordukem... Ulice se pomalu plnily životem, jako by nebylo noci, jako by nebylo strachu... Zvláštní, přes den bylo město stejné jako dřív, plné života... Hloučky povykujících dětí se honily mezi stánky pouličních prodejců a nakupujícími měšťany... ano... přes den se vše vracelo do zajetých kolejí...
 "Koření z celého známého světa!" Malý mužíček ve špinavém hávu z pestrobarevných látek na samém kraji tržiště hlasitě vyvolával své zboží. "Vzácné koření z dalekého západu! Jemné koření z východu..." Malý mužíček vyřvával svou stále stejnou písničku, až se zalykal... "Tajemné květy orchydejí z domova lesních elfů... drobné kvítky lyšejníků z hor na severu..." Odkašlal si a napil se z číše s vodou. Pak z vkusně zdobené karafy doplnil pohár... "Hej, nabízíš vzácná koření?" Kupčík se otočil za ostrým, ale mladě znějícím hlasem.  "Nabízím, pane..." Za jeho zády stáli dva elfové, nevysoký hoch a dívka...  "Potřebujeme zvláštní květinu."  Daleko vlídnějším tónem promluvila elfka. "A jak zvláštní květina by to měla být?"
"Velmi... má vracet lidem radost ze života."
"Taková květina neexistuje." Ohradil se trhovec. Lysandra sáhla pod plášť a vytáhla svitek. "To je ona!" Kupec si chvíli prohlížel obrázek, ale pak odstrčil Lysandřinu ruku zpět. "Tahle kytka nevrací lidem radost ze života."  Opřel se o svůj stánek a pokračoval. "Toto je květina lží... Dává zvláštní kráné pocity.. vidíte svět krásnější než ve skutečnosti je.. pak se probudíte a chcete další a další..." Chvíli se odmlčel. "Na co ji chcete?"
"To není tvoje starost!" Dopáleně štěkl Fjalar, ale Lysandra jej posunkem zklidnila... "Náš přítel... je napůl cesty  tam, odkud není návratu..."  Kupec mlčel. "Potřebujeme tu květinu... musí se vrátit!"
"Ale ta květina mu nepomůže. Jestli se má vrátit, musí se rozhodnout sám..."
"TY to nechápeš... potřebujeme tu květinu... máš ji?" V Lysandřiných očích se zračilo čiré zoufalství... "Nemám." Chladně odvětil kupčík. "A kde roste? Kde by se dala získat?"
"Neviděl jsem ji již mnoho let... lituji, ale ta květina je k ničemu!" Elfka posmutněla.  "Děkuji ti..." Tiše se rozloučila s trhovcem a oba elfové smutným krokem opustili tržiště.
 "Nebuď smutná," konejšil ji Fjalar. "Věděli jsme, že to nebude tak jednoduché... Uvidíš, že ji najdeme!" Lysandra se na něj podívala a její oči byly zase matné... "Jenže ten kupec měl pravdu... Žádné kouzlo nemůže Nidara donutit se vrátit... je to jen na něm..." Fjalar nechápal. "Tak proč pak hledáme tu květinu?"
"Co kdyby přece jen... musíme udělat vše!"
 Bloumali Morduckými tržišti a hledali tu svou květinu. Bezvýsledně. Málo kdo o ní věděl a i z toho mála, nikdo netušil, kde by se dala získat. Lysandra byla smutná. Stále se v myšlenkách vracela k  tomu trhovci... Ano, žádná květina nemůže Nidara přesvědčit... Den se pomalu začal vytrácet a byl  čas vyhledat přístřeší. Vstoupili do první hospody a usedli za stolem v samém rohu místnosti. Lysandra poslala Fjalara zařídit pokoj a tiše se oddávala vzpomínkám... Zachvěla se. Tak živě si vzpomněla na Arisovy polibky... Ale byl to jen sen... jen přání, které nebude nikdy vyslyšeno... "Lysandro, pojď sem!" Ze smutného vzpomínání ji vytrhl Fjalarův hlas. Mladý elf se bavil se skupinou půlčíků stojících kousek od barového pultu. Elfka se zvedla a pomalu přistoupila ke svému společníkovi. "Oni o ní vědí!"
"O čem?" Nechápavě se zeptala Lysandra. "No o té kytce!" Lysandra ožila. Rychle přistoupila blíž. "Vy scháníte habak...hih?" Trochu dezorientovaný půlčík se zeptal Lysandry. Jeho doširoka otevřené oči po ní těkaly. Občas mu podivně zacukaly koutky úst... "Haba...? Jasně... potřebujeme ho... kde se dá najít?"
"Ten se nehledá... hih.. ten se kupuje" Dva půlčíci, zatím se do hovoru nezapojující se rozesmáli... "A kde se dá koupit?" Nervózně se zeptala elfka. "No kde... všude." Opět smích. "Ale  tobě elfko milerád nějakej přenechám... dáme si a pak si užijeme..." Všichni tři se opět hlasitě rozesmáli, ale hned zmlkli. Fjalar se neudržel a drzého půlčíka prudce udeřil do tváře, až jej povalil na zem. Zbylí půlčíci zdvihli svého druha ze země a rychle opustili hospodu...
 "Promiň, ale nemohl jsem se udržet!" Omlouval se Fjalar. "V pořádku." Vlídně se usmála Lysandra a v očích se jí na chvíli zajiskřilo... "Bylo to milé."
"Ale kde seženeme ten habak, či co to bylo?"
"Nevím..."  Oba elfové smutně usrkávali pivo a ani si nevšimli podivného muže, který si tiše přisedl. "Mohu vám být nápomocen?" trhli sebou. Vedle nich seděl obtloustlý muž v těžkém černém plášti s podivným vysokým kloboukem. "Kdo jste?"
"Někdo, kdo by vám mohl pomoci... sháníte přece habak, ne?"
"A-Ano... víte o něm?"
"Jistě." Podezřele se zasmál muž. "Mám jej ve svém krámku..."
"Potřebujeme jej... prodáte nám ho?"
"Zajisté... všechno má svou cenu." V jeho úsměvu se zaleskly zlaté zuby... "Pojďte se mnou."
"Teď na noc? Co vosy?"
"Nemějte strach..."
 Opustili tiše hospodu a vydali se do noci. Lysandra si stále nedůvěřivě prohlížela podivného muže před sebou. Fajalr pevně držel svůj meč, připraven jej kdykoliv tasit... Otevřenou ulicí šli jen chvíli. Po několika krocích zmizeli v jedné z mnoha postranních uliček. Zastavili se až u malých kovových dvířek u úpatí jedné z vysokých zdí, které sahaly snad skoro až do nebe... "Tudy." Tiše řekl muž a zmizel v temnotě úzkého tunelu. Ve vzduchu byla cítit hniloba a vlhkost... stěny pokrýval podivný slizký povlak. Tunel navazoval na úzký kovový můstek táhnoucí se napříč obrovskou místností jejíž dno se topilo v mlžném oparu. "Kde to jsme?" Zeptal se Fjalar a nedůvěřivě se kolem sebe rozhlížel. "Již brzy budeme u mě." Odsekl muž. Můstek vedl ústil na nevelkou plošinu tyčící se majestátně na skalisku nad oceánem par. Na plošině byl neveliký dům postavený z různých trosek... "A jsem tu." Spokojeně řekl muž a pokynul elfům, aby jej následovali do domu.
 "Posaďte se." Pokynul našim přátelům k podivným kovovým židlím. Nedůvěřivě uposlechli a stále své oči upíraly na muže s kloboukem. "Tak vy sháníte habak..." Začal muž, když viděl, že se jeho hosté usadili. "No, možná bych o něčem věděl."  Na chvíli se odmlčel. "Říkají mi vetešník." Řekl a rozhalil svůj plášť. Byl oblečen v černém utahaném smokingu, který již dávno nevypadal příliš honosně-spíš směšně. Na vnitřní straně pláště byla řada kapes a v nich rozličné předměty.. lžíce, nůžky, brýle, lupy... na šňůrkách připevněné zuby divokých zvířat, úlomky kostí, některé ještě s pozůstatky tkání... také zahlédli cosi, co připomínalo lidské ucho... "A vy jste moji zajatci!" Řekl a zatáhl za velikou páku na zdi. Z obou židlí, na nichž seděli Fjalar s Lysandrou se vysunuly mechanické paže a pevně je chytily. "Hej! Co to má znamenat!" Vztekle zvolal Fjalar. Lysandra jen cosi zasténala...
 Vetešník si nasadil monokl a usmál se. "Tak vy sháníte habak? No, možná bych o něčem věděl... ale vás už to nemusí trápit..." Rozesmál se. "Co s námi  chceš udělat?" Zeptala se klidně Lysandra. "No, přidám si vás do sbírky!"  Na ta slova strhl závěs z velikých nádob. To co spatřili je zbavilo slov... Ve velikých nádobách plavala znetvořená těla... Vetešník přistoupil k Lysandře a zkoumavě si ji prohlížel. "Ale nejprve se trochu pobavím s tebou..." Malý domek se rázem zaplnil jeho smíchem... "Neopovažuj se jí dotknout!" Zvolal rozlícený Fjalar, nešťastný, že se nemůže hnout..." Vetešník se znovu rozesmál. "Nebo co?"
"Nebo se tě dotknu já!"
 Vetešník se prudce otočil. Za jeho zády ve stínu stála nevysoká mužská postava v dlouhém plášti. "Kdo-kdo jsi?" Vylekaně koktal vetešník. "Tvůj osud!" Temně odvětil příchozí a přistoupil trochu blíž, takže mu tvář trochu ozářila světla petrolejových lamp. Vetešník před ním začal ustupovat... "Ale já... já... velectěný pane... já... já přece..." Jeho ruce divoce šátraly v prostoru za jeho zády až cosi nalezly. "Na můj osud jsi trochu naivní!" Vítězoslavně namířil vetešník na příchozího malou, k výstřelu připravenou, kuš. Zazněl výstřel a zpod pláště příchozího vyšlehl plamen... malý olověný projektil roztříštil vetešníkovu kuš dříve, než s ní stihl být nebezpečný... "Nemyslím si." Se znatelným sarkasmem řekl muž v plášti a namířil na vetešníka podivnou zbraní připomínající trpasličí bambitku. "Sakra!" Ulevil si vetešník. "Ale já... to byl jen takový žert..." Muž v plášti přistoupil ještě blíž, takže oba elfové jasně spatřili jeho tvář. Ostré stíny vystouplých lícních kostí propůjčovaly jeho obličeji až tajemně osudový výraz... Vetešník se zmateně rozhlížel kolem sebe a hledal, jak by se dostal z téhle šlamastiky... pomalu ustupoval před podivným cizincem až se zády dotkl podivné páky na zdi. V očích se mu zablesklo... "Tak lehce mne nedostaneš!" Hbitě zatáhl za onu páku a místnost se naplnila štiplavým kouřem...
 "Děkuji." Tiše špitla Lysandra, sotva ji příchozí zbavil pout. "Kdo jste?"
"Na tom nezáleží..." Lhostejně odvětil muž a dál vyprošťoval Fjalara z pevného sevření mechanických paží... "Ráda bych věděla, komu vděčíme za naši záchranu..."
"Štestí." Ušklíbl se muž a konečně uvolnil Fjalara ze sevření...  "Díky."
"Co vás přivedlo sem, do téhle stoky?" Zeptal se po chvíli muž. Lysandra na něj upřela svůj pohled... "Sháníme rostlinu, která vrací lidem radost ze života..." Muž si ji nedůvěřivě změřil... "Nač ji potřebujete?" Oba elfové na sebe významně pohlédli... "Pro přítele..."
"Pro přítele? Asi to není moc dobrý přítel..." lehce odvětil cizinec. "A nebo nejste dobří přátelé vy!" Lysandra posmutněla. "Víte, on ji potřebuje..."
"Aha, další propadlý jejímu kouzlu... ne, nepotřebuje ji. Ničí jej!"
"Ne, tak to není... on... je nemocný, moc nemocný a... je na půl cesty do říše stínů... je to šance, že se vrátí..." Muž v plášti se zachmuřil. Udělal několik kroků, ale pak se znovu otočil na oba elfy. "Ale ta kytka sama o sobě mu nepomůže... vrátit se musí sám!"
"Já vím, ale... je to naděje... potřebujeme alespoň naději..." Vetešníkovým domem se rozlehlo mlčení. "Dobrá, zavedu vás tam, kde roste, ale..." Při pohledu do Lysandřiných očí svou výhrůžku nedokončil.  "Děkujeme." Tiše špitla Lysandra. Muž jen přikývl a otočil se ke dveřím. Ve dveřích se na okamžik zastavil. "Mé jméno je Tiris"
 Vyrazili do vlhké a páchnoucí tmy... K překvapení obou elfů se však nevraceli stejnou cestou, kterou sem přišli, ale o jiném podobném můstku pokračovali dál a hloub do tmy... "Kam to jdeme?" Zeptal se po chvíli Fjalar netrpělivě. "Tam, kde rostou kytky, co hledáte." Suše odvětil Tiris. "A kde to teď jsme?" Zeptala se Lysandra. "Tohle je starý kanalizační systém." Řekl lhostejně Tiris. "Morduk stojí na skále, která je plná průrev a jeskyních šachet... Staří stavitelé jich využili pro systém odpadních stok... Před velkou válkou byl Morduk nejmodernější město ve starém světě..." Odmlčel se. "A je jím vlastně pořád..."
"Je poslední" Neodpustil si uštěpačnou poznámku Fjalar. Tiris se jen souhlasně zašklebil. "To jsem nevěděla..." Snažila se udržet elfka hovor. "To mne nepřekvapuje," lakonicky reagoval jejich průvodce. "Tady dole je úplně jiný svět..."
 Mlčky pokračovali v cestě, každý ponořen do vlastních myšlenek. Lysandra přemýšlela o novém "známém"... Je zvláštní. Je to člověk, ale má elfí jméno... to je opravdu neobvyklé... že by to byl půlelf? Ne ne... to ne... půlelf to určitě není... A ten plášť... copak ukrývá pod svým pláštěm? Musí to být něco velikého a hranatého... brnění? A co to má za zbraň? Malá, úzká hlaveň... tu nevyrobili trpaslíci... ne ne, je opravdu zvláštní... Fjalar zvědavě pokukoval po okolí. Bylo to všechno pro něj tak nové... plné tajemství a to jej lákalo... Nejraděj by se vykašlal na nějakou podivnou kytku a vrhl se do poznávání tajů tohoto světa...
 Když se konečně vymotali ze spletitého bludiště mostů a můstků, stanuly na rozlehlé plošině, před velikými budovami ze skla.  Mohutné kovové rámy držely pohromadě ohromné skleněné kupole, zářící do okolní temnoty měkkým žlutým světlem. "Kde to jsme?" Užasle se zeptal Fjalar a Lysandra jen otevřela údivem ústa. "Toto je jedna z mnoha zahrad... jsme u cíle." Tiše odvětil Tiris a pokynul oběma elfům k malým dvířkům  u jedné z kupolí.
 Měli pocit, že už dávno nejsou v Morduku... Připomínalo to spíš divoký prales, než udržovanou zahradu, ale tím to bylo krásnější... Snad jen zvířata tu chyběla... Ne, opravdu se to nepodobalo elfím zahradám, plným slunce a ptáků... upraveným trávníkům, krásným, rovným stromům... Tohle byl život!  Tiris nechal chvíli své druhy kochat se tou nádherou, ale pak je popohnal: "Musíme jít dál."
Prošli několika podobnými kupolemi, až pomalu ztráceli pojem o prostoru a čase... Opravdu to bylo tak nepodobné světu, v němž žili... To podivné, vlídné, žluté světlo tolik připomínalo jasné letní slunce... to ticho... ten klid a mír... Zastavili se až na malé mýtině. "Tady?" Zklamaně se zeptal Fjalar, ale Tiris se jen sehnul a rozhrnul křoví... Spatřili malou louku plnou podivných, fialovo-růžových květů... Opět užasli... Cítili, jak k nim pomalu proniká lehká a sladká vůně... cítili se skvěle... "Dříve na podobná místa chodili odpočívat lesní elfové." Zašeptal Tiris, jako by se bál, že svým hlasem poruší tu až přímo magickou atmosféru místa. "Vraceli se plní radosti a míru..." Odmlčel se. "Pak však přišli půlčíci na to, že dým z těchto květin působí mnohem silněji... a lidé... začali z nich vařit opojné nápoje... tajemné esence radosti..." Oba elfové jej mlčky poslouchali... mluvil tiše a jeho hlas příjemně dokresloval klid, který ovlažoval jejich duše... "Pak přišla veliká válka a vše se změnilo..." Sehnul se a utrhl jeden kvítek. Na okamžik plášť odhalil jeho ruce... a zvláštní brnění, jako by z čepelí mnoha nožů... "Mysleli si, že jim dá zapomenout, ale to nedokáže žádná květina..." Upustil kvítek do záhonu a otočil se k oběma elfům. "Tady je rostlina kterou hledáte... nemyslím si, že by vašemu příteli pomohla, ale prosím... vezměte si jí, kolik potřebujete..."
 Oba elfové nesměle vzali každý jednu rostlinu. Tiris se usmál. "Jak vidím, opravdu tu květinu nechcete pro nic zlého... tohle by vám moc nestačilo." Zdálo se, že k nim pomalu získával důvěru... Když nasbíraly dost květin, Lysandra se na Tirise usmála. "Ani nevíš, jak jsme ti vděční."
"Pokud to pomůže vašemu příteli..."
"Snad..." Elfka trochu posmutněla... "Možná..." Pohlédla znovu na Tirise. "Možná bys mu mohl pomoci..."
"Jak bych mu mohl pomoct já?"
"Pojď s námi... třeba budeš vědět, jak jej vrátit mezi živé..."
"Když si ani elfové nevědí rady... jak by mohl pomoci obyčejný člověk? Nejsem léčitel..."
"Ale mnoho toho znáš... kdo ví... třeba na něco přijdeme... společně." Tiris chvíli mlčel. Příliš se mu nechtělo opouštět relativní bezpečí svého světa... Tady to zná, ale tam venku? Podíval se na Lysandru... Je tak zvláštní... "Dobrá." Souhlasil. "Ale neztrácejme čas!"

...

 "Tak jak?" Tiše se zeptala Lysandra starého elfa, sklánějícího se nad Nidarem. "Zatím nic, musíme být trpěliví..."
"Trpělivý..." Povzdechla si elfka. "Ale je vůbec nějaká naděje?" Starý elf se zamračil... "Nevím..."  Lysandra smutně opustila místnost. Zahloubaná do svých  trudných myšlenek bloumala chodbami, až se zastavila před svým pokojem.
 "Proč se nic nedaří?" Vzdychla na svůj odraz v zrcadle. "Proč ztrácím všechno, na čem mi záleží? Co jsem tak strašlivého provedla, že si zasloužím takovýhle trest?" Odvrátila se od zrcadla. "Proč..." Sklíčeně přistoupila k oknu. Své oči pozvedla k tmavému nebi... "Ach Arisi... tolik mi chybíš... Tolik se mi stýská po tvém hlase... po tvých očích... po tvých polibcích..." Pak pohledem pohladila zářící hvězdy daleko na západě... "Miluji tě... Arisi... a navždy budu..." Usedla na lůžko, uchopila svou loutnu... Chodbami se rozlila tichá tklivá píseň...
 "To bylo nádherné." Elfka sebou polekaně trhla. Nevšimla si, že má posluchače... Tiris se  usmál: "Nechtěl jsem Tě polekat."  Lysandra se začervenala "To je v pořídku..."
"Nikdy jsem tak krásnou píseň neslyšel..."
"Děkuji..."
"On," po chvíli mlčení se Zeptal Tiris. "On je tvůj... přítel?" Lysandra nechápavě těkala po jeho obličeji... "Ano... totiž ne," dovtípila se. "Ne tak, jak myslíš."
"Aha..." Ne moc přesvědčeně reagoval Tiris. "Já svou lásku ztratila... a stále to bolí."
"Tak proto ta píseň." Lysandra jen sotva znatelně přikývla. "Promiň, nebudu Tě rušit... půjdu. Vlastně mne sem jen přilákala tvá loutna..." Lysandra na něj prosebně upřela svůj pohled. "Neodcházej... Je milé mít v těchto dnech společnost..." Tiris usedl vedle ní na lůžko. Mlčeli... "Proč nosíš stále ten plášť?" Zeptala se po chvíli Lysandra. Tiris váhal... "To je zvyk... tam kde žiji je to nutnost..."
"Co pod ním ukrýváš? Co to máš za zvláštní zbroj?" Pokračovala Lysandra "A co to máš za zvláštní zbraně?" Tiris se zvedl. "Doufej, že to nebudeš muset nikdy poznat." Jejich oči se střetly... "Co jsi zač? Nikdy jsem nikoho jako jsi ty nepotkala... Tvá nedůvěra... tvé jméno..."
"Co je s mým jménem?"
"Je elfí... a ty..."
"Jsem člověk." Usmál se Tiris. "Nechci o tom mluvit." Zakončil tento až příliš osobné rozhovor Tiris. "Zahraj mi něco... prosím." Lysandra se usmála a velmi něžně pohladila struny. Při každém doteku se jí vybavovaly vzpomínky na Arise... Loutna se jí v rukou měnila v Arise a ona...  Zachvěla se a po tvářích jí začaly téct slzy... Tiris si přisedl a vzal jí z rukou loutnu. "To jsem nechtěl..." Objala ho. Tiris byl trochu zaskočen... To vskutku nečekal, ne, že by mu to bylo nepříjemné, ale... Velmi něžně ji pohladil po vlasech... "Neplakej... to... to bude dobré..."  Cítil jak její slzy pronikají jeho oblečením na kůži... a možná až k samotnému srdci...
 "Probral se! Probral se!" Do Lysandřina pokoje vběhl Fjalar. Obličej mu zářil jako tisíc sluncí a hlasitě volal... sotva však spatřil Lysandru a Tirise, zmlkl. Lysandra se rychle vyprostila z Tirisova objetí. "Nidar?" Radostně se zeptala, ale Fjalar jen přikývl. "To je skvělé!" Vykřikla a vyběhla z pokoje. Fjalar si pohledem měřil Tirise. "Není to, jak si myslíš." Snažil se omluvit Tiris. "Vím, co jsem viděl." Oponoval vztekle Fjalar. "Jen jsem ji utěšoval..."
"Kdo ví, co se dělo než jsem přišel... a kdo ví co by se dělo kdybych přišel později..."
"Nic." Chladně odvětil Tiris. Fjalar se jen nepřátelsky zašklebil. "Nedovolím, aby ji nějaký špinavý přivandrovalec jako ty sváděl."
"Špinavý?"
"A smrdíš!" Tiris se rozesmál. Ten mladý elf jej opravdu pobavil... "Ale ona Tě nemiluje..."
"Se uvidí!" křikl rozzlobeně Fjalar... "Měl bys odejít a nechat ji na pokoji." Tiris se trochu zamračil. To elfí pískle mu diktuje co má dělat? "Vrať se odkud jsi přišel... už tě nepotřebujeme!" Vykřikl Fjalar a spěšně opustil Lysandřin pokoj.
 Tiris osaměl. Přepadl jej zvláštní pocit osamění... Ano... sem nepatří... Celý život žije ve starých stokách a tady... tady je všechno jiné... Krásné... Jako Lysandra. Když ji objímal, bylo mu zvláštně... nikdy nic podobného necítil...  Asi by opravdu měl odejít... Ale... Co když už ji nikdy neuvidí? Ztratí se v minulosti jako zrnko písku v poušti a zbudou po ní jen vzpomínky... Zamyšleně se zadíval na svůj obraz v zrcadle. "To jsme to dopracovali, co?" Zašklebil se na svůj odraz. Pak pokrčil rameny. Jo, půjde... ten elf má pravdu... nepatří sem...
 "Kde je Tiris?" Zeptala se Lysandra Fjalara. "Doufám, že odešel." Chladně odvětil Fjalar. Lysandra se na něj nechápavě podívala. "Dobře jsem vás viděl..." dotčeně ji začal obviňovat. "nedovolím, aby tě nějaký vandrák kdo ví odkud sváděl!"
"Ale tak to není...  a vůbec, přestaň strkat nos do věcí, do nichž ti nic není!" Vztekle odsekla Lysandra. "Kde je?"
"Řekl jsem mu ať odejde... už ho přece nepotřebujeme!"
"Cože? Vždyť mu vděčíme za Nidara... Jak jsi ho mohl nechat odejít? Ani jsme mu nepoděkovali..."
"Tys mu poděkovala dost!" Lysandra se na něj nenávistně podívala. Pak otevřela pusu, že něco řekne, ale jen mávla rukou a odešla...
 Odešel. Najednou tu bylo prázdno. Nechápala to... Podívala se do zrcadla... Musela se usmát-bylo na ní vidět, jak je strašlivě unavená... pak se postavila k oknu... Na okamžik věřila, že by jej snad mohla zahlédnout... "Děkuji ti Tirisi... děkuji za vše." Zašeptala. "Snad se ještě někdy setkáme..."  Její šepot pohltila vlahá noc.