Poslední sklenička

Úterní večer, ničím se nelišil od těch předcházejících, bylo okolo půl desáté. Dany se dovalila domů, unavená s plnou náručí papírů z práce. Nejdřív se usadila na gauč, nohy si dala na stolek před ním a nalila si první večerní skleničku. S požitkem přivoněla k té hnědé tekutině, v které plavaly kostky ledu. Napila se, byl to velký doušek, v hrdle to trochu zapálilo, ale bolesti si nevšímala, byla na ní zvyklá. Zapálila si cigaretu. V krabičce už byla jen poslední, dnešní den to byla už druhá krabička, ale Dany to jaksi nevnímala.

Zdvihla se z gauče a bezmyšlenkovitě otevřela skříňku a vytáhla nový kartón. Otevřela ho a nedbale vyhodila krabičku na stoleček v obýváku. Na stole se povalovalo množství papírů, papírečků a všude byly špačky z cigaret. Celý byt páchl cigaretovým dýmem, ale Dany to nevadilo. Žila ve svém malinkém dvoupokojovém bytečku asi tři roky.

Právě dnes byl ten osudný den, který ji změnil život. Podvědomě cítila, že dnes je 7.října. Zůstala v práci déle, jen aby nemusela hledat útěchu v samotě. Od toho osudného dne žila sama. Měla nějaké ty vztahy na jednu noc, avšak všechno to skončilo dřív, než to vůbec mohlo začít. Věděla, že zbytek života stráví sama, navenek vypadala svěže a zdravě, i když nikotin se postupem času tvrdými čarami podepisoval na její tváři, ještě stále vypadala mladě a přitažlivě. Polodlouhé hnědé vlasy, velké zelené oči, z kterých vždy sršela energie a radost, jsou už dlouhou dobu jen symbolem jejího hlubokého smutku. Smutku, který se schoval do jejího srdce, vkradl se tam, jako se vkrade noc po nádherném slunečním dni. Jenže noc ustoupí a znovu nastane slunečný den…ale její srdce už navždy zůstane zahalené smutkem.

Zašla do kuchyně. Postavila jsi vodu na čaj, vytáhla ze skříně instantní těstoviny a kečup. Kečup nemohl chybět nikde, byl něco jako základní potravina, něco jako rituál. Těstoviny byly hotové za pár minut. Zalila si čaj a vrátila se do obýváku, pustila si televizi a jako vždy se podívala na zprávy a potom to přepnula na CNN. Opět se stala nějaká katastrofa, Dany to však už vůbec neregistrovala, opět se vrátila v myšlenkách k tomu osudnému dnu, který změnil její život.

Bylo šest. Dany ležela v posteli, nemocná a na okně čaj. Všude samé léky, ale hlavně papírky a strašný bordel. Vzala si další číslo sci-fi příběhů. Staré hodila na kupu přečtených, které časem vyhodí. Když na to však bude mít čas. Dany byla mladé děvče s celkem slušnou perspektivou. Nastoupila do firmy, kde jí její práce bavila, časem plánovala postupovat po žebříčku směrem nahoru a v koutku duše doufala, že by se možná tvrdou prací mohla vypracovat až úplně navrchol. Jen se musí víc snažit, opakovala si neustále, musí být důsledná a šikovnější jak všichni ostatní. Z těchto myšlenek jí vytrhl až zvuk zvonečku. Přišla její láska. Znaly se asi devět měsíců. Dany už tento vztah brala jako něco, co tu bude stále, brala ho jako samozřejmost, tak jako že člověk musí dýchat. Netušila ale, že za dvě hodiny se všechno změní a její život už nikdy nebude takový, jaký byl…

Dany vzala klíče, otevřela vchodové dveře a Ambi vešla. Dnes jí to velmi sluší, vypadá opravdu skvěle. Zeptala se proč přišla, měly totiž něco jako PAUZU. Dany to tak sice nevnímala, brala to spíš tak, že jí nemůže vídat. Ambi vypadala nesvá, jenže to možná bylo tím, že spadla z té motorky, a že se vrátila z nemocnice, přemýšlela Dany. Jenže nevěděla, že Ambi se přemáhá. Dnes jí to už prostě chtěla povědět, nechtěla to už dále odkládat. Natahovala to už dva týdny a dnes si myslela, že to půjde. Tedy dnes jí to už musí povědět, už s tím nedokáže déle žít. U Dany se zdržela asi hodinu, milovaly se, bylo to krásné, ale něco tomu chybělo. Ambi musela domů, Dany ji šla vyprovodit. A potom… potom přišla ta její osudná věta. Sedly si… není podstatné o čem se bavily a za ty tři roky to Dany v paměti vybledlo. Pamatuje si jen na tu osudnou větu. Pak už se jen zeptala: To je jako definitivní rozchod a konec?“: Ambi odpověděla suše a věcně: „JO!“. Hned sice něco dodávala, jenže Dany přestala vnímat, nutně potřebovala něco udělat, protože se cítila, že pokud něco neudělá, začne hrozně křičet a prostě, asi se z toho zblázní. Nenapadlo ji nic lepšího, jen se rozběhnout a běžet, běžet daleko od té bolesti, od bolesti, která zachvátila celé její tělo. A tento fakt asi ovlivnil celý její život. Utekla jí, ale své bolesti utéct nemohla, pronásledovala jí jako její stín. Jediné, co mohla udělat, bylo naučit se s ní žít.

Dany ležela tak jako tehdy, ještě i dnes cítí tu hroznou beznaděj, která ji tenkrát přepadla. Cítila ji i po těch třech letech jakoby to bylo včera. Ví kolik jí dalo námahy neudělat nějakou hloupost. Jednou to skoro nevydržela, byla na tom hodně zle, jenže v rozhodující chvíli jí chyběla odvaha. Tak Dany leží a vzpomíná, otevře flašku a nalije si zázračného moku zapomenutí a tak, jako po všechny jiné noci se opije až do němoty, až do stavu kdy nic nevnímá, nic necítí… V popelníku dohořívá poslední cigareta… Dany tupě hledí, jedno oko má přivřené, druhé pootevřené, ale to je všechno, co je na ní živé. Přesně po třech letech to její srdce nezvládlo. Nezvládlo ten smutek, bojovala ale její duch byl mrtvý a tělo bez duše je zákonitě odkázáno na zánik.