Zelená míle: Příběh plný lidskosti

          “Nic na tom filmu není. Je to jen o obrovitém černochovi s duší dítěte a nadpřirozenými schopnostmi,“ prohlásil nejspíše ne moc nadšený divák po zhlédnutí filmového zpracování šestidílného románu Stephena Kinga Zelená míle. Patrně byl přesvědčen, že dílo, jež napsal autor mnoha bezduchých hororů, bude jen další snůška krvavých bitek  s naprosto “neočekávaným“ odhalením. Zjevně tomu tak nebylo. V románu i ve filmu jsou použity typické prostředky pro tohoto spisovatele (svět nadpřirozena, snaha zaujmout diváky neuvěřitelnými příhodami, udržování neustálého napětí apod.). Přesto je dílo něčím výjimečné. Rozhodně zde nemůžeme hovořit o bezduchosti. Román vyžaduje pozornost a určitou dávku inteligence. Lidem splňujícím tyto požadavky byla nejspíše adresována slova recenzenta z měsíčníku Film Daniela Miseho: “Bez ohledu na to, jaký cynik jste, stejně vás brzy pohltí atmosféra milých příběhů z popravčího domečku, kde se z mizerů stávají zoufalci, a kde se strážci v dokonale vyžehlených uniformách každý den snaží najít tenkou linii mezi snahou ulehčit odsouzencům poslední chvíle života a udržením bezpodmínečné disciplíny.“ S tím nelze nic než souhlasit.

         Dobrou kritiku svého filmu si režisér Frank Darabont jistě zaslouží. Zdařilo se mu vystihnout nejdůležitější okamžiky a zápletky z obsáhlého Kingova díla a zasadit je “ve správnou dobu na správné místo“. Režisér se pečlivě držel literární předlohy, ale závěrečná replika byla trochu pozměněna.

„Ztratil jsem již všechny. Ale jedna věc mi nedá usnout většinu nocí. Když může žít myš tak dlouho (z filmu vyplývá, že žije 70 let), jak dlouho budu žít já? Každý dlužíme smrt, bez výjimek.“ Dokresluje tak mnohem více tajemnou atmosféru a nechává divákům prostor pro fantazii a polemiku.

         “Některé filmy začínají tak, že je děj uveden i uzavřen přítomností a vlastní film pak proběhne jako vzpomínka. Nezřídka tato finta zrcadlí scénáristovu křečovitou snahu dodat příběhu za každou cenu punc zašlé osudové události ze starých dobrých časů, která by ve vás měla hlodat stejně jako v postavě vypravěče“ Recenzent Mise tuto rámcovou kompozici hodnotí záporně: “Dějový rámeček o starém pánovi, vzpomínajícím na léta, kdy šéfoval elektrickému křeslu, je jednou z mála věcí, které se dají Zelené míli vytknout. Filmové příběhy si hodlám prožít po svém a polopatická moudra jejich zestárlých hrdinů mě nijak zvlášť nezajímají, přestože jejich formulace bývají natolik vzletné, že by zřejmě bylo možné je rovnou tesat do kamene.“ Zde si recenzent dosti odporuje. Je pravda, že některé formulace jsou opravdu výborné. Tím však dodávají potřebnou tajemnost a jakousi osudovost celému dílu.

Dílo je psané jemným stylem. Hlavní hrdinové jsou zde vyobrazeni jako jakýsi představitelé “čiré lidskosti“. Mnoho dramatických i dojemných scén vzbuzuje až absurdní dojem dobroty, snad i utopie. Přesto se v románu i filmu nachází opačný extrém, jakési “ryzí zlo“. Je představováno debilním strážcem, jenž se nemůže dočkat, až někoho uvidí coby “součástku slušně rozdováděného elektrického obvodu“, či krutým masovým vrahem. Při různých zápletkách však jednání záporných postav jen vyzdvihuje dobrotu kladných hrdinů.

Během celého díla se autor snaží utvářet ve čtenáři či divákovi dojem, že “dobro vítězí nad zlem“. Záporné postavy jsou potrestány a už už to vypadá, že kladní hrdinové ze všeho vyjdou vítězně. Toto napětí je dobře vystupňováno jak v knize, tak ve filmu. Když už je člověk přesvědčen o šťastném konci, přijde na řadu ledová sprcha. Nespravedlivě odsouzený vězeň jde dobrovolně na popravu. Strážci také neskončí šťastně – celý zbytek života žijí s výčitkami, že zabili “boží zázrak“. To je už trochu přehnané, dokazuje to spisovatelovu příliš bujnou fantazii.

Takovéto rozuzlení je možná klíčem k rozluštění záhady, proč někoho dílo nadchne a někoho ne. Tento román si získá jen několik věrných čtenářů či diváků Slabé povahy jsou unešeny dojemností příběhu, flegmatici naopak odsuzují takový “pitomý konec“ a někdo film třeba ani nepochopí.

“Je to příběh plný lidskosti o světě v blízkosti elektrického křesla. Asi byste se mu vysmáli, kdyby nebyl tak dobře natočen“, uvedl pan Mase. Je jasné, že při své pracovní vytíženosti neměl čas na přečtení všech šesti dílů Kingova románu a přišel o možnost pochopit hloubku příběhu polemizujícího o hodnotách lidského života.