NETYPICKÁ KOPANÁ.

Tak jsem se jednoho dne toulal po sídlišti. A tu  náhle ke mně přilétl míč. Okamžitě jsem jej nakopl. Neletěl moc daleko, protože se odrazil od jediného sloupu v okolí a naplno mě zasáhl do hlavy, což mělo za následek, že jsem dovrávoral otřesen              na nedaleké hříště.

„Vy jste si taky přišel zahrát kopanou?“ zeptal se mě pan Bezoušek.

„Kopanou? Já tu jen procházím.“

„To je na žlutou kartu! Driblovat se nesmí!“ ozval se přes amplion pan Bělásek, který fotbalový zápas organizoval. Mně došlo, že tím driblujícím jsem já.

„Tak budete hrát v útoku. Své spoluhráče poznáte podle ksichtů, protože jsou to vaši sousedi.“

„Mně snadno poznáte, že hraji s vámi,“ zvolal pan Potápník, který měl na sobě potápěčský oděv, protože byl vášnivým potápěčem tělem i duší, vždy a všude.

Za okamžik pan Bělásek foukl do píšťalky a hra začala. Pan Bělásek se sám pasoval

do role rozhodčího i trenéra zároveň.

  Netrvalo dlouho a míč se ocitl v mé blízkosti. Snažil jsem se jej nakopnout, ale má pravá lakýrka, která byla o pár čísel větší než má noha,  se vznesla do vzduchu. Užaslý protihráč překvapením pootevřel ústa a vzápětí má bota trůnila v jeho ústech.

„Faul!“ zahřímal přes amplion pan Bělásek a dodal: „Nedovolená hra botou!“

Protihráč měl dost velký předkus a bota v jeho ústech poněkud uvízla. Mně nezbylo nic jiného, než botu z jeho pusy tahat. To se mi po delší době podařilo, ale na úkor jeho zubů, které zůstaly zakousnuté v přední části boty.

„Sakra!  Musím si domu pro náhradní,“ zamumlal a běžel pryč.

„Ha! Dezertoval ze hry! Bude postaven před četu rozhodčích!“ vykřikl pan Bělásek.

  Hra pokračovala dále. Chvílemi to vypadalo, jako by nikdo s nikým nehrál a každý hrál proti každému. Také terén hřiště nebyl zrovna ideální. Tu a tam díra, tráva zřejmě sekačku ještě nezažila a také pár křovíček zdobilo prostor hřiště. A právě jedno křovíčko mě zaujalo. Napadlo mě, že bych mohl hrát skrytého útočníka. A tak, když situace na hřišti začala být nepřehledná,  vytrhl jsem jedno menší křoví a zamaskoval se jím.

  Pomalými plíživými krůčky jsem se sunul před soupeřovu branku a čekal na vhodný okamžik. A ten nastal vzápětí. Když soupeř rozehrával, tak o mne zakopl a zapadl do jedné z mnoha děr. Mně se podařilo zmocnit se míče a rozeběhnout se proti brance soupeře. Brankář vykulil oči a rozevřel ústa dokořán.

„Okamžitě se odmaskujte! To je nedovolené splývání s terénem!“ křičel ampliónem pan Bělásek, ale já jsem běžel stále k brance. Poté jsem chtěl míč nakopnout, ale nakopnout se mi podařilo krtka, který se katapultoval kolmo do vzduchu. Pak dopadl na mou hlavou. Neuniklo mi, že má kalhotky s kapsami a v ručičce lopatičku, kterou mě několikrát praštil do hlavy, načež vztekle propíchl míč a zmizel v podzemí.

„Přerušuji hru. Nepovolaná osoba vnikla na hřiště!“ oznámil pan Bělásek.

Zdálo se, že je díky krtkovi po fotbale. Všichni nedobrovolní hráči,  na kterých bylo vidět, že budou muset vyhledat první pomoc, by to uvítali. Ale pan Bělásek měl okamžitě  po ruce další míč. Budil v nás nedůvěru a po několika kopnutích do něho se dotyčných  zmocnil pocit ukopnutého palce. Nebylo divu. Medicimbal nebyl zrovna moc vhodný ke hraní kopané.

  Náhle díky aprílovému počasí přišla sněhová vánice. Zavládla bílá tma. Hráči i spoluhráči zmizeli a dalo se tušit, že úplně i ze hřiště. Náhle přede mnou byl medicimbal. Lehce jsem do něho kopal směrem, kde se dala tušit soupeřova brána. Po chvíli se těsně přede mnou objevily obrysy, které vypadaly jako brána. Za pomoci  rukou jsem medicimbal nakopl. Pak následoval řinkot skla. Sněhová metelice ustala tak náhle jak náhle začala. Naskytl se mi pohled na zcela rozbitou výlohu a rozsypané zboží. Ozývaly se i nadávky kupujících, které zasáhl medicimbal. Nezůstalo ale jen u nadávek. Brzo početný dav zákazníků v čele s majitelem obchodu mne přinutili k útěku.