Neznámá

Neznámá

   Setkali jsme se spolu na smetišti – já a ona. Já a tahle povídka, abych předem vyloučil nějaké trapné nedorozumění.

   Smetiště, to je obraz lidské marnosti. Popel, cihly z bouraček, rozbité láhve, cáry kdysi módních svršků, péra z otomanů, rozšklebené podrážky bot a tentokrát i desítky popsaných stránek z halabala svázaného sešitu, které vítr, vášnivý čtenář, roznesl po širém okolí. Na zežloutlých listech byly básně, psané bezpochyby v dlouhém časovém odstupu jednou perem, jindy tužkou. Byly to veršíky hrubé, neučesané a povětšinou z nich dýchala nenaplněná touha po lásce a vůbec lidském porozumění.

   „Láska! Stará jako lidstvo samo je láska.

     Každý, kdo ji jednou poznal...“

   Ne, nevykrádám cizí práce a navíc tyhle výkřiky do tmy byly sice milé, ale poněkud prosté. Přiznám se, že jsem byl po přečtení několika básní rozhodnut odhodit torzo sešitu zpátky mezi nedefinovatelné harampádí, v tu chvíli jsem ale  narazil na kratičkou prózu, datovanou 17.6.1913. Po  jejím přečtení jsem svůj verdikt

zásadně změnil. Svérázná reportáž z hodiny dějepisu totiž byla navzdory mnohým neobratnostem i pravopisným chybám natolik svěží a nadčasová, že jsem ji s hřejivým pocitem literárního historika nebo dokonce archeologa odnesl domů a téhož večera upravil a přepsal. Omluvou za tuto troufalost mi budiž nesporná skutečnost, že sám autor nebo spíše náhodní dědicové ji považovali za naprosto bezcennou. A zde je její hlavní část:

   „...Ticho, no tak ticho! Minule jsme se dostali až k nejvýznamnější partii dějin starověkého Řecka, a to k válkám s Peršany. Říkal jsem, – no tak už se laskavě přestaňte  vrtět a štrachat v lavicích – jak vůdce statečných Sparťanů – Koubek, nechte své spolužáky na pokoji – Leonidas ukázal, spolu se svými těžkooděnci, bezpříkladné hrdinství, motivované především láskou k vlasti, v nerovném boji s přesilou Peršanů u Thermopyl, horské soutězky, vedoucí z Thesalie do severního Řecka. Thermopyly, to vás bude určitě zajímat, znamenají do češtiny přeloženo asi tolik, jako – to je darebáctví, Václave, hrát si při hodině a neposlouchat výklad – jako  teplá brána. To pro termální vody, které tam prýští. Tam tedy Xerxes přitáhl se svým vojskem, s Peršany, Médy, Baktrijci, Assyřany a Thráky, aby pokořil svobodymilovné Helény. Nejdříve však vyslal k obráncům průsmyku posly se vzkazem, – nechte už ty spolužáky na pokoji, Koubek, nebo vás zapíši do třídní knihy- aby vydali své – pláštěnky, miláčkové, ty patří na věšáky a ne do lavic – vydali své zbraně. Statečný Leonidas však odpověděl slovy – poslouchejte, Jílek, já vás pošlu na chodbu – odpověděl slovy: přijďte si pro ně sami. Když perské poselstvo poukázalo na nesmírnou přesilu Xerxova vojska, tvrdíce, že když všichni lučištníci vyšlou své šípy k obloze, zatmí se slunce, Leonidas zareagoval zcela prostě řka: -dejte sem tu gumičku, Sýkorová, už se na to vaše věčné hraní nemohu dívat – tím lépe, alespoň budeme bojovat ve stínu. Po čtyřech dnech oboustranného čekání propukly líté boje. Na rozkaz samotného perského vládce – Beránková, zavřete to okno, hrozně to tady táhne – hnaly se oddíly Peršanů a Médů vstříc řeckým kopím. Boj trval celý den, ale ani nejlepší oddíly Xerxovy říše , takzvaní – hlupáci a lenoši by snad ani neměli chodit do normální školy – takzvaní Nesmrtelní nebyli schopni prorazit soutězkou. V táboře Řeků se však vyskytl podlý zrádce – Brada si už asi nepotřebuje psát poznámky, že ano – jménem Efialtes, který tajnou stezkou, jdoucí oklikami přes pohoří, přivedl do řad statečných obránců další oddíly nepřátel. Přesto se  Sparťané, stejně jako vojíni z města Thespií, rozhodli po odchodu hlavních řeckých sil podstoupit sebevražedný boj. Neotřásla jimi ani slova malověrných – kdo to zase hází ty papírové kuličky – že v obklíčení je každý boj marný. Leonidas a s ním tisícdvěstě věrných se vrhli do poslední divoké šarvátky a všichni posléze podstoupili hrdinskou smrt za – takovouhle rošťárnu už vám neprominu! Kdo z vás hodil tou křídou? – za vlast. Což Horác opěvuje slovy: - já si tam pro vás dojdu, mládenci – Dulce et decorum est pro patria mori. Čili: Sladko a slavno je pro vlast zemřít. Celé Řecko truchlilo pro své hrdiny a po vítězných válkách byl v Thermopylském průsmyku zbudován památník, na němž byly vytesány verše básníka Simonida, které, přeloženy do češtiny, znějí – tak a teď už toho mám opravdu dost! Příště zkouším na známky celé učivo, a zvláště pak dnešní látku. Stranu sedmdesátpět až osmdesátpět. Včetně veršů!...“

   A pak, že se svět mění! Vždyť tam místo letopočtu 1913 klidně mohlo stát 1850 nebo třeba 2050!