Písmák Pouť za soumraku
V.
„Ptám se, mistře, co je to láska. Vbledém světle zde hasnou všechny plameny. “
Jakub,14.
Zoufalí k pláči
Zoufalí kpláči zkřehkosti lidské duše
kopli jsme do sebe ještě panáka
a pak jsme si vzali tyče akrobatů
a balancovali společně nad šílenstvím
Milostná
Já a Ty - v básni zní to hezky, nesmí ale prasknout, že jsme jen dvě papírové desky,přilepené k sobě v prachu za skříní,v místech kam už nikdonikdy vstoupit nemíní.
O jedno patro
V labyrintu ztracen, sám sebe se ptám- kdo jsem. a odpověď: nejsem nica ani ty ne. Znamená to tedy,že nás štěstí mine. Ale kdež.
Filosof
Filosof, o kterém je řeč, byl ze všech filosofů všech věků zdaleka nejmoudřejší a došel také největší míry poznání. Nebyl ovšem ztěch, kteří by za život napsali kdovíkolik tisíc stran textu, ba právě naopak, nenapsal vůbec nic. Bylo by snad na místě domnívat se, že toho tedy jistě alespoň mnoho řekl, ale to on neudělal. Nepronesl jediné slovo.
Radost z duševní tvorby
Radost z duševní tvorby je podobna té prosté - z orby. Obracen hlínu, semena sít pak nechávat vzklíčit, pivečko pít. Čekat až vyklíčí všeljaké býlí, čekat a neznat než - občasnou píli.
Ďábel a já
v dechu výdech, v dechu vdech,
sedí mi ďábel na zádech.
Zdolám vrch a snad jsem prch,
kdo kdy ale čertu zdrh.
Job
Když vykřikl, vylétlo z křoví hejno křepelek a zmizelo ve tmě mezi kmeny. Pak bylo několik okamžiků ticho a Job cítil docela zřetelně, jak mu pod košilí vyplašeně bije srdce. Ležel na zemi, po nebi plula oblaka a někde nad nimi svítilo slunce.
Konečně se osmělil a posadil se.
Vrkočivá
Byla mladá, vrkočivá
a chtěla, moc chtěla tenhle svět
prohlédnout, nebo přelétnout, změnit, nebo cokoli
a svou touhu nezměrnou,
Časy bez času
Ty časy bez času,
chvíle usebrání,
chvíle špinavých ubrusů,
chvíle bez vyznání.
Se ženou jsme vždycky milovali cestování
Se ženou jsme vždycky milovali cestování, ale naše nejlepší léta jsme prožili za železnou oponou. Bylo mi patnáct, když do Prahy přijely tanky a když odjely, bylo mi sedmatřicet, ženě třicet pět. Hned po revoluci jsme vybrali úspory a odjeli na čtyři neděle do Francie. Procestovali jsme Provance i Bretaň a v Paříži jsme si připadali jako znovu nalezení hipíci.
Trinitrium
Vše bylo perfektní. Svět lidí konečně překonal svá léta dospívání a nyní dokonalý jako nabroušená čepel, blyštil se na slunci. Neexistovaly války, neexistovaly nemoci, neexistovalo stáří, neexistovala špína ani zápach, neexistoval smutek. A to vše jen díky trinitriu.
Tečka
(Jedním z předsudků o poezii je i mylná představa, že báseň se skládá z veršů, verše ze slov a slova ze znaků, kterých je v každém případě více než jeden. V tomto případě bohužel takový předsudek způsobil, že ke své básni musím přikládat ještě zcela nepatřičný text. Jinak by totiž příspěvek nebyl vůbec přijat.
Pád
Cítíš tmu, jak letí vzhůru
A vítr, který tě svléká dohana
A z očí tlačí suché slzy
Cítíš. Nekonečnou hlubinu.
Po klávesech piana
Po klávesách piana
tančila jsi, lásko
a já šlapal dole pedály,
co mě stačil dech
Koupel
Do teplé vany jako do hříchu
ukládá se moje tělo
a nad prašnou cestou s cypřišemi
modré nebe potemnělo.
Když usínáš
Ležíš na zádech
a blíží se déšť
první kapky
skrápí tvé tělo
On the road
Až dva muži vkabátech
skřípnou ti péro
budeš mi vyprávět
o poezii světa
Střepy
Bylo to onoho dne
kdy z nebe zase létaly střepy.
Po ulicích chodili zřízenci
a vozili je do sběru.
Jak mrtvý muž na dně bazénu
Jak mrtvý muž na dně bazénu,
pozoruji hvězdy.
Bez dechu
a bez tíže
Knížka od Salmana Halma
Neuvěřitelné se stalo skutečností a Ema mi konečně věnovala tu malou knížečku od Salmana Halma. Chvátám teď nočním městem a mám ji pečlivě uloženou vnáprsní kapse. Nad Prahou se vznáší opar kouřové mlhy. Světla tramvaje, zkteré na Pohořelci vystupuji, se rozpouštějí jako by klesala do hlubiny oceánu.
Krátké okamžiky zření I.
Zčista jasna
HLADINA
Š i r o š i r á p l a n i n a
Pod vodou svět
Maturitní bázeň I.
Na kvap tužím hlavu pérem
ač zítra spíše buldozerem
do zdi bych měl bít
Dnes Honzíku tě nepotěší,
Za cenu tří
V ječivé krabici
Zas další story
prsatou mladici
Do chřtánu hadici
Skořepiny okamžiku
Skořepina okamžiku
pukla,
aby uvolnila místo dalšímu,
který následoval vzápětí
Otevřeným oknem
Otevøeným oknem
zavál do pokoje vzduch,
lehký a prostý všech zavazadel,
která nechal na zápraží
Dědek nelida
Dědek nelida vzal bajonet
a sestřelil hvězdu
bohužel to bylo zrovna Slunce
prolétlo oblohou
Karneval života
Oblaka roztáhla své veliké po nebi
od vršku kpotůčku široširé pláně
Jsme tu jak zrcadlo – ničeni tvořeni
podobni delfínům vobrazárně.
kokosové laskominy
Kokosové laskominy
Vrytmu bubnů
osmahlých černochů
kaňony jejich hrudí
Růže
Spatřil jsem v zahradě růži
natáhl jsem ruku, abych ji utrhl
"Jsem růže," nezapírala
Byla zřejmě dost naivní.
Raymond: bloudění
RAYMOND: BLOUĎENÍ
Stalo se, že Raymond objevil něco, co zřejmě objevit neměl. Na konci zahrady stála ve zdi veliká vrata. Dvě železná křídla, stará a do červena rezivá. Raymond si zapálil cigaretu a přemýšlel.
Ze rzi
Ze rzi červeň smývá řasy
„Nevíte, prosím vás, jaký je den. “
Nádražní drezíny zarostly mechem
a rzivé trubky, umrzlé klasy
Vesnice u cesty
Vesnice u cesty
Předně bych rád poznamenal, že naše vesnice je docela obyčejná a nenaleznete na ni nic, co by ji jakkoli odlišovalo od ostatních vesnic vobecném slova smyslu. Ani já sám, a obývám ji už přes třicet let, nesetkal jsem se s jedinou pozoruhodností, která by přednostně příslušela naší vsi a ani jsem si nepovšiml ničeho doopravdy výjimečného. Musím říci, a byl bych rád, aby laskavý čtenář zaznamenal, že to říkám se srdcem zcela klidným, že naše vesnice je tou nejobyčejnější a nejnudnější vesnicí, kterou jsem kdy potkal a jakkoli se její obyvatelé přirozeně snaží toto zvrátit, vychází jejich snaha zcela na prázdno, právě pro svou přirozenost, ve které se neliší od snažení jiných obyvatel jiných vesnic.
Naše vesnice, zrovna tak jako mnoho ostatních leží vpozvolném údolí na břehu nepříliš dravé říčky, dravé o to méně, že její bývalé meandry byly usměrněny betonovým korytem, aby se předešlo povodním a jiným nepříjemnostem, které jinak vodní živel přináší.
Muž, který...
Listoví vlese tiše ševelí. Jak listy listované knihy. Sluneční závoj skládá své ohyby mezi větvovím. Bučiny dřímou.
Tětiva
Lidé šplhají po skále
Lezou a stoupají - hledají skuliny
Prsty šátrají ve výšce nad sebou
A trumfují se
Před Kramářovou vilou
Před Kramářovou vilou
se prochází párek
okolo běhají
dva psi
Bill
Bill byl účetní vjedné veliké společnosti. Byl vní spokojen. Celý den Bill pracoval a večer odpočíval. Bylo mu dvacet.
Hodný pes neštěká
Hodný pes neštěká
Dnes jsem o vlas unikl smrti. Stačilo málo a bylo by dočista po mne. Dostal bych to do břicha nebo do hlavy a řeknu vám, skutečně jsem k tomu neměl daleko. Jenže kulky mě dneska celej den míjely, jako bych na sobě měl ceduli: “Zákaz vjezdu.
Báseň
Krajinou zimní noci
chlapeček bosý
utíká.
Nám se to zdá jako báseň,
Stojí za přečtení
Cesta domů - jepice
tisíce a každá stejná
Smrt jednotlivce tragedie
-jádro psa- katastrofa dvojí
Tajemství
Krásná žena-
rouškou jak noc zakryla tvář
a závojem nachovým, který se vlní
měsíc na hladině matně odráží.
Zásnuby
Vrtá mi hlavou už drahnou chvíli
proč se ti dva spolu zasnoubili
Ona krásná, jak luční květ
nebylo těžké půvab ji závidět
Ovečka
Pěkně prosím,
dejte mi ovečku.
Vezmu ji ssebou
A nechám ji pást.
Absurdikum
“Tak tohle je už příliš,” vykřikl Al Mahal a udeřil pěstí do terachionové desky stolu. Kartous Van Otharl se naklonil až k němu tak, že se oba soci takřka dotýkali nasupenými čely “Taky mám ten pocit,” opáčil a jen s vypětím všech sil v sobě krotil výbuch zlosti. “Rozhodnout může jen Kalmach” řekl potichu a přesto až neuvěřitelně nahlas.
Tak tohle už bylo skutečně příliš.
poezie
Šedý kouř zhaslé svíce,
od ohně v krbu rudé líce
Na kopci silueta dávné tvrze
Veliký měsíc skrytý v mlze
23. listopad
23. listopad
Strom stromu cosi kvapně šeptl
pak vítr zved se mezi kmeny
vzal listí dávno odvržené
Utopen! Utopen!
UTOPEN. UTOPEN.
“Co mám podle vás vidět, když se dívám do zrcadla. Ten prázdný svět, jako ve spěchu opuštěný pokoj, na zemi kniha, roztrhaná, roztrhaná .
Bratři
Bratři
Do tramvaje přistoupili dva ošuntělí starci
-jeden větší, druhý mu sahal po ramena
na hlavách čepice, jak staropolští střelci
dospělost
V předsálí dospělosti
jsem jak nezvaný host.
Mají velké pochybnosti
zda už jsem dospěl dost.
Mormon
Mormon
“Proboha. ” uřekl jsem se na ulici
a hnedle jsem byl na udici.
Zrzavý mormon chyt mne za ruku
Červené víno
Ciferník šedý stínem spatřiti
ve chvílích ticha slyšet čas.
V marnivých myslích svých kotvy již neházet
když kocábka trouchnivá bije se s vlnami
Balónek
Provázek mi z dlaně utek,
pouťový balónek vylétl do nebe.
Pomalu mizel v modravém oparu
(hleděl jsem za ním a málem jak postaru)
Kouř
Spoután němotou splínu, seděl Jan již několik hodin na terase nábřežní restaurace Ideal a kouřil doutník americké výroby. Šedomodrý kouř stoupal jak cíp pláště ktemné obloze a mizel vjejí nekonečné a přesto tíživé prázdnotě. Jan byl sám.
Olověná řeka zvolna plynula mlhavým oparem, znějž olejová světla protějšího břehu zářila pestrostí nesmírné vzdálenosti a neúčasti.
Ve věku dvanácti a půl
Ve věku dvanácti a půl
uchopil jsem hůl
a rozrýpl s ní ůl.
jsem to ale vůl-
V cirkuse přeci
-Vcirkuse přeci-
Kolotoč skončil, ofoukl píst,
Zůstal jen dojem
Vněmž mohli by kočky klidně příst
Příběh života
Příběh života
Tak jako meděvěd cirkusáře,
na návštěvě u známých,
co píšou svoje inventáře,
Velbloud
Velbloud
Loudám se dálkou nekonečnou
pískem a dunami
rozpálená zrnka sypou se mezi mnou
Nic naplat
Slunce žhnulo vysoko na modré obloze a rozpalovalo město k nesnesení. Asfalt na chodnících změkl, květiny na balkónech z posledních sil natahovaly své vyschlé krky k nebi a lidé zběsile větrali. Vzduch ztěžkl, zhoustl a nedal se dýchat. U automatů na pití se vytvořily fronty a já toho dne bůhvíproč vážil cestu tramvají z jednoho konce města na druhý.
Jaro
Jaro
Dnes ráno jsem se probudil a jaro stálo nad mou postelí. Růžovým pohledem plným rozkvetlých květin mi hledělo do tváře a ústy zorosené trávy mi šeptalo “vstávej”. Jeho hlas byl podoben ptačímu prozpěvování.
Lenivě jsem se protáhl.
pohádka
Vysněná pohádka
Dnes vysnil jsem si pohádku,
leč vysnil jsem ji pozpátku.
Snad nebude to na hádku
Co bych rád
Co bych rád.
Točit se do klubíčka
a oči přivýrat
nechat se láskou hýčkat
To bylo tak
To bylo tak
“To bylo tak,” řekl dědeček a popotáhl zdýmky. Potom se dlouze odmlčel. Dědeček se vždycky dlouze odmlčí když neví, co by řekl nebo když usilovně přemýšlí. Myslím, že zrovna teď přemýšlel, ale každopádně byl trochu narozpacích.
Večerní
Večer sedim na parketu
v rohu pokoje
v jedný ruce cigaretu
v druhý playboye
Duch sídliště
duch sídliště
sevřel mne do své chladné tlamy
krajinou šedi
kde lidé ještě žijí
Blázni nejsou mrtví
Blázni nejsou mrtví
Kašlat na konvence
porušit zákazy
zakázat milence
vítr
Jsem vítr, veliký nehmotný démon svištící oblohou. V moci mám životy námořníku a zahrávám si s nimy, rozmarně, někdy krutě, jindy zas milosrdně. Bez námahy a chladně schazuji nepřipravené muže do mnou rozbouřených vln. Nevím proč, snad jsem k tomu předurčen.
mladý básník
Mladý básník na břehu řeky seděl
tam kde k hladině
větve klonila vrba.
Navzdory zdání jen on sám věděl,
Vedro
Vedro
Sally se lehce usmála, ale pak se pohledem plným obav zadívala na obzor. Tam, kde se ostře vzdouvající vlny setkávaly sobrovskou zjizvenou koulí vycházejícího Slunce, měnila se barva ztemně krvavé na krvavě ohnivou. Zoblohy zbylo jen málo. Tam kde se dřív beránčí obláčci trkali na blankytném sametu, vraždí se teď mohutní démoni, zaliti vlastní krví, vútrobách plamenů pekelných, mohutných blesků užívajíce coby svých bičíku, jimiž bez přestání bičují sebe i zem.
Garry
Garry
Garry se unaven vracel z noční směny domů. Jeho kroky se s příznačnou pravidelností rozléhaly ztemnělými uličkami spícího města, jak pospíchal, aby byl ještě nad ránem doma. Mrzlo, až praštilo, ale sníh se ten rok ještě neobjevil. Pouliční svítilny, dávaly své matné světlo jen křižovatkám a hlavním ulicím, zatímco zbytek se ponořil do chladne tmy prosincové noci.
Poučná
Poučná
Včera kotník jsem si zvrt,
myslel jsem že to nic není.
Tak jsem se na to vyprd
Zloděj
Zloděj
Slunce zašlo, večer pad,
do domu se zloděj vkrad
Rychle tiše jako had
čtyři stěny žluté krabice
Čtyři stěny žluté krabice
Čtyři stěny žluté krabice
čísi srdce teskně bije v ní
Zas prášky, bolest, stolice. Pak
krajinou slz
Krajinou slz
Tisíce tváří khladině se kloní
Tidíce tváří zsinálých
Tisíce očí slzy nářku roní
recept na polívku
Ženský vous a koňské vejce
smíchej svlasy utopence
Kravské lejno co spolkl had
třikrát plivnout zamíchat
těžký je horký vzduch
Těžký je horký vzduch
Těžký je horký vzduch
A chmury na mysli tanou
Vnich věčné slovo Bůh
ticho
Ticho……
Podivné prázdno se vhlavě zračí,
tíživě a přesto křehce
A žádný zvuk či ten zpěv ptačí
vrátka
vrátka
Vlahou mlhou vane chlad
světla lamp však cosi tají,
snad zrezlá vrátka do zahrad,
souboj
Vzduch byl prosycen vůní heřmánku a v trávě bzučely poslední kobylky. Žluté listy bříz se pomalu snášely do koberce rozprostřeném na povadlé zemi a vohradě se klidně pásli koně. Hnědí a Černí nebyli na pozadí zoraných kopců a rozblácených polí skoro krozeznání. Vsadech se jabloně prohýbali pod tíhou svých plodů a na černých větvích ořešníků usedli sněmy vlaštovek.
Sen o smrti
Na starou zpuchřelou větev dosedl sposledním mávnutím mohutných křídel starý havran. Krhavým zrakem se rozhlédl po pochmurné krajině a dokreslujíc význam svůj, hlasitě zakrákoral. Chrčivý tón jeho hlasu se spodivnou nepravidelností rozlehl po okolí a ještě než dozněl, odpovědělo mu zmlhy několik černých siluet jeho druhů. A oni, havrani, černí soudci lidských životů, zlověstní tvorové, předchůdci i průvodci smrti, byli tady, vmrtvé krajině, jedinou známkou života.