K obzoru

Po cestě sama se ubírám

a o hůl dubovou ztěžka se opírám.

Ne nejsem stará, jen únava

co na mě lehla, mě namáhá.

Přesto chci jít dál a nahoru,

k širému prašnému obzoru.

Slzy mám v očích a v duši žal,

na vodu v potoce usedl kal,

napít se nemohu, i když žízeň mám

únavu cítím, snad umírám.

Přesto chci jít a strhnout závoru,

dojít až k širému obzoru.

Každý krok bolí jako na nožích,

na zemi zamrzlou dopadá sníh,

já stále se ploužím jako stín,

za víčky slepenými už nevidím.

Přestože ze světla mám temnou komoru

chci jít dál, k jasnému obzoru.

Nohy jsou chromé a já nekráčím,

ztuhlými prsty zemi pohladím.

Pomalu, tiše jako had,

přemáhám bolest, přemáhám hlad,

plazím se, žebrák po moru,

plazím se dále k obzoru.

Hlava mi do prachu padla sama,

já cítím, že se nedožiji rána.

Ruce už dále nemohou

a hvězdy plují oblohou.

Já mrtvá ležím,jako v pozoru

a ruce vztahuji k mému obzoru.

Draze jsem cestu svou zaplatila,

únava proklatá, ta mě pokořila.

Obzor je blízko, téměř na dosah,

však tělo mé teď pije prach.

Však duše vstává, nejde nahoru,

ale kupředu, stále k obzoru.