Věčnost Ascensionu

 ( ukázka z připravovaného románu )

Počátek 16. století. Pyrenejský (Iberský) poloostrov zažívá nebývalý rozmach na poli zámořských objevů. Nadšení mořeplavci Portugalska a Španělska objevují a podrobují si nové země. Vzkvétá zámořský obchod, Afrika se stala hlavním zdrojem otroků. Triumfální objev Ameriky dogmatickým Kryštofem Kolumbem už nese své plody. Lidé připlouvají do Nového světa začít nový život. Tvoří kolonie a bojují s domorodým obyvatelstvem. Portugalsko se Španělskem si rozdělili svět na dvě půlky demarkační čárou, kterou odsouhlasil papež Alexandr Vl. třemi bulami. Dnešní souostroví Kapverdy se stalo důležitým obchodním centrem s kořením, otroky a řadou dalších surovin. Zaujímá strategické místo v plavbě za Novým kontinentem, stal se překladištěm zboží. Atlantský oceán křižuje mnoho lodí s bohatými náklady surovin, zlata, stříbra, aj. Tato lákadla dala také vznik spoustě pirátských lodí, jímž honba za snadným výdělkem dala smysl. Píše se rok 1501.  

Ranní mlha nad malým přístavním městečkem se pomalu vytrácí a slunce sestupuje z vrcholků hor po špičkách dolů, blíže k lidem, jenž hemží se v uspěchaném ránu. Jakoby zmateně, ještě trochu malátně pobíhají sem a tam, překřikují se, strkají do sebe a jsou k sobě hrubí. Jedni špinaví a potrhaní, jen s rancem čehosi na zádech, nejspíše svých pokladů o něž nikdo nestojí, jen pro ně jsou drahé. Jiní v bohatých šatech s věrnými sluhy, kteří se pod tíhou kufrů lomí. V přístavu čeká mohutná loď, do které se všichni tlačí. Majestátní stožáry se tyčí , jakoby dohlížely na všechno to lidské hemžení. Na můstku stojí kapitán pokuřujíce z dýmky, snaží se odhadnout nevyzpytatelné počasí. Jeho drsná, neoholená tvář a tvrdé oči dodávají jeho menší postavě trochu důstojnosti. Pomačkaný klobouk na jeho hlavě vypadá groteskně, trochu spadlý k temnému obočí. Celý jeho život je nekonečným proměnlivým mořem a vůni neznámých dálek. Ovšem tuhle cestu, pokud se to může vůbec říci, zná dobře. Už jí několikráte plul a byť bylo zle a počasí změnilo se v peklo, ustál to a vždy svou loď zavedl do klidného přístavu Nového kontinentu. Jeho toulavé a pošramocené srdce tlouklo jen pro tuto loď, krásnou fregatu, jenž se pyšnila jménem Turinola a měla na sobě nejeden škrábanec z tuhých bojů z nesčetných bouří. Byli si tolik podobní, že zdálo až souzeni. Svou loď zdědil po otci, který byl zabit v jedné přístavní krčmě. Zemřel prý důstojnou smrtí, protože se rval kvůli cti jedné ženy. Zda její čest měla hodnotu tátova života dodnes nemohl kapitán rozhodnout. Žena to byla krásná, ale lásku rozdávala námořníkům, i jemu, co by vzpupnému usmrkanci ji ukázala a naučila. Ponořen v myšlenky různé i tklivé tam klidně stál, jakoby čilí život v přístavišti se ho nedotýkal.

„Sbohem má milovaná zemi, má kolébko i tyrane. Sbohem můj domove, jehož krbu jsem si neužil. Sbohem buď, já nezapomenu.“ tiše a vroucně mluvil mladý Ifil v ruce svíraje lístek na plavbu první a snad i poslední. Nevnímaje pobíhající lidičky, jenž do něj nemotorně vráželi a osočovali se na něj.

„Ifile, pojď již neb nezbyde na nás místo. Lístky pro chudinu moc neznamenají, té je všude spousty.“ chytla ho za rukáv jeho sestra Batala.

„Já vím, já vím…….“ povzdechl si Ifil a nastavil své drahé sestře rámě. Zavěšeni do sebe tlačili se spolu davem vstříc novému světu, vstříc novému životu s nadějí, že bude lepší. 

1. Kapitola                                            Dlouhý soumrak

Nekonečné modré moře se rozprostíralo všude kol, slunce pálilo na nebi a ústa všech byla vyprahlá. Tolik nezměrného množství vody, avšak člověk nemoha se ho napít, cítil se jak vysušený troud.

„Jak se cítíš Batalo? Chceš namočit kapesník?“ ptal se její ochránce Ifil, když jí našel stát na přídi vyhlížejíce cokoliv, co by připomínalo pobřeží.

„To neúprosné slunce mě snad celou sežehne. V podpalubí je hrozný smrad lidských těl a výkalů. Co si mám vybrat Ifile? Zemřít hnijícím smradem nebo se nechat upíct za živa na slunci? Myslím, že už to dlouho nevydržím, bože jen trochu stínu!“ mluvila tlumeně a těžce Batala.

„Jen co slunce přeběhne poledne, bude trocha stínu. Sedneš si zády k bednám. Uleví se ti, uvidíš! Zatím ti namočím kapesník.“ mluvil chlácholivě Ifil.

„Musíme to vydržet Batalo, musíme!“ dodal pevně, když odcházel.

Stále nosil v kapse kámen, který si vzal na památku z rodné země. Když si jej bral, ještě netušil, jak se mu bude později hodit. Kámen zauzloval do kapesníku, pak ho pevně připevnil na dlouhou šňůru a hodil jej z paluby dolů do moře. Sotva se však kámen ztratil pod hladinou, vytáhl ho opatrně zase zpátky. Když se vracel ke své milované sestře, překvapen zůstal stát opodál. Batalin úsměv se odrážel v pěkné tváři neznámého mladíka, jenž ležérně opřen o zábradlí s ní koketně rozmlouval. Chvíli stál, pozoroval a přemýšlel, zda má přerušit onen družný hovor nebo v klidu vyčkat až skončí. Naštěstí jeho rozpaky rozplynula Batala, když si jej všimla.

„Ifile, bratříčku, pojď, přidej se k nám. Někoho ti představím!“ zvolala na něj žertovně. Nejistým krokem s pochybnostmi v mysli se pomalu přibližoval. Opravdu nebyl rád, když viděl svoji sestru ve společnosti člověka navoněného ve skvostných šatech s hladce oholenou bradou, jenž hází rukama, jakoby spasil svět.

„Dobrý den.“ pozdravil suše, dívaje se kousek přes příď do hravých vln hlubších než samotný lidský žal.

„Toto je můj drahý bratr Ifil a zde je pan Luciano. Cestuje s námi poznat Nový svět, začít nový život v zemi, kde se ti splní všechna přání.“  švitořila dívka.

Hmmm, to by jednoho nenapadlo. Jak moudré a překvapivé sdělení, zavrčel si v mysli Ifil.

Neochotně si podali ruce a vyměnili si podezíravé pohledy. Doposud družný hovor náhle ztratil svoji svěžest a slunce opět začalo neúprosně vypařovat sotva se tvořící kapičky potu na lidských tělech.

„Plujete poprvé na moři?“ snažil se navázat konverzaci mladý Luciano.

„Poprvé. Osud nám nepřál takové štěstí jako vám. Z vyžebraných peněz jsme koupili sotva lístky na tuto plavbu.“ odpověď zněla stroze a tvrdě, možná tvrději než Ifil sám chtěl.

„No, já plavu také poprvé. A kupodivu mě nesužuje mořská nemoc jako spoustu jiných chudáků. Třeba moje matka, je celá zelená a neustále blouzní, že se za živa dostala do pekla.“ Luciano přešel Ifilovu poznámku.

„To je mi jí opravdu líto. Seznamte mě s ní, ráda jí budu dělat společnost, bude-li o to stát.“ vložila se do váznoucího hovoru dívka.

„Opravdu? To byste byla moc laskavá. Matka by měla určitě radost. Alespoň trošku by pookřála.“ jeho vděčný pohled vlil se do milých očí mladinké Bataly. Neznámý příjemný pocit proběhl jí tělem a ztratil se kdesi v podbřišku.

„Slunce už trochu ustoupilo, myslím, že by sis měla jít sednout k těm bednám, do stínu. Potřebuješ si odpočinout.“ prohlásil Ifil chytnut Batalu za ruku a násilně tak přerušiv kouzlo prvního jiskření.

„Tedy nashledanou krásná Batalo.“ naposled ještě upil z jejího jasného pohledu a rozloučiv se, odešel.

Ifil dostrkal sestru do stínu dřevěných beden, popuzen zájmem mladého šlechtice. Usedli mlčky vedle sebe, tak jako sedávali vždycky, když jim bylo smutno, když se cítili sami v tom velkém světě bez útěchy.

„Bati, mám tě moc rád.“ přerušil napjaté mlčení bratr.

„Máš mě moc rád! To slyším pořád! Když mě máš tolik rád, tak proč mi ubližuješ? Proč zkazíš i tu malou chvíli, která zdála se mi příjemná?“ vybuchla sestra útočně. Ifil cítil v tu chvíli bezbřehou bezmocnost. Věděl, že prvnímu milostnému vzplanutí své sestry nemůže zabránit. Láska si nevybírá a nečeká, přijde si a zasáhne člověka kdykoliv, je jí jedno, zda je připraven nebo ne. Bytostně cítil jak se mu jeho drahá Bati vzdaluje. Nevěděl co říct, chtěl ji uchránit před zradou, bolestí jež láska přináší a co teprve láska k bohatému rozmařilému mladíkovi. Nemůže dopadnout dobře, takhle to v životě prostě nechodí. Však cokoliv jí řekne, vezme zpětný chod a projede skrz něj jako ostrá čepel šlechtického meče. Ale něco říci přece musel ! Alespoň se pokusit o její záchranu ! Tak mu kázalo svědomí.

„Jsi ještě příliš mladá Bati. Nevíš, co ti všechno může láska vzít. Luciano je bohatý, jak myslíš, že ho bude dlouho bavit, hrát si s mladinkou naivkou, která nemá víc, než své potrhané šaty na sobě. Jsi jeho kratochvíle. Až přistaneme, postaví si pěkný dům a ty mu budeš moci sloužit, ale za něj se nikdy neprovdáš.“ promluvil po chvíli opatrně Ifil.

„To neříkej bratříčku! To jen sprostá žárlivost ti do úst tato slova vkládá, jako tlustý červ nabobtnal ti jazyk! Proč hned mluvíš o vdavkách, když jen pohled letmý, jsme si vyměnili? Tvá podlá řeč mě uráží, slunce prosviť lež na pravdu boží!“ vzplála Batala žhnoucím ohněm a spěšným krokem jakoby po žhavém uhlí bosky chodila, odspěchala.         

 Ifil zůstal sedět ve spásném stínu a věděl, že dnes je jeden z jeho nejdelších dnů v životě. Kolikrát již přemýšlel nad touto situací, stále znovu a znovu se snažil přijít na správné řešení. Jeho Bati je tolik mlaďoučká a když jí nezachrání on, tak už nikdo. Ženská povaha je tak vrtošivá, nepředvídatelná. Proč se musel objevit zrovna Luciano! Bohatý mladík, který si ničeho neváží. Nedokáže Batalu nikdy pochopit, protože to, co již chudák musela zažít, ji posunulo úplně jiným směrem než kam se ubírá jeho mysl.

Tichá noc jejíž půvab šumění moře umocňuje a šplouchání vln o bok lodi se rozrážejících klidnilo mysl rozbouřenou. Batala opřená o zábradlí hleděla zpět k domovu, k milované Anglii a nejistota příštích dnů, chvil a nových situací ji trápila. 

 „Má krásná Batalo, doufal sem, že se zde shledáme.“ tiše se přiblíživ lehce zašeptal do jejích hustých kadeří s nimiž si vítr pohrával. Překvapeně sebou trhla.

„Mé myšlenky jsou dál než písek na pobřeží. Nechte mě samotnou, s mojí přítěží.“ pronesla dívka.

„Mám vás opustit sotva jsem vás potkal? To po mě nemůžete chtít! Chci s vámi tuhle i ty další noci být.“ mluvil zaníceně Luciano.

„Kéž měsíc, co svítí na nebi, poradí mi. Nevěřím ve vaše slova plamenná, jejich smysl mi uniká.“

„Ach Batalo, jak svěží vánek v nějž jsem nedoufal, dnes přišla jste mi. Nemohu bez něho přežít na lodi, sic slunce mě i všechno tady spal!“  jeho jemné rty byly blíž, blíž než se zdá.

„Vaše slova prázdná jsou, nehmotná mohla by létat. Neznáte nic, o čem jsou, nechte mě odejít.“ zašeptala pevně dívka a děkovala tmavé noci, že uzardění její zakrývá. Odešla spěšně s tlukoucím srdcem a zvlhčeným klínem.

Opatrně sestoupila do podpalubí páchnoucí chudiny a našla si místo vedle drahého bratra.

„Kde jsi se toulala Bati? Všude kol je spousta nebezpečí pro mladou hezkou dívku.“ s výčitkou v hlase zeptal se.

„Nic se neboj bratříčku můj, to jen měsíc na nebi plul. Klidně spi.“ utišila jeho neklidné myšlenky a vzápětí oba usnuli, přituleni k sobě, jako za starých časů ve svém domově.

Po klidné noci přišlo pěkné ráno. Slunce opět slibovalo parný den. Většina lidí vylezla na palubu, nadýchat se mořského vzduchu, jenž alespoň na chvíli dal jim zapomenout na hrozné podmínky, v nichž na lodi žili.

„Mám hrozný hlad Ifile. Nemáme nic k jídlu. Co jsme měli po kapsách je již snědeno. Když nezemřeme vedrem, tak hlad nás tu skolí.“ zoufala Bati.

Ifil starostlivě pohlédl dívce do očí, moc dobře věděl, že má pravdu. Kde ale sehnat na lodi jídlo? Doma si na něj vždycky nějak přivydělali, ale tady?

„Půjdu požádat Montgomerovi, jsou to hodní lidé. Třeba nám skývu chleba dají.“ odpověď zněla nejistě a ruka jeho nervózně hrála si s kusem dřívka.

„Montgomerovi mají 3 děti a jídla sotva na dva týdny. Cesta naše je příliš dlouhá, než abychom je mohli o něj připravit.“  pronesla zamyšleně Batala. „Mám však nápad, který se ti nebude moc líbit, ovšem moc možností není. Půjdu za panem Lucianem, nabídnu mu společnost k jeho nemocné matce za jídlo a pití.“

„Ne, Bati, to nepůjde. Nepustím tě k němu.“ jeho pohled byl rozhodný.

„Máme – li přežít a začít nový život, pak si ho nesmíme zkracovat. Je nám příliš drahý, než abychom s ním nakládali lehkovážně. Někdy je třeba nebát se ponížení, pak více získáme.“ dívala se mu do očí a on bohužel musel připustit, že má pravdu. Vstala a šla vyhledat mladého Luciana. Ten večer i po několik dalších se oba najedli. Avšak Ifil dobře pozoroval jak špatně Batala skrývá svou radost, když odchází a své blouznění, když usíná. S úzkostí v srdci sledoval dívčinu proměnu, jak si každé ráno pečlivěji než kdy dříve pročesává své dlouhé zlatavé vlasy husté jako med, ale jí nic neříkal. Trpělivě čekal na správný okamžik, na svou chvíli, kdy jí bude moci obejmout a zachránit, až jí ten navoněný usmrkanec ublíží, pak bude zase jeho malou Bati.

Pan Luciano Lowel obýval se svou matkou soukromou menší kajutu, oddělenou od ostatních chudých cestujících. Dívka chodila ráda do útulné kajuty, plné klidu a vůně exotického parfému. Dokonce se vždy musela i sama navonět, aby její fyzický pach nebyl paní nepříjemný. Ráda obdivovala mistrovské umění ušití drahých šatů paní Lowel a rozprávěla s ní o jejích vzpomínkách. Tvář paní byla rozrytým kamenem času a pohled zdál se skelný. Čepec pár šedin zakrýval. Ztěžka hovořila, ale úsměv ještě dokázala:

„Mám vás ráda Batalo, byla by z vás dobrá služka. Jste milá a pozorná. Váš soucit a trpělivost je po nejvýše příjemný.“      

 „Děkuji vám má paní. Šetřte radši svá slova, ať neubírají vám sílu. Cesta je ještě dlouhá.“ hladila ji dívka po hrubých rukou.

„Mě už délka cesty nezajímá Batalo. Vím, cítím to, že tato loď stane se mou rakví, byť měla býti bránou do nového lepšího života.“ těžce oddechovala  a v jejím pohledu se nedalo vyčíst vůbec nic, ani smutek, ani lítost.

„Mám jen strach o svého syna. Zůstane v Novém světě úplně sám. Vím, že to zvládne, ale přesto, …………chci, abyste mi slíbila, že mu pomůžete a budete mu věrně sloužit.“

„Nevyčerpávejte se paní Lowel. Vy se dožijete i svých vnoučat v Novém světě.“ chtěla spěšně zamluvit vroucné přání své paní.

„Jsi hodné děvče, ale ani tvá milosrdná lež nepomůže, když je člověk takový kousek od smrti jako já. Prosím, než zavřu svá víčka naposledy, slib, že splníš mé poslední přání.“ upřeně se jí dívala do očí.

V Batale byl nejvyšší zmatek. Přece jí toto nemůže splnit. Zamilovala se do Luciana a nemohla by snést pocit, že jediné co on jí může dát, je, jak prorokoval bratr, místo služky ve svém životě. Ať jejich láska dopadne jakkoliv, služkou jeho býti nemůže.

„Tvé váhání mě jen utvrzuje o tvých úmyslech. Zachtělo se ti blahobytu, drahých šperků a rozmařilosti. V tvé tváři čte se jako v knížce pro děti.“ chlad paní Lowel chladil u srdce.

„Ale….paní?….“ vyhrkla nesměle dívka celá červená, hanebně přistižena.

„Dám ti na vybranou. Přísahej, že budeš mému synu věrně sloužit a bude to pro tebe dostatečným trestem, aby sis uvědomila, kam patříš. Anebo mu lehce dokážu jaká jsi coura špinavá. V posádce těch tupých hrdlořezů se již najde ten, který za úplatu přizná, že ses mu ráda podala.“

Polekaná dívka strnule seděla u postele své paní, jen štítivě odstrčila její ruku ze svých dlaní, stále ještě plně nevěříc. V napjatém tichu byl slyšet snad i písek z přesýpacích hodin. Batalin mozek však splašeně pracoval.    

Do místnosti vpadl Luciano chtěje něco naléhavého sdělit, ale struna napětí v kajutě ho zastavila hned u dvěří:

„Děje se něco matko? Co jsi řekla slečně Batale?!“ celý rozrušený nic nechápal.

„Nic se neděje pane Lowele. Všechno je v pořádku. Vaše matka se jen chtěla napít.“ usmála se nepřesvědčivě dívka a lehký ruměnec vykvetl ji na tvářích. Rychle sklonila hlavu nad sklenici s pitím a pomáhala staré paní se napít. Osten jehlice zabodl se jí do hrudi a bolest jenž způsobil, tlačila ven slzy. Přísný pohled položivé ženy vpíjel se do očí.

„Ano má paní, jak si přejete. Budu mu oddanou služebnou.“ zašeptala skoro neslyšně. Příval horkých slz se již nemohl udržet v krajích. Batala se jako bleskem zasažená mihla kolem Luciana, jenž překvapen hloupě stál.

„Matko, cos jí řekla? Proč v slzách topí se její tvář? Což dobře ti nesloužila? Pověz, cos jí to provedla!“ zaútočil na svou matku.

„Dobře jsem udělala synu můj. Ochránila jsem tě od zlého. Už dlouho pozoruji jak na tobě svým pohledem jen visí. A ty jsi janek poblázněný, jen kousek stačilo by, aby ti mozek začarovala. Ty sobě rovnou musíš najít, vzdělanou a urozenou, hodnou tvého jména. Ona bude navždy tvou služkou.“ mluvila těžce dýchajíc sípavým hlasem.

„Cos to udělala matko má? Donutila si jí přísahat! Ona pro mě život znamená a ty jsi mi ho vzala! Nenávidím tě! Kéž nikdy jsem se ti nenarodil!“ křičel na ní zoufale.

„Až přejde čas, sám pochopíš. A budeš mi děkovat.“ pronesla ledově klidně paní Lowel a zavřela víčka ke spánku, jenž nikdy nekončí.

„Matko? Matko? Co je s vámi?“ s předtuchou v hlase ptal se Luciano a třásl s ní, aby život jí znovu obnovil. Však staré vyhaslé tělo jen postupně chladlo a nedávalo žádnou jinou odpověď. Mladý pán vyšel na palubu a pohled na nekonečné modré moře mírnil jeho smutek. Bez hnutí stál, jak dlouho, nevěděl sám, až soumrak přicházel. Loď plula svým klidným houpáním dál a lehce ho unášela kamsi, o čem jen slyšel. Díval se na žhnoucí záři nejhezčího západu slunce, co kdy viděl a v myšlenkách temných ztrácel se. Matku svou nikdy moc nemiloval, byla studenější než horská bystřina a tvrdší než diamant. Nevzpomíná si, kdy ho objala nebo kdy by si s ním hrála, ale musel jí přiznat, že za to čím nyní je, vděčí jenom jí. Vždy jí obdivoval jako ženu vysokých kvalit. Někdy prostě, i když se nám to nezdá, tak právě ti, kteří jsou na nás tvrdí, nás mají opravdu a velmi rádi. Byl rád, že jej nutila do učení, že ho naučila diplomacii a obchodování. Již dříve cítil, že kdyby odešla, byl by schopen bez problému nejen udržet rodinný majetek, ale dokonce ho i rozšířit. Vynikal skoro ve všem nač sáhl. Ovšem jakou daň musel zaplatit, aniž by o ní mohl rozhodnout sám, to nikdo nepochopí. Dětství bez mateřské lásky z něj udělalo tvrdého člověka, jen tak něco ho nezasáhne. Snad právě proto, že lidského citu po němž tolik toužil se doma nedočkal, vypsával svůj žal do svých básní. A teď tu potkal Batalu, dívku jejímuž kouzlu propadl rychleji a hlouběji, než by si byl připustil. Dívky, které potkával ve svých kruzích byly většinou rozmařilé, pyšné nebo chladné a dravé. Ale Batala byla život sám. Všechno na ní bylo právě v rozpuku, neznala přetvářku a faleš intrikánek, vlasy nosila většinou rozpuštěné a radost ze života prostupovala celou bytostí. Občas mihl se jí v očích plamínek, jenž jakoby sliboval a dráždil jeho fantazii. Jednání její bylo bezprostřední a upřímné. Ruce měla trošku zhrublé a šaty značně poničené, však jiskru, kterou v sobě měla nemohl nikdo zadusit. O světě nevěděla skoro nic a neuměla ani psát a číst, ale slova z jejích úst vycházela moudrá. Ponořen v myšlenky nevšiml si, že k němu přišla.

„Na co myslí můj pán? Na život jenž mu byl dán?“ zeptala se.

Vytržen z myšlení pohled svůj upřel na ni. Poslední paprsky slunce pohasínajícího proplétaly se jí v kadeřích a pohled smutný na něj vroucně promlouval.

„Ach Batalo, život můj jest nešťasten. Poslední přání matky mé, zdá se mi příliš kruté. Nemohu vás za služku svou pojmouti, neb mé srdce jen pro vás tlukoucí, by nesneslo to utrpení.“ mluvil teskně nevěda jak dál.

„Vaše matka je moudrá žena, dobře je, že nás rozdělila. Nehodím se pro vás, až nadejde čas, vaše srdce vzplane zas.“ pronesla hledíc do červánků nad horizontem.

„Mlčte už a netrapte mě více! Což láska dá se takto znásilňovat? Jste pro mě hořící svíce. Nemohu vás jen tak zaprodat.“ mluvil horečně Luciano.      

„Drahý pán nesmí se nechat láskou zaslepit. Nesmí nechat svoje srdce opít. Čistý rozum nechť nic nekalí, až se zase rozední. Přání poslední neříkají se jen tak.“ otočila se k odchodu. V tom Luciano prudce jí k sobě přitáhl, že téměř rty se dotýkaly.

„Miluji vás má krásná Batalo, ať matka řekla co chce, vás mi vzít nemůže. Celý život jsem jí poslouchal a dbal jejích rad, nemohu, nesmím, mám vás příliš rád!“ rty jejich se spojily v dlouhém polibku, v němž zrcadlila se všechna bolest a síla prvního dotyku. Svět se s nimi zatočil a podklesla kolena, jak zmámená sála jeho lásku jakoby až do dna. Jen vánek nad mořem pěl tu horoucí píseň.   

Další den rozprostřel se nad mořem a měl být počátkem chvil, ve kterých každý ukáže, kým skutečně je.

Ve velké místnosti v podpalubí, kde na svých rancích spali chudí jeden přes druhého jakoby na celé kupě, proběhla neklidná noc jako zlověstná předzvěst příštích dní. Bylo slyšet sténání a nadávky.  Každou chvíli někdo vstal a urychleně přes ostatní klopýtal k východu. Někteří nešťastníci, co se nedostali k východu včas, pak museli zbytek noci přečkat venku na palubě. Ráno byl na lodi poplach.

„Na lodi je úplavice! Zatraceně!“ vpadl do kapitánské kajuty hned při svítání brunátný Killon. „Promiňte pane, že ruším.“ dodal, když si všiml, že kapitán snídá.

„Lepší zprávu nemáš Killone? Máme před sebou tak měsíc cesty a léky skoro žádné. No, posaď se.“ vybídl ho mírně.

„Co s tím kapitáne? Šíří se hrozně rychle. Třetina lidí sere jako zjednaných, zítra jich bude o polovinu víc.“ mluvil překotně Killon. Pár let už spolu tihle dva brázdili vody všech moří, zažili podobné infekce, ale tohle byla docela jiná situace. Při takovém množství lidí, které měli sebou si nebyl Killon jist správným řešením. Jeho tučný mozek byl nanejvýše schopen splnit jasně dané rozkazy. Měl temné divé oči a horkou krev. Tmavě hnědé rozcuchané vlasy, měsíce nemyté, slepené v pramínky působily odpudivě, tak jako celá jeho hřmotná postava. Jeffovi imponoval hned od první chvíle, co se potkali v přístavní krčmě. Když vešel Killon do místnosti, vteřinku nastalo obezřetné sotva znatelné ticho a vedle u stolu udělali chlapy místo. Měli respekt z jeho těžko ovladatelné povahy. Když pak přišla šťára a strhla se rvačka, nikdo v ní nevynikal tolik jako on. Jeff mu hned potom nabídl místo na své lodi a trvalo mu déle než sám čekal, jeho zkrocení. Killon mu byl vděčný, že ho vytáhl ze zaprášených putyk, kde trávil svůj čas, na širé moře. A Jeff si zase byl jist, že je lepší mít tohoto divocha na své straně a ve svých službách, divocha, který nezradí.

„Nu což, starý příteli. Loď je stejně přetížená, alespoň se jí uleví. Lehčeji a rychleji popluje teď dál. Je nakažen někdo z posádky?“ řekl klidně kapitán a dál nerušeně pokračoval ve své snídani.     

„Asi zatím není. Myslím, že to nebude tak jednoduché Jeffe. Na lodi máme spoustu civilistů, ženy, děti, starce.“ opatrně odpověděl pátraje v kapitánově zamračené tváři.

„Tak hele Killone! Už dost sis dovolil, žes přerušil mou snídani! Tvá dutá hlava nemá co myslet! Od toho jsem tu vždycky já! Na lodi je nejdůležitější posádka. A nedovolím nikomu aby zbůhdarma ohrožoval její život. Teď se seber a vypadni svolat všechny lidi na palubu. Ať jsou odděleni posranci od zdravých! Posrance ať drží v šachu posádka!“ zařval na něj a pak si opět v klidu sedl ke snídani. Killon na nic nečekal a vyběhl ven.

„ Dělejte hněte sebou vandráci líný! Všichni na palubu! Hni sebou bábo stará! Zavři klapačku!“ tahal lidi jako splašený a kopal je ven. Šlapali po sobě ve zmatku, nadávali si a drali se pryč.

V koutě místnosti seděl vyzáblý stařec se svou dcerou. Jmenovala se Illi, celá se střásla a šaty jí zaváněly úplavicí.

„Bože tatínku, co se mou bude? Mám hrozný strach. Myslíš, že mají léky?“ vypadala jako ustrašená vyčerpaná bělička v zapomenuté strouze.

„Určitě mají léky Illi. Jdu se podívat nahoru, pokud budeš moct, tiše tu seď, ať o tobě nikdo neví. Možná lepší zalezeš–li si za ten sud.“ uklidňoval ji a třesoucí se rukou hladil jí zpocené vlasy. Schovala se za sud.

„Hej starouši! Co tam děláš? Řek sem všichni tak všichni! Dělej!“ sápal se po něm Killon, jenž se naposledy vrátil zkontrolovat, že v podpalubí nikdo nezůstal. Dotáhl ho na čerstvý vzduch, kde se již celé to vyplašené stádečko tísnilo ve dvou nepoměrných skupinách. Kapitán stál na můstku a odhadoval o kolik se lodi uleví.

„Ticho!“ zahromoval k údivu všech, že z tak malé postavy vzešel tak silný hlas.

„Před sebou máme ještě měsíc plavby a na lodi řádí úplavice! Buď doplujeme všichni mrtví nebo se nás alespoň část zachrání! Ti kdož stojí po mé pravé ruce jsou nemocní. Chceme – li přežít, oni musí zemřít. Jejich smrt bude utopením, protože musíme šetřit náboje pro možný střet s piráty. Kdokoliv další onemocní, okamžitě je bude následovat. Kdo bude ke své hlouposti a ke škodě všech ostatních skrývat nemocné, bude přede všemi popraven jako nositel smrti. Můžete se rozejít!“ řeč jeho byla řízná a suchá. Věděl, co musí udělat.

Lidem dole stojícím zašuměla hrůza. Davem projela vlna zděšení a jen pomalu začala lidem docházet závažnost situace.

„To nemůžete udělat kapitáne! Jsou to přece lidé! Musíme se pokusit je vyléčit!“ křičel nešťastný kněz, který nemohl pochopit, že dojde k takové krutosti. „Lidičky přece se nenecháme zabíjet jako zvěř! Mějte rozum!“ agitoval vyděšeně kolem sebe.

„Mlč ty špíno farářská, neb umlčím tě navždy! Až úplavice ti bude prdel trhat, pak jsem teprv zvědav, co budeš vykřikovat!“ natáhl mu pěstí pan Montgomer, jinak nenápadný člověk, jehož 3 děti byly zatím zdrávy.

„Jsme prokleti! Bůh od nás odvrátil tvář, že jsme opustili své domovy! Ó Bože odpusť nám!“ hořekovala v hysterickém šoku postarší paní. Děti se strachem rozplakaly tlačící se ke svým matkám.  

Kapitán Jeff ze svého můstku zálibně sledoval to třídění lidských charakterů a kochal se tím, jak koho si během plavby otipoval a jak se teď vybarvuje. Jeff nebyl zlý člověk, jeho pragmatičnost a přímost ho již několikráte uchránili před nebezpečím života. U posádky měl respekt, byl to člověk na svém místě. V životě viděl už tolik smrti, že těch pár civilistů posedlých úplavicí, ho vůbec nevyvádělo z míry. Cítil naopak hnus a štítivost k jejich zbabělosti a panickému strachu, který je vteřinu za vteřinou stravoval. Jeho posádka ho poslouchala jak věrný pes a hbitě svazovala ruce i nohy nemocným. Někteří hlupáci se s nimi rvali chtěje tak osvobodit své příbuzné. Zajímavé divadlo, říkal si. Pak vytáhl flintu a zamířil do davu na rváče jenž nad ostatními vynikal svou urputností a bezpochyby zavilostí. PAL ! Výstřel jakoby zastavil na vteřinu život na lodi. Překvapené hlavy se zvedly a lidi se zastavili. Bolestný výkřik a rána těžkého těla o zem.

„Který nestoudný hlupák chce být další?“ zařval do ticha kapitán. Lidí se zmocnila panika, začali zmatečně utíkat a schovávat se. Během chvíle zavládl na palubě děsivý klid.  Občas se jen mihl nářek svázaného letícího těla do hlubokých mořských vln. Bože, co všechno musí krásné moře strávit. Co všechno si musí nechat líbit, než na pomoc mu přijde milosrdná bouře.

„Ifile, Ježíši Kriste, zemřeme tu. Necítím se dobře, zvedá se mi žaludek. Bolí mě hlava a klepou se mi ruce!“ celá se hrůzou chvěla Batala.

„Bati nech toho! Nic ti není! Ode dneška budeme jen venku na palubě, sem dolů už nepůjdeme, cítím tu nemoc všude kam se podívám. Pojď.“ pobídl jí táhnuv za ruku ven.

„Tady jste! Všude Vás hledám. To jsem rád, že vás vidím. Jak je vám? Jste v pořádku?“ zastoupil jim cestu Luciano, jenž se přihnal ze shora.

„Zatím zdá se, že ano. Bati jen trochu blouzní ze strachu.“ odvětil ustaraně Ifil.

„Chtěl jsem vám říct, teď, když je moje matka mrtva, jsem v kajutě sám a za dané situace bych rád uvítal vaši společnost. Mám sice jen dvě postele, ale nějak bychom se jistě srovnali.„

promluvil nejistě upíraje zrak z jednoho na druhého.

„To je od vás moc šlechetné. Nemůžeme ale vaši nabídku přijmout. Sami nevíme, zda se u nás nemoc projeví či ne.“ odvětil zachmuřeně Ifil.

„Nikdo neví zda přežije tento závod se smrtí. Každý na úplavici zemřít nemusí.“ pronesl Luciano, nervózně si přitom prsty louskajíc.

„Ifi, je–li k nám Luciano vstřícný, měli bychom mu za to býti vděčni a využít jeho přátelské nabídky.“ řekla rozechvělá Batala a vydala se směrem ke šlechtickým kajutám. Ten den a noc i ty příští trávili všichni tři spolu a vycházeli ven jen zřídka. Dlouhé noci při svíčkách hovořili o životě i smrti, o novém světě i domově. Po lodi se plížil stín smrti, byl ve všech koutech, otravoval v každém snu,  jeho pachem prodchnuta byla celá fregata. Lidé byly zalezlí, jeden po druhém se podezřívavě díval. Ten podivný klid rušil občas zoufalý nářek dalšího nemocného, jehož táhli ostatní cestující ven na smrt. Ustrašené oči nemohli ani ve snu najít vykoupení.

„Jak to vypadá venku Luciano?“ vyhrkla Batala sotva vešel dovnitř . Ani se radši neptej Bati. Každý den několik lidí hodí do moře. A dnes je to ještě horší. Chystá se veřejná poprava.“ mluvil smutně.

„Pane bože, poprava?“ vyjekla vyděšeně.

„Jo, ubohý stařec schovával v tom velkém sudu dole svou dceru. Chudák nemocná, byla tam zavřená asi tři dny, než ji lidi objevili. Vypadala strašně, možná pro ni byla smrt úlevou. Do moře skočila dobrovolně. Její otec je z toho už napůl šílený. Uvázali ho nahoře ke stožáru a lidi zpitomělí na něj plivou a kopou ho. Ten farář, co se snažil zachránit nemocné sedí celý dny na palubě a jak vyšinutý zírá prý k bohu. Jsme plovoucím hřbitovem. Pan Montgomery přišel už o jedno dítě a teď to vypadá, že přijde i o ženu. Alespoň, že kapitán je stále zdráv.“  bezbarvě informoval o novinkách.    

„Bože, zemřeme tu všichni, bez rozdílu. Není nám souzeno uvidět nový svět, začít znovu ten pitomý život. Už to nevydržím. Proč zrovna my? Proč?“ hořce se rozplakala dívka, v jejímž obličeji zrcadlila se beznadějná zoufalost. Luciano se posadil sklesle na zem a nevěděl vůbec nic. Pocit prázdnoty dní minulých, přítomných i budoucích ho plně ochromil. Beznaděj teď byla všude. Ifil ležel na posteli temně hledíc do stropu a mlčel. Už neměl sílu stále přesvědčovat Bati, aby věřila tomu, v co sám nevěřil, že přežijí. Čekal na vlastní smrt. Cítil to v břiše, že se nezadržitelně blíží. Těžké dilema, které v sobě řešil ho dusilo a stravovalo. Ví, že ho tu nikdo z těch lačných lidí venku neobjeví. Ale může riskovat pro svůj vlastní prospěch život drahé Bati a Luciana? A jaký je to vlastně prospěch? To, že bude do posledního výdechu trpět jako Prométheus ? Bude sledovat jak z něho teče voda, pak krev a možná vysere i vlastní střeva, pomyslel si hořce. Však přece nemůže jít sám dobrovolně na smrt, zabije tak v sobě poslední naději. Ale k sakru! Je vůbec nějaká naděje? Proč člověk stále něčemu věří, stále doufá a mnohdy zcela zaslepeně, zbytečně. Mám se vzdát????? Bude to sebevražda. To je hřích. Ach, ale co řekne Bati a Lucianovi až to zjistí? Jak se na něj budou koukat, jak zareagují, až přijdou na to, že nosiče smrti, před kterými se zde schovávají si hřejí přímo u sebe? Bože, nejhorší ze všeho je, že bude muset opustit svou Bati. Je ještě tak mladá, sotva 16 let a nikdo se o ní nepostará. K čemu to všechno bylo, celý ten jejich život. Mohl jí stokrát zabít a nikomu by nechyběla, neštěkl by po ní ani pes. Kdyby jí zabil už tenkrát, když o tom jako kluk přemýšlel, byla by o mnoho šťastnější. Jenže ta chvíle minula a čím s ní vyrůstal déle bok po boku, tím mu byla dražší. Staral se o ní jako o sebe, možná více. Aniž si to byl kdy připustil, byla to právě ona, kdo byl jeho životní oporou. Sám není ani zdaleka tak silný, jaký se před ní stále dělal. Však musel ji chránit, když našli matku promodralou v jednom zašlém pokoji bez oken, kde prodávala svoje sny, aby je uživila. Ani jí moc neznali, vyhledala je na ulici pokaždé, když vydělala nějaké ty drobné. Bože, bože, proč je člověk před smrtí tak sentimentální? Nebo to není sentiment? Jen mu jest dopřáno času přemýšlet konečně taky jednou za život nad svým životem? Nikdy takto o životě nepřemýšlel, asi opravdu zemřu, napadlo ho. Bezděčně mu stékaly slzy po tváři. Ale neměl si jich kdo všimnout, pohrouženi každý ve svůj smutek, zahleděni do sebe, netečně k okolí.

„Tohle nevypadá dobře kapitáne. Zvedá se vítr.“ prorokoval Killon.

Kapitán si mnul bradu a už drahnou chvíli pozoroval nebe, jenž se kalilo a vysílalo před sebou výstražný vítr. Snažil se odhadnout v jaké síle přijde bouře. Jako vždy věřil, že ji zvládne. Ale co s lidmi? Budou jen překážet boji jeho silné posádky s přírodním živlem.

„Jo, Killone. Blíží se bouře. Mé staré klouby to cítí již od včerejšího dne. Zkontroluj zda je posádka střízlivá, najdu–li někoho ožralýho, vlastníma rukama ho uškrtím za jeho nezodpovědnost. Tomu starýmu bláznovi podřízněte krk, přivázán ke stožáru by stejně nejspíš v bouři zemřel.“ řekl zamyšleně upřen zrak na nebe.

Killon seskočiv z můstku přiběhl mezi chlapy. Seděli v hloučku schovaní před kapitánovým zrakem s načatým soudečkem vína.

„Zbláznili jste se chlapy? Žene se k nám bouře a vy tu chlastáte! Nechte toho a běžte se připravit!“ vyštěkl na ně sotva je uviděl.       

„Hele, podívejte, náš Killon! Dej si s námi a nehroz posero!“ oslovil ho výsměšně Pepi, drobný mužík s krutýma očima.

„Pitomče, chceš tu snad chcípnout, nebo co?“ osopil se na něj Killon.

„Chcípni si sám, když tě to baví. My tě nezabijem, máme dneska už po šichtě, he he“ chechtal se svému nemístnému vtipu opilý Henry.

„ Vy slívy dutý! Hněte sebou!“ řval na ně Killon a pěstmi do nich bušil. V mžiku se semlela rvačka, v jejímž středu se Killon ocitl. Mraky se začaly zlověstně stahovat nad Turinolou. Jak malinká musela jim připadat v tom širém moři. Jak hrášek hozen do dravé řeky, jehož kulička se rozprskne přitlačena větví ze stromu o kámen. A dravá řeka žene se dál.

Na palubu přispěchala i Batala s Lucianem. Vlny se zvedaly neskutečně vysoko a mohutná fregata se v nich ztrácela jakoby byla papírová. Nebylo pochyb už o ničem, nebe se pekelně zatáhlo a začal divý kolotoč děšťové smrště často ozářen bleskem. Dunivý hrom ohlušoval a vítr rval slova z úst. Vyděšení lidé se rvali mezi sebou při východu z podpalubí. Všichni chtěli ven, zvědavost byla větší než-li strach anebo strach z uzavřeného prostoru, z něhož není úniku byl větší než-li strach z utonutí.   

„ Svinout plachty! Sviňte plachty!“ řval kapitán z můstku nevěda o opilecké rvačce. Muži nechali pomláceného Killona ležel a hnali se za svými úkoly byť nepřesnými, vratkými kroky. Ztěží však bylo Jeffovi rozeznat jejich stav, když fregata v nárazu vln poskakovala a paluba leskla vodou. Lidičky padali jeden přes druhého, pletli se navzájem a nejvíce posádce. Henry s Pepim se rvali s větrem na provazových žebřících chtěje svinout plachty.

„Pozor! Řítí se velká vlna, všichni se přivažte!“ hulákal sedřený Killon mocným hlasem a hbitě se kusem lana přivazoval ke stožáru. Kapitán skočil ke kormidlu a pomáhal kormidelníkovi s přivázáním a držením kurzu. Batala s Lucianem se bleskově přivázali k zábradlí. V tu chvíli se přiřítila vlna větší než kdy viděli a nelítostně smetla z paluby nepřipravené.

„Bože Luciano, tohle nemůžeme přežít!“ křičela jako smyslů zbavená a křečovitě se držela zábradlí. Na lodi se strhl úplný chaos. Lidí už se zmocnila panika, vrávorali po palubě jako opilí a marně se navzájem hledali. Kapitán se snažil přeřvat bouři a zachránit alespoň některé, ale nikdo z civilistů ho už neposlouchal. Chlapi z posádky strkali lidi zpátky do podpalubí, ale ty se s nimi jen hystericky prali a výsledkem byl jak kapitán očekával totální zmatek.

„Kapitáne, kapitáne! Neviděl jste moje dítě? Kde je moje dcera!“ tahala ho vyděšená matka za kabát, však než stačil odpovědět, zhroutila se na znak v němé hrůze a ukázala mu rozervané břicho, z nějž se naň šklebili vnitřnosti. Lidé v šílenství přes ní klopýtali, ničeho si nevšímaje, pospíchaje bez cíle kamsi. Další mohutná vlna odsunula její tělo doprostřed paluby, kde kol ní se neuvěřitelně rychle rozpínala kaluž krve. Kapitán vteřinu nehnutě stál, upoután tímto výjevem, jakoby mu bouře poslala výsměch jeho životu, jeho urputné snaze zachránit svou milovanou Turinolu. Však další tvrdý náraz vln ho odhodil o několik metrů dál

 a mrštil s ním o kapitánský můstek. Bolest v pravé paži mu na chvíli zatemnila mozek.

Najednou tu divou scenérii ozářil blesk a zasáhl hlavní stěžeň. S hvízdotem padal v plameni napříč lodí. V jeho hořícím provazovém žebříku se třepotal Henry.

„Pozor padá stožár! Hoří! Pozor!“ křičel Killon a hnal se mimo jeho dosah.

„Ježíši Kriste! Luciano dělej, odvaž nás. Padá přímo sem!“ ječela Batala. V poslední vteřině uskočili stranou. Stěžeň rozdělil loď na dvě poloviny a škvařil pod sebou ty, kteří nestihli utéct. Opětná mohutná vlna spláchla nejslabší a nepřipravené.

„Luciano! Luciano!“ zaječela Batala, když jí vlna podsmekla nohy a strhla sebou do hučících vln.

„Bati! Proboha Bati! Kde jsi?!“ řval Luciano celý bez sebe pevně se drže zbytku zábradlí. V tom k němu vítr zanesl její křik. Běžel na záď, kde nahnuv se přes palubu uviděl d