Večer u Ohně III. část

Je možná také dobré vyložit další zvláštní schopnost, kterou sebou nese nemoc, jíž Maria Rauko trpí. Jedná se o šestý smysl, který funguje podobně jako čich. Když se v okolí Bledého Démona objeví další, jemu podobný. Tento šestý smysl jej na to upozorní. Je to velmi užitečné a bylo by i více, kdyby nefungoval oboustranně. No, tak mě napadá, že je ještě jedna věc, kterou se Lorn odlišuje od většiny světů. Tou drobností je přebytek Elfů. Elfů je totiž na Lornu více než lidí. Ne v daleké minulosti, jak je to obvyklé (stará zaniklá města elfů), je jich tam více teď. Věnování. Astře, Elmovi, Erin a Hensi (Postavám i jejich hráčům). Nebýt jich, tak by se Robin nikdy na Lornu neobjevil. Nejvíce chci poděkovat Elmovi, jelikož jeho neustálá přítomnost po Robiho boku jej přivedla až nad propast Alkoholismu. Díky Elmo J. PS: Pro Písmáka BARBARA, omlouvám se, že tu haním tvé jmenovce, ale tohle je úplně jiný kmen barbarů než ten tvůj a mohu tě uklidnit i na Lornu jsou hodní a relativně inteligentní kmeny tohoto tvého národa.

      Byla krásná noc. V mikrokosmu jednoho ohně seděla postava muže ve zbroji. Jeho dlouhé stříbrné vlasy mu opět zavazely v tom, co dělal. Už poněkolikáté je odhrnul stranou a ony už poněkolikáté spadly zpátky do obličeje. Jako by měly svou vlastní vizi skutečnosti a ta jim říkala, že mají v každém případě překážet svému majiteli v práci nebo se alespoň nenechat učesat tak, jak on zamýšlel. Tato vize skutečnosti, kterou disponují jen věci jako jsou vlasy, si pranic nedělá z toho, že nejčastějším výsledkem takové zatvrzelosti je - slušivě krátký sestřih.

      Nebylo kam spěchat, po Marvikovi jakoby se slehla zem. Tři dny jsem projížděl lesy divočiny a nenašel jedinou stopu po jeho přítomnosti. Asi se mi za ty tři dny podařilo unavit štěstí, jelikož se mě konečně chytlo. V noci jsem uviděl oheň, připlížil se k onomu místu a uviděl jsem několik spících barbarů a jednočlennou hlídku - taky barbar. Bijec šel zpátky do pouzdra a já si našel vhodnou větev - tak akorát na dřevěnou narkózu.
      Opatrně … opatrně jsem se připlížil za jeho záda a … jo, ani tenkrát jsem si to neodpustil: Poklepal jsem ho na rameni: „Dovolte, mohl bych se zeptat …“ a bum ho palicí po palici (No dobře tak větví).
Přehodil jsem si toho chlapíka přes záda a opatrně … opatrně zmizel. Jedna z činností, které nemám rád je vyslýchání. Nejsem na to ten správný typ a onen omámený barbar zas nebyl správný typ na vyslýchaného. No i přes oboustrannou tvrdohlavost a velkou jazykovou bariéru, tvořenou hlavně barbarovou absolutní ignorací toho, že jeho elfština je příšerná, se mi podařilo zjistit několik obstojných informací. Za prvé Marvik tu je, jeho přítomnost se mezi barbary roznesla jako neštovice. Bohužel jsem nevěděl v jakém postavení je. Za druhé se mi podařilo zjistit i když se ta tlama nemytá snažila jak chtěla, že Barbaři chystají něco velkého a není to nic pěkného. Bohužel co to je, mi ten pacholek říct nebo spíše neříct nedokázal.
       Nechal jsme barbara jeho osudu, pokud ho nenajdou, měl hošík smůlu, pokud ano … troška popularity mi neuškodí, mohla by i pomoct. Další den jsem pokračoval na sever a celou dobu mě vrtalo hlavou, co Barbaři kujou za podraz. Obyvatelé Divočiny byli nebezpeční. Dvě století sloužili Temné Hordě, před bezmála sto lety se ale vzbouřili a Hordu porazili. Barbaři se i nadále snaží prorazit Trpasličí val, ale jejich útoky nejsou dost silné. Že by to chtěli zkusit znova? Je to zvláštní, Barbaři Hordu nenáviděli a byli jejími otroky, přesto když se osvobodili, začali svobodně dělat to samé, co po nich před tím chtěla Horda. Možná to není tak nepochopitelné, byli tak vychováni a nic jiného ani neznali, ale přesto … je to zvláštní.

     Byla krásná noc. Muž seděl u ohně a na klíně měl položené dvě zvláštní, jakoby zlaté čepele. V rukou měl hadřík a z malé keramické nádobky na ně nanášel krém. Když dokončil své dílo, zavřel nádobku a zajistil proužkem kůže a i s hadříkem ji pak zabalil do většího kusu kůže a odložil na zem. Muž seděl u ohně a na klíně měl položeny dvě zvláštní čepele. Ve slabém světle ohně vypadaly jakoby se sami rozzářily. S tichým klouzáním kovu spojil obě čepele do jedné podivuhodné zbraně. Vstal a zavířil se zbraní, její lesk zesílil a na malou chvíli se dohadoval s plameny ohně, kdo je tu nositelem světla. Čepele opisovaly dvojitou osmičku jejímž středem byl On. Zlaté hemžení se zrychlovalo a pak - jako když utne - naráz přestalo. Čepele se zastavily v jediném kratičkém okamžiku a tvářily se jako by se nikdy nepohnuly ani o milimetr. Jejich světlo se pomalu smiřovalo s úlohou lesku odrážejícího se ohně na čistém kovu ( i když podivuhodně silného odlesku). Muž stál také bez hnutí. Jeho dech byl mírně zrychlený a do očí mu padaly jeho stříbrné vlasy.

       Následujícího rána jsem měl pochopit, co to ti špinaví parchantíci plánují. Sotva jsem se vydal na další cestu, zaslechl jsem zvuk, který jsem měl vyryt hluboko ve svém mozku. Byly to mohutné bubny a pochod ještě mohutnější armády. Obrátil jsem koně a zamířil do lesa. Musel jsem najít nějaké místo, kde bych ho ukryl. Musel jsem se vyhnout tomu proudu těl.
       Našel jsem úkryt pro koníka a vydal se zpátky. Sedíc na stromě jsem pozoroval tu pohyblivou masu a tehdy mi došlo, co se stalo. Horda se znovu vylodila na severu Larisu. Ale pokud mé oči sloužily tak dobře jako vždy, tak to nebyla jen Horda, ale i Barbaři. Spojili se a teď táhnou na Trpasličí val. Seděl jsem na stromě a kolem se promenádovaly ty největší držky na Lornu a já si pomalu uvědomoval, že jestli se něco nestane, je to konec jižních zemí. Armáda čítala jistě několik tisíc, možná i více než desetitisíc můžu. A byli tam i želvy, nejhorší obrněnci Hordy. Giganti velcí skoro stejně jako draci a možná i stejně dobře pancéřovaní a na jejich mohutných a tvrdých krunýřích se pochmurně leskly těžké obléhací stroje. Trpaslíci tuto povodeň nezadrží, na Valu už dlouho není plná posádka. Proč také, Barbaři sice tu a tam zaútočí, ale to jsou tak slabé výboje, že je zadrží samotná kvalita obranné linie i s minimální posádkou. Pokud si dobře vzpomínám tak trpaslíci mají zálohy, ale ty mohou dorazit za půl dne, za den? Přežije posádka tak dlouho? A jak jsem tak seděl na větvi a byl z toho na větvi, ucítil jsem ho! Marvik je tady, je někde v té armádě. A já ho dostanu! Jestlipak mě také cítil, no schopen by toho být měl.
       Počkal jsem až se armáda zastaví a roztrousí se do skupin, tak jak velel pořádek pro výdej žvance a pro nocleh. Slezl jsem ze své oseděné větvě a poněkud bolestivým a nejistým krokem jsem se vrátil ke koníkovi. Na tohle prostá síla nestačí, potřeboval jsme trošku magie. Vytáhnul jsme mast a natřel zbroj i Bijce. Ucítil jsem, jak se mě zmocňuje známé bojové vzrušení a uviděl, jak mé okolí osvítil slabý svit. Věřil jsem, že kouzlo bude fungovat - ne že ne. Ale přesto jsem si přes sebe pro jistotu přehodil deku a vyrazil. Můj náhrdelník se občas zatřásl, to jak jsem se blížil k Marvikovi. Moje smysly mě vedly přímo k němu. Stan stál na okraji tábořiště, měl jsem štěstí, že i přes viditelné spojení sil si Barbaři chtěli udržet odstup od Hordy.  Doufal jsem, že maskovací kouzlo bude fungovat a neselže. Dostal jsem se na pár metrů od stanu u kterého jsem si byl jistý, že uvnitř se skrývá Marvik. Shodil jsem deku. Tak schválně, cítil mě nebo ne? Zpoza stanů a stínů kolem se vynořilo dvanáct barbarů - takže cítil. 

(*Kouzlo, které Robin přivolal na svou zbroj, by se dalo nazvat neviditelností. Jeho nositel se stával nenápadným. Do té míry jako je nenápadná jedna osoba v přeplněném sále. Prostě další kulisa života a to do té doby než na sebe upoutá pozornost. )

Byl to opravdu poučný rozhovor:
„Ty vzdát se nám, my většina.“
„Mám jiný názor, vy se schovejte a já si vezmu to, pro co jsem přišel a nechám vás žít.“
„My většina, ty se vzdát.“
„Říkám to naposled, nejdu si pro vás, ale pro něj. Nechte mě projít a tentokrát to přežijete.“
„My většina, ty se vzdát, jinak my zabít.“
„Když na tom tak trváte!“

      Bylo to rychlé. Pozvedl svůj meč a vrhl se na mě. Jeho druhové následovali jeho příkladu a vrhli se také. Zase to začíná! Klid … ještě chvilku … teď! Jeho tělo Bijec přeťal jako tenkou větévku. Hrudník se svezl ze zbytku těla a odporoučel se k zemi. Nohy udělaly ještě několik nejistých kroků, než jim došlo, že na následující cestě už svého majitele nést nemohou.
      Mé tělo pomalu ovládal generál Adrenalin a já se stával jen loutkou. On a léta bojů, kolující v mých žilách, vedly mé pohyby neomylně a rychleji než by to kdy dokázal mozek. Protočit zbraň a bodnout dozadu. Rychlá obrátka vlevo, sehnout se pod zbraň soupeře a bodnout - Čepel proniká srdcem Barbara.
      Mé spánky tepaly v přívalu krve a rostoucí silou malého generála. Kruh nepřátel se uzavíral a On vydal další bláznivý rozkaz. Rozložit zbraň. Odrazit se, vyskočit. Saltem s otočkou se dostat mimo kruh, složit zbraň a při doskoku seknout - Generál radostně mlátí svou okovanou pěstí do mých spánků v radosti nad smrtí dalších dvou nepřátel.
      Zbylé oběti si uvědomily, že se nenacházím na stejném místě jako před chvílí a kde čekaly, že budu i nadále. Jeden z nich už mě nikdy nenajde - Felčar by jeho smrt diagnostikoval jako příliš pomalý udiv.
Zavířil jsem v osmě a zaútočil na zbylé, ti si zatím uvědomili, kde se nacházím a opět se mě snažili obklíčit - To už jim ale generál nedovolil.
      Jak jsem řekl. Bylo to rychlé. Tak jak to začalo, tak to i skončilo. Netrvalo to ani minutu, všichni barbaři následovali příkladu svého vůdce a stejně jako on se odebrali do Charmovi síně. Všichni? … Jeden chybí … a támhle zdrhá. Požádal jsem jednoho z nebožtíků o zapůjčení zbraně. Nečekajíc na odpověď jsem ji hodil po zdrhajícím - zasáhl jsem. Adrenalin se malinko stáhnul s nadějí, že ještě dostane šanci.
     Otřel jsem Drakobijce a založil jej pod rameno. Teď již nemám moc času, jestli ničeho, tohoto si někdo určitě všimnul. Vstoupil jsem do stanu v očekávání dalšího “překvapivého útoku“, ale nic se nekonalo. Ve stanu byl jen Marvik.

„Čekal jsem tě!“ Ruce měl složeny na hrudi a ve tváři licoměrný úsměv.
„Co jiného ti také zbývalo.“ Úsměv jsem si neodpustil. „Mně nemůžeš utéct tak snadno.“
„Mám pro tebe návrh.“
„Mám také jeden. Vstup do Společenstva a přijmi jeho pravidla.“
„A když nepřijmu.“
„Zemřeš, teď a tady.“
„Co bys řekl pětistům pyramid za mlčení o tom, že jsi mě našel.“ Jeho oči se snažily prorazit mým spuštění hledím.
„NIC! Co bych s nimi dělal. Utratil bych je na útěku před Společenstvem? Myslíš, že zlato dokáže všechno? Šli by po mně, tak jako já po tobě. Musel bych se schovávat jako prašivej pes. Nebo skončit jako ty. Vstoupit do služeb Hordy, stát se otrokem ve službách Nejmenovaného.“
„Blázne! Myslíš, že je to tak jednoduché. Nic jsi nepochopil!“ Jeho ruce vyletěly nad hlavu a jeho ústa se pohnula v tichém zaklínadlu.
Kolem mě se rozžehl kruh ohně. Plameny byly vyšší než já a cítil jsem, jak se mě snaží strávit.
„Blázen jsi ty, Marviku!“ křikl jsem přes hukot ohně. „Tato zbroj byla určena k boji s draky. Přežila jejich dech. To sis opravdu myslel, že podlehne tvé ubohé magii!“ Skrze oheň jsem viděl, jak se někdo pohnul nalevo - Adrenalin vyskočil zpět na své velitelské stanoviště. Sekl jsem. Plameny rázem zmizely - jako když utne! Na konci Bijcovi čepele bylo Marvikovo bezvládné tělo.

      Byla krásná noc. Muž stál u ohně, před ním byla v zemi zabudnutá podivuhodná zbraň, konečky prstů projížděl po jejím povrchu.
„Už jsem ti řekl všechno. Není o čem diskutovat. Znáš zákony Společenstva.“ řekl .
"Přesto to udělat nemusíš. Vzpomeň si na toho vesničana. Vzpomeň si na všechno, co jsi za ta léta přečetl." ozval se hlas v jeho hlavě.
„Tohle není jako ten vesničan, ten byl nevinný. Marvik je zmetek, nic jiného si nezaslouží. Proč bych kvůli němu měl dávat svou hlavu v sázku.“
"A proč bys musel. Nikdo kromě tebe a něho neví, že jsi ho našel. On to nepoví."
„Pokusil se mě zabít. Dvakrát!“
"No a ty jsi ho už jednou zabil. Jste si kvit."
„On ale zabil i jiné. Nevinné! Třeba ty trpaslíky na Valu, chladnokrevně je zabil.“
"A co jsi udělal ty před jeho stanem? Nezabil jsi snad ty barbary také chladnokrevně."
„Ale … Ale já jsem se snažil jim říct ať jdou pryč. Musím splnit rozkazy Společenstva.“
"Proč bys musel. Na co je Společenstvo. Proč ho poslouchat a plnit jeho nařízení."
„Copak to nechápeš. Jsme příliš mocní a nezranitelní na to abychom mohli být bez zákonů. Viděl jsi co udělal, přidal se k Hordě. Když ho pustím, půjde znovu za Hordou. Spojí se s Cortanem. Stane se další silou, která pohání Hordu a ničí tak svobodné.“
"Tys ho ale podle zabil a chceš to udělat znovu. Nebude se moci bránit."
„A myslíš, že kdyby měl volné ruce na obranu, že by měl nějakou šanci? To by nebylo čestné, to by bylo nechutné.“
"No dobrá, ale kdo ti dal právo rozhodovat o životě jiných?"
„Nikdo … ale … vím, nedokážu život dát. Ale mám schopnosti zachránit ty nevinné a přesně to také udělám.“
"A co chceš dělat? To zabiješ každého, aby nemohl páchat zlo?"
„Ne, zabiju jen ty, co už ho spáchali a nikdo jiný je zastavit nemůže. Proto přece existuje Společenstvo, aby takoví jako jsem já a Marvik neubližovali smrtelným. A řeknu ti co ještě udělám, zastavím tuhle posranou armádu. Horda Val nedostane.“
"Blázne! Nemáš šanci zastavit to, co je už v pohybu. Přidej se k proudu, jinak zemřeš. Blázne!"
„Možná jsem blázen a možná zemřu … ano musím být blázen, že jsem tě poslouchal. Vím kdo jsi. Jsi Had, který se mi usadil v mozku. A já ti něco povím, už mě nebaví se s tebou přít. Vypadni z mé hlavy, ty parchante!“ Muž zakřičel, potom chytil zbraň do levé ruky a založil si ji pod rameno. A vydal se na opačnou stranu mikrokosmu vytvářeného ohněm. U stromu tam stál další muž na špičkách a ruce měl zvednuté nad hlavu jakoby se chystal skočit šipku. Jen velmi dobrému pozorovateli by neunikl tenký vlasec, který se zadíral pod jeho zápěstí a připoutával ho k větvi nad jeho hlavou. Byl mrtvý. Jeho hruď byla do poloviny rozetnuta. Čepel zasáhla plíce i srdce. První se postavil před Druhého a čekal. Rána se pomalu zacelovala. První čekal dál.

      Byla krásná noc. Hvězdy nesvítily a měsíc byl v novu. Najednou ticho noci prořízl hlas:
„Tak co Marviku, už jsi se probral?“ Druhý měl hruď od krve, ale po zranění ani památka. Zvedl hlavu a podíval se mu do očí Prvnímu, v jeho pohledu bylo více temnoty a zloby než v okolní noci. První se usmál a pokračoval: „Na co myslíš Marviku? Naposledy ti předkládám nabídku Společenstva.“

-Ticho-

„Nehledáš tohle?“ První otevřel pravou dlaň, ve které mu ležel podivný náhrdelník, skoro identický s tím, co mu visel na krku. Tedy naprosto stejný až na barvu kamene. „Jak jsi se rozhodl?“ Místo odpovědi mu ve tváři přistála slina - setřel ji.
První se otočil zády k Druhému. „Vlastně bych ti měl poděkovat Marviku. Nebýt tebe, nebyl bych tu. Seděl bych v Anúnii a uvažoval nad morálními hodnotami. A tady by se zabíjelo a to co má skutečnou hodnotu by nenávratně mizelo.“ První pozvedl oči k nebi. „Co myslíš Marviku, není to dneska krásná noc, má své kouzlo a atmosféru.“ Druhý zvedl hlavu a podíval se na nebe. „Jako stvořená k dostání slibům a pomstě!“ První se bleskově otočil a jeho prodloužená levice se zdvihla kolmo k tělu.

      Byla krásná noc. Lesem jel bledý muž na bílém koni. Pokud by tam byl někdo, kdo by mohl poslouchat, slyšel by jak si onen muž zahuhlal pod neexistující vousy: „Kouzelná noc, stvořená k pomstě a zrození.“ O kus dál dohoříval oheň a na samém pomezí jeho světla leželo na zemi tělo bez hlavy a rukou. Hlava byla o kousek dál. Její obličej byl zkroucen v podivnou grimasu. To jak se jednotlivé emoce rvaly o jednotlivé obličejové svaly. Podle toho jak onen poslední výraz vypadal, největší kousek urvalo překvapení.

---