Herešova krčma

            Velký pátek byl plný slunečních paprsků. Letošní škodolibost Zimy se nezvykle protáhla, do poslední chvíle se nechtěla  vzdát mladičkému Jaru, jehož první stopy svěží zeleně se dnes již přeci jen znatelně rozvíjely do půvabných vějířků prvních lístečků. Z korun stromů se ozývalo ptačí trylkování, přibarvené radostí ze života. Slunce se usmívalo na tu naši zemskou kouli v mladické síle zrození a lidé spěchali městem po posledním pracovním dni před nadcházejícími velikonočními svátky s kabáty a bundami ledabyle přehozenými jen tak přes rameno, ženy i muži kráčeli svorně městem a v zrádném teple časného jara se usmívali jeden na druhého,  bezděčně si rozepínali knoflíčky košil i halenek u krku a zhluboka se nadechovali vůně kvetoucích stromů, která se připlížila z aleje pod hradbami města až na prosluněné náměstí.  

         Žhavost slunce opsala nad městem pozdrav Jara, které Zimu definitivně odvelelo do pozadí a nadešel soumrak.  Dlážděné náměstí královského věnného města se již dávno vylidnilo, jen občas prošel uzounkými  postranními uličkami  osamělý chodec. Velký pátek je prý  podle starých pověr prazvláštní den, opředený mnoha mýty.

Prý se dnešní noci rozestupují skály i rokle a otevírají se ukryté  poklady a lidé, zvláště tady na malém městě, dodržují různé zažité zvyklosti, napadalo mě, když jsem k večeru po dlouhé namáhavé cestě domů z Prahy odbočil v mém rodném městě na parkoviště pod náměstím a rozhodoval se, že se stavím před návratem do své garsonky na malou večeři v Herešově krčmě.  Nejsem právě z těch, kdo by se postili před nadcházejícími svátky. Nespěchal jsem domů, v malém zšeřelém bytě na okraji města na mě čekala stejně jen prázdná lednice a pohaslý černobílý televizor.  

         Směřoval jsem pěšky na náměstí uličkou lemovanou obchůdky po zavírací době bez známek života a jen letmo nahlížel do jejich ospalých výloh. Jako vždy cestou okolo věže, které my místní odjakživa říkáme, že je „Bohuslava Martinů“, jsem nezapomněl pohlédnout ze zakořeněného zvyku vzhůru k jejímu ochozu.

Po chvíli jsem již brouzdal po kočičích hlavách dlážděného náměstí, zabočil do nenápadné Herešovy krčmy, prošel černou dírou a najednou jsem se ocitl v jiném století. Současnost se rázem propadla o pár století nazpět. Ulehčeně jsem si oddechl, funguje to spolehlivě jako vždy. Najednou je současnost i se svými starostmi a problémy pryč a ze mě se stal poutník dimenzí Času.

Rozhlížím se a již usedám na lavici k hrubě tesanému stolu. Oči si pomalu po dni plném slunce přivykají na nenadálé šero, prosvícené jen plameny prostých svící a loučí, tyčících se v tepaných svícnech a ocelových kovaných konzolách všude kolem.  Na plátnech v přitesaných rámech zachytil malířův štětec v oleji různé výjevy z  rytířských křížových výprav, veselí bujarých pijatik v krčmách, ale i krutost života prostého lidu v dobách, měřených  dlouhým časem nazpátek.

         Po chvíli ke mně přispěchal muž s dlouhými hnědými vlasy, sčesanými dohladka a svázanými prostou stuhou, oblečený jen ve lněné košili, sešněrované tenkou tkanicí na prsou, s širokými nabíranými rukávy. V pase měl pevně uvázanou dlouhou bílou zástěru s kapsami, splývající po černých přiléhavých kalhotách až  do poloviny lýtek.

„Pán si bude přát?“ Zeptal se úslužně.

Hlavou mi nevím proč problesklo, že dnes je vlastně postní den a v návalu nepochopitelného pocitu čehosi jsem vyhrkl:

„Doneste mi vinný střik a obyčejnou topinku, tedy pro začátek..“

Muž jen úslužně kývl a tiše zmizel v tmavých útrobách krčmy. Čekal jsem na svůj střik a topinku s česnekem, oči si krátily čas a klouzaly po klenbě stropu, pomyslně se dotýkaly hladkého chladu zazděných kamenů a obdivovaly umění dávných cihlářů, jejichž cihly, přiznané ve starém zdivu, přečkaly až do dnešní doby. Klenuté zdivo bylo očazené, což dodávalo zdejší atmosféře zvláštní teplo.

         Pomalu jsem se propadal do tónů uklidňující příjemné hudby, která odkudsi přicházela a chvílemi připomínala konejšivou náruč mořských vln a chvílemi evokovala pocit vzdáleného řinčení brnění dávných rytířů, které bylo porůznu připevněno na kamenném zdivu. Ta zdejší atmosféra nebyla naaranžovaná, byla skutečná, přes svou únavu jsem právě tento moment vnímal naprosto zřetelně.  Během chvilky přede mne obsluhující  štíhlý muž postavil pohár s mým vínem i vodou na zředění, talíř plný lákavých krajíčků opečeného chleba s česnekem a v tichosti zmizel.

         Smíchal jsem víno s vodou, pomalu upíjel z poháru a přikusoval labužnicky křupavá sousta, okořeněná příjemnou palčivou chutí česneku. Nechal se unášet časem i prostorem magií podmanivých tónů a vnímal svůj vlastní vnitřní klid. Najednou jsem zpozorněl. Na lavici proti mně seděl podivný muž. Upřeně na mě hleděl a asi čekal, až si ho všimnu.  Byl oblečen velice podivně, měl jsem pocit, jakoby si odskočil z nedalekého divadla o pauze mezi jednotlivými dějstvími Jiráskovy Lucerny.  Jeho oblečení bylo velice nuzné, záplatované a místy se třepilo. Košile prapodivného střihu světlejší neurčité barvy a tmavé kalhoty, upevněné v pase zřejmě kusem provazu. Boty jsem již nestačil zaregistrovat, v tom mi bránila deska stolu. Pocítil jsem neznámý zápach a snažil jsem se jej identifikovat. Ale nebylo to snadné, ten zápach byl velice slabý, spíš to byla jen vzpomínka v mém podvědomí na nějakou ušmudlanou, upocenou živočišnost těla, která byla již dávno zapomenuta. Pohlédl jsem svému spolustolovníku udiveně do očí a otázka v tom mém pohledu asi byla více než výmluvná, protože nezvyklý host se tiše rozhovořil:

         „Buď pozdraven, pane. Potřebuji někomu svěřiti, čehož je má mysl plna. Nediv se, pane, že mluvím k tobě, ale Osud tomu zřejmě tak chtěl. Určilť mi ten, že dnešního dne musím vyjeviti člověku, který projde svým vědomím dimenzí časoprostoru a pozří mi do očí ve chvíli jasnozřivé, co tíží mou mysl již dlouhé věky. Tím člověkem jsi ty, pane, poněvadž cítím, žes právě popatřil do mých zraků.“

         Zvláštnost chvíle mi projela až do morku kostí, avšak  obsluha i ostatní hosté si ničeho nevšímali a dál se chovali, jako by se nic zvláštního nedělo.

         „Kdo jste? Děláte si ze mě legraci? Co tohle má znamenat?“ Vyhrkl jsem.

„Vím, pane, že se ti zdá nezvyklé, pohlížeti na tohoť, jehož ostatní nemohou viděti. Ale věz, že dnes, o Velkém pátku, se uděje mnoho zvláštního, čemuž mnozí neporozumí. Nesnaž se rozumět, jen vnímej a naslouchej.“ Odpověděl můj zvláštní společník.

„Chcete říct, že vás ostatní nevidí? Ale proč vás tedy vidím já, jste tu a přes to podivné oblečení vypadáte jako docela obyčejný člověk. Tedy.. Až na nějaké drobnosti..“ A v duchu jsem pomyslel na podivný zápach a podivné mrazení okolo žaludku, které jsem si najednou uvědomoval.

„Popatřil jsi, pane, do mých zraků v okamžiku, kdy tvé vědomí na zlomek chvíle opustilo tvé tělo a ocitlo se v linii času i prostoru souběžně. A to se mohlo stát jen v případě, kdy tělo je odlehčeno půstem a mysl uvolněna absolutnem absurdnosti. Podívej, piješ jen víno smísené s pramenitou vodou a přikusuješ střídmě chléb.“

Něco na jeho slovech bylo, skutečně jsem dnes večer tady v Heršerově krčmě opustil všechen svůj život plný starostí a uvolnil se, jako nikdy. Celý den jsem nic nejedl a přesto jsem si, nevím z jakého popudu, objednal jen ty zpropadené topinky a vinný střik. Upil jsem ze své sklenky a pokračoval v podivném rozhovoru.

„Dobře. Přistoupím na vaši hru. Co bude dál? Když připustím, že jsem jediný, kdo vás skutečně vidí a slyší, co bude dál?“

„Jsem jen tulák, ale mé srdce bylo vždy plno dobra. Budu ti, pane, vyprávěti o jedné chvíli, jak se udála a ty mě vyslyšíš. Po té se mé mysli zde v mém soubíhajícím čase uleví a pevně věřím, že ona dojde vytouženého pokoje, jak mi kněz kdysi předpověděl. Dlouhý čas čekám, až někdo zde, v Herešově krčmě,  popatří do mých zraků právě o Velkém pátku a uzří mně, sprostého tuláka bez rodiny a bez čehokoliv, bez jakýchkoliv pozemských statků, kteréž  by tomuto světu byly jakkokoli drahé.“

Svíce, připevněné na soudcích s rumem v opačném koutě sklepení se pomalu měnily v masu stékajícího vosku, světlo mihotavě sláblo a tvář mého společníka byla jakoby v té záři dohasínajících svící poněkud rozmazaná. Přesto byl jeho hlas i nadále jasný a on začal vyprávět:

„Přespával jsem to jaro, jak se dalo, v senících zde po okolí. Vysočinské lesy jsou velmi, velmi hluboké. Toulal jsem se jimi, prosil o práci a o chléb, někdy mi hospodyně za výpomoc dala i hlt houbového kysela, kteréžto se i v nuzných chalupách hřávalo na kraji roztopené plotny. Býval jsem vděčen, když mě nějaký sedlák dal jakoukolvek práci a nechal přespat v teple stájí, ale to se stávalo jen málokdy. Většinou mi dali pár vařených brambůrků a já šel zase dál krajem, seník od seníku. Leč panští hajní bývali v té době velice svědomití a seníky byly v počátku zimy napěchovány voňavým senem do samého vrchu, takže z jara mnohdy ještě toť seno zbývalo, zvěř jej nezvládala zkrmiti. A to seno bylo mou spásou.

Toulal jsem se krajem a jednoho dne, mám jej přesně v paměti, byl to jarní teplý den, podobný tomu dnešnímu, jsem ve svých toulkách došel k večeru až ke kapličce na samotě u opuštěné hájovny, kde se odedávna říkávalo na Bukovině. Bylať ta kaplička zasvěcena svatému Janu Nepomuckému, kterýžto je i mým patronem.

Natrhal jsem tedy prvního jarního kvítí a došel k tomu svatému místu, že potěším Pána a pomodlím se několik těch prostých, upřímných slov. Skutečně jsem já, sprostý čeledín Pána našeho, ničehož jiného nezamýšlel.

Mé krůčeje směřovaly ke svatému tomu stánku a já v pokoře klopil hlavu. Netroufal jsem si prostou kytičku křehkých primulí položiti na oltář, nesměle jsem je tedy složil na zem před kapličkou, v pokoře své sklopil zraky k zemi i počal se modliti k Pánu.

Pojednou jsem zaslechl jakýsi vzlyk. Tento po chvíli zesílil a já nevěřil svým slechům. Přistoupil jsem pln ostychu k oltáři a popatřil na proutěnou ošatku. V té ošatce se vrnilo lidské dítě. Nikdy jsem takovéhoto tvora nedržel v náručí a zachvátila mě panika. Široko daleko nebylo živé duše, vůkol se rozprostíral jen hluboký les a zde, pod oltářem Páně, se rozplakalo člověčí mládě. Nikdy jsem nebyl tak zaskočen. Vnímal jsem všemi svými smysly, vždyť nemohu já zanechati robě to osudu svému v této pustině bez lidí. Matka jeho jej donesla na oltář tento Páně jako výzvu nemilosrdnému Osudu: Když jsi dopustil narození jeho, urči i ty, jakéžto bude pokračování žití jeho, bude-li nějaké.. Uvědom si, pane, život na Vysočině byl od dávných dob víc nežli těžký. I pro tu matku muselo býti velice těžké to robě u oltáře Páně zanechati, přesto ji Osud donutil tak rozhodnouti..“

K našemu stolu přistoupil obsluhující mladík ve lněné košili se slovy:

„Ještě nějaké přání?“

Uvědomoval jsem si, že asi s vinným střikem a několika topinkami nejsem zrovna lukrativní zákazník, ale má mysl byla najednou jinde a nechtěl jsem se od zvláštního zážitku ani na chvíli odpoutat a tak jsem jen jakoby mimochodem podotkl:

         „Ještě jednou to samé..“  A v návalu osvícení jsem dodal:

         „Jen ještě doneste střik i pro mého společníka.“

         „Jistě, kdy váš společník dorazí? Ptám se, jestli mám střik donést hned, nebo později, aby nápoj nezteplal..“ Upřesňoval si hoch.

Zíral jsem. On tedy skutečně muže, sedícího u stolu proti mně nevidí, nebo je tu stále ta druhá možnost. Jsou na mě domluveni a výborně se baví.

         „Dorazí později.“ Rozhodl jsem se pro variantu hry, kdy vy si hrajete se mnou, ale já ty vaše smeče obratně vracím.

Mladík se s úklonou vzdálil, můj záhadný společník se však jen usmál a prohodil:

         „Ten spanilý hoch mě nepopatřil, což to již neuzřela tvá mysl, můj pane?“

Lokl jsem si tedy střiku, poněvadž co jiného jsem mohl také udělat a upřel pohled na ten rozmazaný přízrak, sedící proti mně u stolu. Muž se po chvíli opět rozhovořil.

         „Vzalť jsem tedy ošatku v ten jarní den v podvečer do náručí svého a spěchal k prvnímu stavení. Dítě plakalo, jistě mu bylo zima i hladové zřejmě bylo, když jsem ke vratům těm dorazil. Bušil jsem, co sil mi zbývalo. Vyběhl čeledín a hartusil, co že si to troufám.. Já jen s hospodyní chtěl mluviti a svůj náklad v ošatce jí předati. Ale to jsem si dal, čeledín paní svou s nedůvěrou zavolal a ta, spatřivše v mé náruči droboť jakousi, vykázala mě hrubě z obydlí svého. Nevěřil jsem lidskému plemeni, čehož je schopno.

         Tisknuvše ošatku ke své hrudi šel jsem tedy dále tou křivolakou cestou směrem ke vsi. Slunko pomalu zapadalo a já šel přes osení, které vzešlo toho jara na zdejších polích a po drahné chvíli jsem spatřil velký statek, rozprostírající se pod bořinou, kterážto střídala zelenkavé pole se vzešlým tím osením. Říkalo se zde od nepaměti u Hápů a já, maje na mysli, že pokaždé jsem v této usedlosti mohl spočinouti alespoň do příštího východu slunce ve stáji u koní, i když třeba hospodář právě pro mě neměl službu, kterouž bych mu laskavost tu oplatil, zabušil  v nastávajícím soumraku na vrata.

         Děvečka, poklízející právě dvůr a zakládající v jesle krmi pro hovádka ta, otevřela mi bránu a popatřila nejprve na mně, pak v ošatku, kteroužto jsem stále ve své osamělosti svíral v náručí.

         „Požehnej Pán,“ pokřižovalo se služné děvče, berouc ode mne bez řečí  košatinu. Dítě vzlykalo a v lehké přikrývce bylo zřejmě značně prochladlé. Děvče mi pokynulo hlavou ke stájím a samo se svým nákladem v náručí spěchalo do vytopené síně. Ulehčeně jsem si vydechl a po chvíli jsem již s ostatními čeledíny, kterým  skončily celodenní povinnosti, rozprávěl ve stáji, pod hlavou voňavý snopek slámy, vnímaje teplo svého stařičkého mantlu, kterýžto mi kdysi zdejší sedlák za dobrou mou službu daroval, byv mu tento již přestal sloužiti a on si byl nucen poříditi zcela nový. Břich můj byl zaplněn hustou brambůrkovou polívkou, kterou měla ten večír čeleď k večeření.

         Hospodyně sama přišla drahně po klekání za mnou do stáje a vyzvídala, kde že jsem k děcku přišel. Nebyloť důvodu zapírati, i jsem jí vše po pravdě vyjevil. Žena jen přikyvovala a pozorně naslouchala. Odmlčel jsem se v jednu chvíli a pohlédl na ženštinu po mém boku v naději, že mi s mou nenadálou trýzní vypomůže.

         „Jene, majetek náš nevynáší tolik, by všechny krky zde hladové uživil. Nemohu dítě, jež jsi nalezl, mezi svými zde ponechati. Nevykládej si to ve zlém, vím, žes děcko to v dobrém z kaple odnesl, avšak.. Nelze jej u Hápů ponechati, osud by mu zde nepřinesl nic dobrého. Nyní je děcko to zaopatřeno, děvče jej nakrmilo, samo kojí dcerunku svou a nebyloť jí zatěžko obsloužiti další nemluvně. Prohlédla jsem výbavu novorozeněte a věz, že více nežli skromná se mi zdá. Kdybys dítě v kapli té ponechal, nepřežilo by dnešní chladnou noc. Zavinuto jen v sepranou houni, leželo v nevalné košatině na snopku ječné slámy. Matka jej v dobré víře zakryla vetchou vlněnou pokrývkou, avšak málo toť pro tak křehké dítě. Hošík tento se velice jemným zdá býti a proti mým všem dětem je však výrazně dlouhých údů a rozhodně nenáleží do našeho selského stavu. Skutečně nevím, které děvče zde by jeho matkou býti mohlo,  celé se mi to podivné jeví.. Některá spanilá dívčina zřejmě ukrývala prohřešek svůj, kterýžto bez následků se neobešel, do poslední chvíle. Kraj zde je velice krutý, i muselať se matka tato tedy krutě zachovati k dítěti svému nevítanému. Neodsuzuj ji, Jene, jakož i já ji neodsuzuji. Tento kraj tvoří vskutku tvrdé osobitosti mužských i ženštin. Počkej zde do kuropění, odpočiň sobě a děvče mé se o děcko zatím postará. Ráno jej nakrmí a dle mého příkazu pečlivě do lněné košilky i čepečku obleče, hřejivou houní zavine a ty budeš moci s človíčkem tímto až do města blízkého dojíti. Čeledín má v tu stranu ráno i cestu s povozem, vezme vás oba  s sebou. Ve městě bude více šancí pro dítě, by Osudu svému uniklo a věřím, že právě ty jsi ten, kdo nejlépe mu vypomůže.“

         V tu chvíli jsem již nevydržel vzrůstající napětí a zcela instinktivně jsem napřímil pravou ruku, abych se dotkl svého zvláštního společníka a poplácal jej po rameni.  K mému údivu má napřažená ruka projela tělní hmotou proti sedícího muže jako svazkem paprsků čočky promítacího přístroje v kině. Hologram, blesklo mi hlavou. Někdo mi tu zdařile promítá hologram a úžasně se při tom baví. Ale odkud?

A jak ten hologram dokáží takto ozvučit a jak mohou předvídat mé reakce? Hlavou mi táhla spousta otázek a mezitím Jan opět pohnul poněkud promodralými rty. Teprve nyní jsem si uvědomoval nepřirozenost zbarvení těch  jeho rtů, které se opět šeptem rozhovořily přítmím krčmy:

         „Pane, nesnaž se mě dotýkati, rozptyluješ tak tok mé mysli, která se musí soustřediti na zhmotnění myšlenky mého těla a já nemohu pak pokračovati v rozprávění svém.“

         Jan chvíli seděl jen tak proti mně u stolu a nebyl skutečně zřejmě schopen slova. Měl jsem pocit, že se jeho tělo rozvlnilo, po chvíli však vlnění ustalo a Jan pokračoval ve svém líčení událostí dávno minulých:

         „Ráno jsem od děvčete převzal ošatku obtočenou houní se sladce spícím děckem, o poznání tepleji zavinutým. Černé vrkoče vlásků se ztrácely v bílém naškrobeném čepečku a dítě bylo ve své nevinnosti tak bezbranné. Hospodyně již raději nevyšla ze síně, co potřebovala, pověděla mi večer po setmění. Já pochopil její slova a odevzdaně přisedl na vůz k čeledínovi, odjíždějícímu právě do města.

         Koník šel známou cestou mezi poli, slunce nabíralo na síle a dítě klidně spalo ve své košatině, kterou jsem uložil vedle sebe na vůz naložený tovarem, přichystaným k prodeji na jarmarku. Každý týden takto navykle putoval čeledín, aby směnil ve městě na rynku přebytky statku za věci potřebné, jichž statek nemohl sám poskytnouti a přesto jich k životu třeba bylo.           

         Před poledním jsme přibyli do města a já rozloučiv se s přátelským čeledínem, postával jsem na rynku a rozmýšlel, jak dále. Pohled můj upoutala právě tato  Herešova krčma. Pospíšil jsem tedy a vstoupil dovnitř. Nemělť jsem sice grošů, ale za potřebnou výpomoc se občasně dalo nasytiti zbytky z kuchyně. A zdejší hospodský, Hereš, byl znám jako bodrý člověk.

         Avšak jaké bylo mé překvapení, když jsem vstoupil do krčmy, kde jindy plápolal v krbu oheň, u stolců vždy  posedávalo mnoho měšťanů, konšelů i projíždějivších kupců, nejednou i vojáky a rytíře jsem zde zastihl, avšak toho dne tam bylo pusto, tma, chlad a nezvyklý klid. Znejistěl jsem a rozhlížel jsem se, co že se zde děje. Prošel jsem síní až dozadu ke kuchyni a zabouchal na dveře. Kuchtík po drahné chvíli pootevřel závoru a kývl na mě ustrašeně hlavou, ať jdu dál.

         Vstoupil jsem tedy, usedl k doutnajícímu ohništi a k nohám složil svůj zabalený náklad.

         „Pozdrav Bůh, copak se přihodilo zde, v Herešově krčmě? Je tu jako by mor a cholera prošly tímto domem, jindy tak pohostinným?“

         „Jene, i ty buď pozdraven. Již dlouho jsi zde však nebýval. Nevíš, jaké neštěstí postihlo náš dům. Paní porodila před několika málo týdny syna a po slehnutí svém ji zachvátila v brzku horkost omladnic. Nikdo již nedoufal, že se k životu paní ta dobrá naše opět navrátí.

         A Hereš, pro kterého byla vším, se z neštěstí toho pomátl. V nejhorší chvíli vzal novorozeně a zamkl se s ním ve své síni, my mu tam jen ke dveřím vždy přistavíme nějakou krmi a mléko pro dítě, avšak on již  kolik dní nevychází. Paní naše se však jakoby zázrakem, v kterýž nikdo nedoufal, vyzdravěla a nyní se zdá již býti mimo nebezpečí. Stále se ptá po svém dítěti, chce synka svého přivinouti, ale Hereš ani na bouchání a úpěnlivé prosby neodpovídá. Nevíme si rady, Jene, ty Hereše znáš od dětství, zkus s ním promluviti, třeba na tebe dá..“

         Obrátil jsem do sebe žejdlík piva na posilněnou a zakousl k němu poctivý krajíc chleba, které mi u svého vypravování bodrý kuchtík zakrojil. Nyní jsem povstal, shýbl se pro ošatku a vykročil naznačeným směrem.

         Zalomcoval jsem hrubými dveřmi do Herešovy komnaty, avšak držely pevně.

         „Hereši, otevř, to jsem já, Jan.. Je třeba již vyjíti mezi lid, nemůžeš se stále ukrývati ve svém osamění. A děcko tvé potřebuje matku svou, která se po něm neustále ptá..“

         Hereš se však neozýval, slyšel jsem jen, jak těžce přechází uvnitř, občas zavrzalo staré prkno v dubové podlaze, ale dveře se neotvíraly.

         „Hereši, otevř..“ Lomcoval jsem již  zběsile dveřmi a bušil do nich. Počala mě jímati zlá předtucha. Mé nitro opanovala neznámá úzkost. V tom se rozplakalo dítě v košatině u mých nohou. Jeho pláč sílil a stával se nesnesitelným.

         Uvnitř uzavřené síně utichly krůčeje a v okamžiku se prudce pootevřely dveře. Za nimi stál Hereš, jak jsem jej nikdy předtím ani potom neuzřel. Jeho pohled byl divoký a pln přetrpěného utrpení. Jeho tvář byla zarostena černým strništěm vousů na jindy hladce vyholené usměvavé tváři. Pohlédl nechápavě na mě, pak se  rozhlédl kolem a jeho oči spočinuly na uzlíčku u mých nohou, ze kterého vycházel dětský pláč. Jako dravec se vrhl k děcku a přivinul jej k sobě i s košatinkou. Já se bleskurychle protáhl za ním do jeho síně a v tom za námi znovu zapadla těžká závora a uzamkla nás před ostatními.

         Hereš si mě nevšímal a věnoval se jen dítěti ve svém náručí, smál se na ně, choval je a jeho oči se počaly poznenáhlu rozjasňovati. Já prošel síní až k rozházené posteli a uzřel cosi hrozivého. V peřinách tam leželo pečlivě ovinuté dítě bez známek života. Rázem jsem pochopil Herešovu tragédii v celém rozsahu. Zatímco byl šílený z očekávané smrti milované ženy, uchýlil se ten dobrý člověk s jediným, co mu zbylo,  do ústraní a zde, udolán únavou, zalehl ve spánku svého jediného novorozeného  syna a zešílel z krutých ran, jež mu nachystal Osud.

         Hlavou mi bleskl šílený nápad. Pomalu jsem Herešovi sebral z klína prázdnou košatinku, urovnal do ní již dávno vychladlé tělíčko druhého chlapce a opět košatinku ovinul houní. Chvíli jsem pak počkal, až se hostinský nabaží křičícího nemluvněte a poté jsem opět k němu přistoupil, maje pod paží svou proutěnou ošatku ovinutou nezbytnou houní:

         „Hereši, to jsem já, tvůj dávný přítel Jan. Jdu po čase opět krajem a tak jsem zašel z dávné známosti na hlt piva. Tvá čeleď mě poznala a k tobě dovedla. Ještě nevíš, ale tvá mladá žena vyzdravěla a ptá se po tobě i synovi vašem, kterého v náručí právě chováš. Pojď, půjdeme spolu za ní, nemůžeš ty zde o samotě zůstávati.“

         Muž s dítětem v náručí nepromluvil, ale jeho pohled již nebyl tak divoký, pomalu nabýval krotkého výrazu a když jsem jej vzal za ramena, nevzpouzel se a pomalým krokem se mnou opustil své dobrovolné vězení. Došli jsme do ložnice paní domu a Hereš jí pomalu předal do náruče děcko. Její pohled se rozjasnil a já si ulehčeně vydechl.

         Hereš se pomalu zklidňoval a sotva jej uviděla jeho chasa, dala se čile do díla a po chvíli již opět zahořel v krbu oheň, na něm se točilo sele napíchnuté na rožeň. Ke stolcům usedali opět známí kunčofti a před mým odchodem již zase krčma připomínala to, na co jsem býval navyklý. K večeru jsem Hereše opouštěl, neboť mě trápil můj náklad v košatince. Ale nemohl jsem zůstati, nebezpečí, že všetečnost lidská odhalí mé tajemství, byla přílišná. Přespal jsem tedy ve stohu ječné slámy za městskými hradbami a ráno se vydal vandrem na cestu.

         Šel jsem, kam mě nohy nesly a po poledni jsem dorazil opět ke kapli na Bukovině. Procházel jsem kolem kaple, která se ve své skromnosti krčila vlevo kousek od cesty pod mohutnou lípou, jejíž lístky se v počínajícím jaru teprve klubaly na svět. Pohlédl jsem jen směrem k oltáři a pomyslel si: Prozřetelnost Páně je nekonečná..  Kroky mé mě vedly do lesa, kaple zůstala v dáli za mnou a já se ztrácel v hloubi lesa. Došel jsem ke krmelci, který zde odjakživa stával a zde jsem uhnul z přímé cesty. Dal jsem se podél borového mlází dolů směrem ke Kateřině. Ušel jsem drahný kus, než jsem zastavil, vzrostlé smrky vystřídaly rozcuchanou vůni boroviček. Já vyhloubil na paloučku mezi těmi smrčky hluboký hrob, uložil do něj košatinku ovinutou houní a zahrnul své i Herešovo svědomí sypkou lesní hlínou. Navrch jsem navršil mohylu z velkých kamenů prostoupených slídou. Slunce, pronikne-li lesním zápojem zelených větví, rozsvítí zde dítěti nebohému záblesky ohníčků v nesčetných zrcátkách lesku, pomyslil jsem si, chvíli postál a pak se pomalu vzdálil.

         Každý rok z jara jsem se vracívával na toto místo, přinášel nové a nové kameny na mohylu dítěte nebohého Hereše, jednou jsem do přineseného kamene i  neuměle vytesal kříž..“

         Dávno jsem dopil i druhý vinný střik a ztichle poslouchal neuvěřitelný příběh mého neuvěřitelného spolustolovníka. Nyní se však muž odmlčel a já luskl na obsluhu.

         „Doneste  mi steak s americkýma bramborama a velkýho panáka ferneta.. Teda, ty panáky vemte rovnou dva..“

         Hoch v nabírané lněné košili se jen uklonil,  vzal se stolu prázdnou sklenici a talíř od topinek a odcházel vyplnit mé přání.

         „Proč mi to vše dnes, o Velkém Pátku vyprávíte, Jene? Jestli vám tak tedy smím říkat.“  Pohlédl jsem letmo přes desku stolu směrem k vypravěči. Barva jeho obličeje se mi zdála stále víc nezdravá, pokožka jako by téměř průsvitněla.

         „Ubývá mi pomalu znásobená síla mé vůle, kterou jsem dlouho schraňoval a již jsem sílil myšlenkou, abych ti pane vše, co se událo, mohl po pravdě vyjeviti. Někdo další musí se mnou to mé strašné tajemství nést dál, abych konečně pokoje mohl zde, v mém světě soubíhajícím s tvým, dojíti. Ale jedno ti musím ještě vyjeviti, k tomu jednomu mi musí ještě vybýti poslední síla..“ Šeptal Jan a já musel již skutečně napínat uši, abych slyšel jeho slova.

 Pozorně jsem Jana sledoval a ani jsem si nevšiml, že hoch přede mne postavil objednanou večeři. Bezmyšlenkovitě jsem uchopil příbor a zakrojil do steaku.

„Pane, musíš zajíti k mohyle, kde spí Herešovo dítě.. Snažně tě o to prosím..“  Toto šeptal Janův stín a já s údivem sledoval, jak se rozpouští postava v mlhu a mizí v nenávratnu.

„Počkej, kam mizíš, proč tam mám chodit, nevím ani, kde to pořádně je..“ Vykřikl jsem.

„Najdi tu mohylu, kde spí dítě.. Věz, že musíš toto vykonati. Již nikdy mě nespatříš, ukončilť jsi náš rozhovor stejně, jako jsi ukončil svůj postní den..“ Neslo se slabě odkudsi okolo mé hlavy a já byl najednou u svého stolu sám, opět jsem vnímal tu tichou, příjemnou hudbu a z kameninového talíře přede mnou mizel šťavnatý steak. V zamyšlení jsem dojedl, otřel si ze zvyku ubrouskem bradu a zůstal sedět s pohledem upřeným na kamennou tvář v tepané přilbě, která tu odedávna pohlížela na všechny přicházející i odcházející hosty z výklenku, který zřejmě kdysi býval okénkem.

Najednou mě napadlo, čí ta kamenná tvář vlastně je? Na koho se to vůbec dívám? Ušlechtilé jemné rysy, tvrdý pohled, nepostradatelný upravený vous.. Prostě nevím proč, ale z ničehož nic jsem se na všechno kolem sebe díval jinýma očima, než obvykle. I ta stará dýka, která poblíž přilbice ležela, jakoby cosi promlouvala a mě rozčilovalo, že nerozumím jejímu příběhu.

Z mého přemýšlení mě vytrhl obsluhující hoch.

„Ne, už si nebudu nic přát, zaplatím..“ Předběhl jsem jeho otázku. Jen se uklonil a odešel pro  účet. Personál tu v Herešově krčmě tedy moc hovorný není, to je pravda. Ale asi to tak musí být, tady rozprávějí jiní.. A krom jiných tu vlastně vypravuje kde co. Jen umět naslouchat.

Pomalu jsem se vracel úzkou uličkou, kterou si vždy zkracuji cestu domů z náměstí, prošel jsem setmělým parkem, kdesi se z ticha  hnízda, zřejmě omylem, ozvalo ptačí zaskřehotání, ale jinak byl v nočním městě klid. Bez jakéhokoliv rozruchu, pomalu, a jako kdykoliv jindy již tolikrát předtím, jsem došel před svůj dům. V kapse jsem nahmatal klíče a navykle odemkl domovní dveře, přidržoval se zábradlí a po špičkách, abych nevzbudil sousedy, odemkl svůj opuštěný byt.

Rozsvítil jsem v předsíni, odhodil zánovní aktovku ze světlé kůže na lavici a zouvaje se z bot, spěchal na záchod. Přeci jen, asi jsem té vody vypil víc, než bývá zvykem. Honem honem, říkal jsem si a těšil se na tu úlevu.

Otevřu dveře, rozepínám si kalhoty a současně rozsvěcuji. Ouha.. Hrklo ve mně a já udělal instinktivně krok zpět. Na starém světlém koberečku před klozetem se cosi černého zběsile začalo zmítat. Leknutím jsem v tu chvíli zapomněl, že nutně potřebuju čůrat a zíral jsem.. Jak se to sem dostalo? Vždyť tu není žádné okno?

O koberec mlátil dlouhými černými křídly nějaký podivný pták. Byl pro mě zvláštní, připomínal mi tak trochu překrmenou vysportovanou vlaštovku zkříženou s kdoví čím, ale já se v ptačí říši skutečně ani trochu nevyznám. Ještě tak poznat vrabce od holuba a tím to končí. V tu chvíli se ozval hlomoz. Zvedl jsem oči k větráku, rozevírajícímu právě v té chvíli v pravidelných stazích své plechové chlopně.

„Aha,“ blesklo mi hlavou, tak tudy ses sem dostal..“ Přidřepl jsem na bobek a snažil se chudáka ptáka vysvobodit z kobercových kliček.

„Auuu!!! Potvoro jedna!!!“ Řval jsem bolestí. Osvobozovací proces se zřejmě povedl a vyděšený opeřenec se teď  pevně chytil mé ruky, zaťal své sporé pařátky i silný zobák do mých prstů a já měl pocit, že mi ruku chytil přinejmenším lis nebo svěrák.

Snažil jsem se nezvance druhou rukou odendat, ale marně. Chudák byl asi ze své situace tak vystresovaný, že se držel jako o život. Rval jsem černého ptáka z ruky, ale ouha. Čím víc jsem se snažil, tím jeho křečovité sevření sílilo.

V nepředstavitelné bolesti jsem vystřelil ze záchoda a letěl do kuchyně. Jako tygr jsem tu pobíhal ode zdi ke zdi a těkal očima po všech předmětech, které by mi mohli pomoci pernatce odpáčit z ruky. Bolestí se mi dělaly mžitky před očima a asi v tu chvíli jsem najednou pocítil, že se mi stala nehoda..

Prostě stalo se mi, co už leta letoucí ne.. Já se jednoduše bolestí počůral. Mokré teplo se mi rozlévalo po stehnech dolů a já si jen v té bolestné křeči uvědomoval, jak se záhy mění v chladnoucí nepříjemno. Chtělo se mi bezmocí a vztekem brečet, studené mokré lepidlo mi těsně obepnulo nohavice podél stehen, srážející se látka kalhot mě výsměšně tahala za chloupky a já si připadal jako totální idiot.  

Bolestí se mi chtělo už zvracet a počáteční mžitky se proměňovaly ve svítivé oranžové kruhy, byl jsem stále nervóznější, ale pořád jsem nevěděl, jak se té potvory zbavit. Držela se mě jako o život. Napadlo mě, že pustím plyn a ptáka jednoduše otrávím nad sporákem.. Ale jak otočit kohoutkem? To mě zradilo.. V zápětí se mně zdálo jednodušším vetřelce utopit.

„To je ono!“ Blesklo mi hlavou, otočím kohoutkem a namočím mu hlavu, humánnost nehumánnost, přeci se té bestie musím nějak zbavit! Celý jsem se chvěl, stále rval pravou rukou poletavce, který jakoby vrostl do mé levé ruky a přitom jsem se snažil roztočit kohoutek se studenou vodou. Byl jsem šílený bolestí a vlastní bezmocností, pokořený svou nezvládnutou fyziologií, prostě totálně na dně.

Ve chvíli, kdy jsem si už už začínal myslet, že nastal poslední okamžik mého života, se ozval tichý známý hlas a já zkoprněl:

„Pane, zklidni svůj chvat. Toť jen rorýs, kdo navštívil tvůj příbytek. Pohlaď jej jemně a chvíli podrž jeho hlavu mezi prsty, pak pokračuj a zastav pohyb ruky své na jeho křídlech. Posečkej okamžik, teplo tvé dlaně jej zklidní a vše se v dobré obrátí.. Opeřenec ten je příliš zděšen a hledá u tebe záchranu.. Nezraď jej tedy..  Příliš časně se tohoto roku navrátil z teplých krajů, brzy již slunné dny nastanou..  “

Ten den bylo všechno možné, ani jsem se nad hlasem nepozastavil a jako by to bylo v mém životě to nejběžnější, udělal jsem přesně, co mi hlas radil. Rorýs se skutečně po chvilce zklidnil a mě se podařilo jej oddělit od své ztýrané ruky. Na stole ležela krabice od bot, kterou jsem tam už od minulého týdne povaloval, nadzdvihl jsem tedy jen víko a milého ptáka tam bez milosti strčil. Teprve teď jsem si oddechl, pohlédl na svou ruku. Nakonec se zdálo, že se z toho má končetina vzpamatuje bez větší újmy. Jen pár modřin a škrábanců, to přeci chlapa nerozhází.

Svlékl jsem se, osprchoval a natáhl na sebe čisté pyžamo. Takhle jsem si sedl ke stolu, na kterém ležela ta obyčejná lepenková krabice od botasek a rozmýšlel, jestli mám nadzdvihnut víko. Nakonec jsem si to rozmyslel a rozhodl se jít raději spát. Ráno moudřejší večera, tohle klišé nikdy nezapomínala v podobných situacích prohodit má nebožka babička. A já jí ten večer dal za pravdu.

Přetáhl jsem si cíp deky přes hlavu a zavřel oči. Snad jsem již usínal, když se mi zdálo, že opět slyším Janův hlas:

„Pane, musíš rorýse vypustiti, živí se hmyzem poletujícím a zahynul by v tvém bydlišti. Po předlouhé své cestě z dalekých krajů touží zahnízditi a mladé na svět vyvésti.. Nestaň se jeho věznitelem. On k mohyle dítěte tě bezpečně povede, tomu věř. Jen pamatuj, rorýs ze země nevzlétne, má příliš dlouhá křídla. Ty musíš jej na vyvýšené místo vysaditi, aby jeho let správným směrem cestu ti  ukázal..“

V sobotu jsem se probudil do chladného rána. Včerejší euforie z probouzejícího se jara byla ta tam. Letošní velikonoce byly sice dost pozdě, ale tady v tom vysočinském povětří vždy přichází jaro později než v nížině.  Dobelhal jsem se do kuchyně a postavil vodu na čaj.

V krabici na stole se cosi pohlo a neobratně zašustilo o papír. Nejprve mě to vylekalo, ale rychle mi vytanuly na mysli včerejší zážitky a já si šel opatrně prohlédnout mého nezvaného spolubydlícího.

Nadzdvihl jsem víko a v krabici se krčil černý pták s mírně vidlicovitým ocasem a příliš dlouhými křídly. Vystrašeně se na mě díval a jen mírně natáčel hlavičku.

„Tak to tys mi dal včera tak zabrat? No, do ruky už tě radši brát nebudu, neboj,“ promluvil jsem už smířlivějším tónem. Jen jsem ještě nevěděl, co s tím opeřencem udělám.

Posnídal jsem čaj a pár zapomenutých keksů, ale co dát ptákovi mě nenapadlo. Bál jsem se k němu více přibližovat a tak jsem, popíjeje ten horký čaj, došel nakonec k závěru, že musím vyrazit do přírody a ptáka někde vypustit. Co jiného mě také mělo napadnout, copak jsem nějaký ornitolog?

Oblékl jsem se do sportovního, do batůžku opatrně zabalil papírovou krabici s rorýsem a lehkým sprintem doběhl na blízké nádraží. Kam teď? Přece nebudu vypouštět ptáka tady ve městě, ještě budou mít ze mě všichni legraci. Jsem přeci jen trochu ostýchavé povahy a nemám rád okolo sebe přílišný rozruch. Popojedu pár zastávek místní lokálkou a uvidím, rozhodl jsem se nakonec a nasedl do právě odjíždějícího motorového vláčku o dvou vagóncích.

Vláček se rozjel svým obvyklým tempem, já zůstal stát kousek od dveří a prohlížel si cestující klasiku. U okének se nudili vesničané, vracející se zřejmě z městečka vláčkem ze sobotního nákupu. Nezúčastněně sledovali ubíhající známou cestu, jedna babča vytáhla nepostradatelné klubko a začala cosi štrikovat. Vedle ní prozkoumával statný chasník s neodmyslitelnou zmijovkou na hlavě rubriky místního plátku, který stihl ve spěchu ještě zakoupit v trafice před nádražíčkem. Také se tu pošťuchovalo několik baculatých dětí s ruměncem ve tvářích, nikdo je neokřikoval a stranou u okna seděl čahoun s dredy na hlavě a neznatelně pohyboval hlavou do rytmu hudby z neodmyslitelných sluchátek. Trochu vybočoval z profilu osazenstva, ale nikdo si jej nevšímal a ani jemu nikdo zřejmě nevadil.

Popojel jsem asi tak 10, možná o něco víc kilometrů, díval se, jak lidé nastupují a vystupují, každé další nádražíčko bylo podobné tomu předešlému.

„Borová“, četl jsem název toho, kde právě zastavovala lokálka a rozhodl se vystoupit. Kupodivu vystupoval i chlapec s dredy. Nijak zvlášť jsem to tu neznal, párkrát jsem projížděl autem cestou z Prahy, nic víc. Šel jsem tedy v závěsu za chlapcem. Nemířil jsem do vsi, spíš jsem potřeboval někam do přírody, někam dál od lidí, kde bych vypustil rorýse.

Chlapec přešel u nádraží kolmo přes státovku a uhnul na vedlejší, šel jen tak podél škarpy krajem vsi, na uších svá nepostradatelná sluchátka. Sledoval jsem ho, jak prochází kolem ohrady plné koz s kůzlaty a ani si dovádivých všeteček nijak zvlášť nevšímá.  Došel až k dvorcovému roubenému stavení a zmizel uvnitř.

Zastavil jsem se na chvíli u kůzlat a pozoroval jejich lehce hravé dovádění. Pak jsem došel rovněž k roubenému stavení. “Hospoda u lesa“, četl jsem na vývěsním štítě roubenky. Nadzdvihl jsem obočí, rozhlédl se a prošel vpravo okolo hospody na cestu, která vedla k lesu. Třeba se tu stavím cestou zpět, blesklo mi hlavou. Bylo poměrně chladno, ale pěšina vedla do kopce a tak jsem se po chvíli rozehřál.

Kouzlo lesa, klid a vůně smůly mě vnitřně nabily energií a já šel a šel tím lesem, nasával tu prvotinu předjaří a cítil vnitřní smíření. Vlastně jsem vnímal, jak do té krajiny patřím a že jsem její součástí, bylo mi lehko a já šel a šel.

 Došel jsem na paseku, kde stála osamělá borovice douglaska.  Shodil jsem opatrně batoh ze zad a vyndal krabici, vyzvedl ji nad hlavu a pomaličku odendával víko v těsné blízkosti rozbrázděné kůry stromu. Ještě jsem ten karton malinko vyklonil do strany a rorýs se chytře uchytil sporými pařátky hrubosti hnědavé borky. Ulehčeně jsem si oddychl, sledoval ptáka, jak ještě chvíli šplhá vzhůru po stromě a pak se to stalo.

 Černý pták vzlétl. Vzlétl nad paseku, chvíli jen tak kroužil a pak jsem jej viděl mizet směrem k hustému vzrostlému smrčí. V tu chvíli se odkudsi zvedl vítr, rozcuchal jehličí větví staré douglasky a já jako bych v tom lesním cuchání zaslechl neodbytné:

„Běžžž.. Běžžž.. Pospěš pane za rorýsem…Za rorýsem…“

Vydal jsem se napříč pasekou a ani mě nenapadlo, že bych v tom hlubokém vysočinském lese mohl zabloudit. Prodíral jsem se mezi hustými smrčky a hledal náznak pěšinky, po které by se mi lépe šlo. Ale nikde nic. Ve výšce kdesi přede mnou se ozýval pronikavý hlas rorýse, který mě jakoby vícehlase a táhle volal:

„Sríí-sríí, sríí-sríí..“

A já, tuše vředu nad sebou svého nedobrovolného spolunocovníka,  neuhnul ani o krok a prostě šel lesem za tím ptačím hlasem. Pojednou jsem zavětřil jako srna. Povětřím se nesl slabý nasládlý pach rozkladné hniloby. Zprvu mě to ani nezarazilo, ale jak ten odér sílil, uvědomoval jsem si narůstající nepříjemno okolo žaludku.

„Co to je?“ Blesklo mi hlavou.. Zápoj smrků pomalu slábl, prosvětloval se a já tušil v brzku další mýtinu. Trvalo to ještě delší dobu, než jsem původně odhadoval, když jsem asi po hodině vylezl poškrábaný z hustého smrčí a stanul na palouju, utápějícím se v oblaku hnusného pachu. Ten pach byl tak neuvěřitelný, že se mi protáčely panenky a já polykal a polykal ty hromadící se sladké sliny v mých ústech. Ale stále jsem nevěděl, odkud ten puch jde.

Rozhlížel jsem se a najednou jsem to spatřil. V rohu mýtiny vystupovala z jehličí jakoby chladná blyštivá skála a okolo ní byla rozseta spousta velkých i menších kamenů, valounů, placáků.. Jako žíla skálou prostupovala slída a házela ve slunečních paprscích zrcátka odlesků do všech stran. U paty toho obrovitého kamene cosi leželo. Rozeznával jsem tmavé šaty s jakýmsi kvítkovým vzorkem a siluetu člověka. Přes ten zápach jsem přistoupil blíž a vytřeštil oči.

Něco podobného jsem dosud neviděl a doufám, že ani nikdy v budoucnu již nespatřím. To, co tam leželo, byl skutečně člověk a podle šátku tam, kde jsem odhadoval hlavu, šlo zřejmě o ženu. O starou ženu, z pod šátku vykukovaly šedé, krátce střižené vlasy, budící dojem zatuchlé koudele, kterou míval kdysi můj děda v dílně pod ponkem. Hlava byla podložena obyčejnou plátěnou taškou, ve které jsem jen tušil jakýsi obsah. Neležela tedy přímo na skále. Člověka ještě připomínaly ty dlouhé tmavé šaty s kvítky, částečně zapadané jehličím, celé promoklé a přilepené na tom lidském torzu. Tělo bylo v rozkladu, měkké části zcela chyběly a děsivé nelidské otvory, které zůstaly v bývalém obličeji, mi naháněly hrůzu, která mě zcela paralyzovala a já se nemohl v první chvíli ani pohnout. Vyschlá kůže připomínající ztvrdlý pergamen potahovala jen kostnaté části a i zde místy chyběla. Tělo, tedy to, co z něj bylo viditelné, mělo nepřirozenou šedavou barvu s odstíny do hnědava, já přejížděl očima od hlavy k patě a zpět a nevěděl, co v první chvíli udělat.

 Ovládal mě všudypřítomný zápach a pojednou se nade mnou opět ozvalo pronikavé: „Sríí-sríí, sríí-sríí..,“ které mě probralo k životu. Otočil jsem se a utíkal z palouku, zastavil se u prvních smrků a rozvracel se. Ranní čaj a keksy opouštěly mé útroby a já se pomalu zklidňoval. Pták se začal vzdalovat a já nyní slyšel jeho hlas z opačné strany. Vydal jsem se lesem za ním a nechal palouk za zády. Po čase jsem došel na širokou lesní cestu, vysypanou štěrkem, což mě velice potěšilo. Pohlédl jsem vlevo a tam stál krmelec jako z pohádky. Nevěřil jsem svým očím, okolo krmelce byly v měkké jarní půdě čitelné stopy zvěře a i když byl krmelec prázdný, v jeho zadní části jsem viděl obrovské kusy soli, za kterou sem asi svěř chodila i v tuto dobu.

Vydal jsem se cestou podél krmelce a šel lesem. Nevnímal jsem, jak plyne čas, obklopen lesním tichem jsem si urovnával v hlavě svůj zážitek a snažil se s ním vyrovnat. Nevím, jak jsem šel dlouho, když les opět začal prosvětlovat a já po té štěrkové cestě vyšel ven do polí.

V údivu jsem ušel jen pár kroků a stál jsem pod obrovskou košatou lípou vedle malé bílé kapličky s neumělým oltářem uvnitř a svatým obrazem nad ním. Stála tam potlučená váza s čerstvými květy, což bylo neuvěřitelně lidské.

Kousek za kapličkou byla hájovna, vykročil jsem tedy jejím směrem. Obešel jsem stavení a zabušil. Hajný se chystal v tom sobotním dopoledni ještě na chvíli do lesa k těžbě, která právě probíhala opodál a byl na odchodu.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, spěchaje k hajnému.

Udýchaně jsem se zastavil a vysypal ze sebe:

„Jdu z lesa, tamhle z toho směru,“ ukázal jsem ledabyle rukou, „a je tam něco hrozného. Našel jsem tam mrtvého člověka.. Tedy,“ na chvilku jsem zaváhal, „tedy to, co z něj zbylo..“

Hajný na mě pohlédl a kupodivu ho má slova ani moc nevyvedla z rovnováhy. Jen se otázal:

„Ženu nebo muže? Koho jsi tam našel?“

„Myslím, že to je žena, hodně stará žena. Aspoň podle oblečení, jinak se to asi už moc poznat nedá..“

Hajný se otočil ve dveřích hájovny a vlídným hlasem mi pokynul:

„Pojď dál, dáme si panáka a zavoláme policajty. Našel jsi asi matku Skarkovou z támhletý chalupy,“ za bodrého tykání ukázal hajnej do dáli, kde se krčil pod kopcem statek, z něhož bylo vidět střechu s komínem, z něhož vycházel jen sloup bělavého kouře.

Vešli jsme, hajnej nalil borovičku a ptá se:

„Kde jsi ji našel? Ztratila se před šesti tejdny, hledali jsme ji na tu stranu k Luckýmu vrchu, kam si odpoledne prej zašla na kus babskýho drbu. I vojáci tu byli, ale po Skarkový se snad země slehla. Nikdo o ní už celejch 6 neděl neslyšel.“

„Šel jsem lesem mimo cestu, prodíral se smrčím a došel na palouk,“ ukázal jsem za sebe na opačnou stranu oproti směru, kde ženu zřejmě hledali a nenalezli.

„Je tam takovej obrovskej kámen prostoupenej slídou, leží u něho..,“ obrátil jsem do sebe dalšího panáka a sedl si ke stolu na nabízenou židli. Hajnej Cibulka, tak se ten dobrý muž v těžkém zeleném hubertusu jmenoval, mezitím přistoupil k Bellovu přístroji snad z první republiky a vytočil notoricky známé číslo.

„No nazdar, Lojzku. Jo, to jsem já, Cibulka, mám tu jednoho študáka, asi našel v lese starou Skarkovou. No, to víš, dali jsme si panáka, je tam chudák už šest neděl, to bude něco.“ Cibulka chvíli přikyvoval jen tak do sluchátka a pojednou se zase rozpovídal:

„Jak ten mladej vypravuje, našel jí kus pod Bukovinou, tam dozadu k Vejbuchu. No je to pech, však víš, kus před tím místem jsme rozpustili rojnice, že tam už chudák stará nemohla ani dojít. Jo, počkám na tebe u kapličky, to víš že jo, kdy tu budeš? Tak za půl hodinky? Dobrá, budeme tam..“ A Cibulka položil sluchátko, odfrkl si a šel do sebe naklopit pro jistotu ještě jednu borovičku.

„Nedal by sis radši hrnek kafe nebo čaj? Vypadáš trochu přešle,“ zabručel a šel mi nalít bílý kafe, který se dobře od rána hřálo na kraji plotny sporáku, do kterého přikládal polena z lesa. Pak ještě zakrojil do kulatého pecnu voňavého chleba a k tomu uřízl kus domácího uzeného.

„Na, ber si. Ještě nás čeká těžkej den.“ Prohodil jen tak samo sebou a já ucítil najednou svíravost hladu a bez nejmenšího odporu a s vděčností sáhl po nabízeném. Dokonce se na stole ještě objevila sklenice s kyselými okurkami, což sice moc s tím sladkým kafem neladilo, ale kupodivu se to nechalo bez problémů kombinovat a jak jsem si stačil mezitím všimnout,  hajnej na to byl tak zvyklý.

„No, voni to za půl hodiny nestihnou, už je znám, nemusíš spěchat, vodpočiň si, asi to nebyl nejpříjemnější zážitek, co? Jak se vůbec jmenuješ?“ Houknul na mě dobrácky.

„Jan. Vlastně Honza Říha, jsem z Poličky,“ breptnul jsem s plnou pusou chleba s uzeným a okurkama. „Máte tu fakt dobrej chleba,“ pochválil jsem nabízené.

„Jo, chleba pečou dole v pekárně vyhlášenej, tenhle je z nočního pečení. Vždycky se tam stavím, chleba musí bejt. Tenhle vydrží celej tejden i dýl, to je dobrý, když tu v zimě zapadáme sněhem.“ Vysvětloval Cibulka a přikrojil ještě kus z upečeného bůčku s česnekem, který mezi řečí objevil v pekáčku ve spíži.

U kachlového sporáku bylo příjemně, v rukou mě hřál hrnek s kafem z melty, na které jsem nebyl sice zvyklý, ale kupodivu mi chutnalo. Tělem mě prostoupil příjemný pocit z jídla a v Cibulkově společnosti jsem se cítil fajn. Seděl proti mně, koukal z okna a najednou se zvedl.

„Myslím, že už jedou, pojď, Honzku, půjdeme jim naproti,“ pokynul mi a šel pomalu napřed. Ušli jsme jen pár kroků a byli jsme před kapličkou.

„Co to je za kapličku?“ Zeptal jsem se, zatímco jsme přešlapovali a čekali na přibližující se auta v zákrutu polní cesty.

„Kaplička je svatýho Jana Nepomuckýho,“ zabručel Cibulka. „Vždycky 16. května má svátek a o nejbližší neděli tu je pouť a slouží se tu svatá mše. Sejde se tu celé okolí, i když to na to nevypadá. V dřívějších dobách tu hrávala i Navrátilova knížecí kapela, byl to velkej svátek, ale to víš, jak jde čas, už to není, co to bejvávalo..“

Prohlížel jsem si rozcestník a četl – stanoviště Bukovina, směry – Pustá Rybná, Borová, Lucký vrch.. Tedy Bukovina.. Zatrnulo mi, vzpomněl jsem si na Janova slova:

…ve svých toulkách jsem došel k večeru až ke kapličce na samotě u opuštěné hájovny, kde se odedávna říkávalo na Bukovině. Bylať ta kaplička zasvěcena svatému Janu Nepomuckému, kterýžto je i mým patronem…

Nechtěl jsem na tu náhodu myslet, ale přímo se to nabízelo. Jsem někde na nějakém místě, kam jsem ani nezamýšlel zajít. A zřejmě právě o tomto místě mi včera povídal v Herešově krčmě jakýsi přízrak. Kdybych to někomu vypravoval, řekl by, že mám horkou nemoc. Ale já vlastně skutečně nalezl místo uvnitř hlubokého lesa plné kamenů prorostlých slídou.. Tolik náhody, to mi až ježí chloupky za krkem, pomyslel jsem si.

V tu chvíli již zastavovala auta policie i černé pohřební pod kapličkou a nastal zmatek. Krátce jsme se pozdravili a já vedl skupinku směrem zpět do lesa. Cestu jsem si pamatoval dobře a po necelé hodince jsme došli opět k palouku. Neutuchající zápach mi potvrzoval, že jsem se rozhodně nespletl a po chvíli jsme již všichni zahlédli ležící postavu.

Cibulka se pokřižoval a tiše pronesl: „Chudák stará Skarková, je to ona..“ Policista začal vše fotit, přikládal k tělu lístečky s čísly a opět fotil z jiných pohledů. Pak přišli na řadu muži v černém a začali tělo nakládat. Musel jsem se otočit. Při prvním pokusu o naložení se hlava oddělila od těla a jako hadrový míč spočinula opodál. Nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné. Chlapi byli jen tak na něco zvyklí, ale i na ně bylo tohle skoro moc. Lopatou opatrně naložili zbytky toho, co zbylo ze staré ženy do černého igelitového pytle a zatáhli zip.

„Koukej, sbírala šišky a dala si tašku s nima pod hlavu, lehla si tu sama, byla unavená..“ prohodil jeden funebrák k druhému. Tašku přihodili k černému vaku. Takto ostatky toho, co zbylo z člověka, vynesli z lesa, naložili do černé dodávky a vydali se na zpáteční  cestu k městu.

Policisté se mě optali na pár faktů, starý Cibulka mi poplácal po rameni na rozloučenou a pomalým krokem odcházel k hájovně, přeci jen se půjde ještě podívat na tu těžbu. Z lesa se ozýval ryk motorových pil a bylo slyšet padající stromy. Tíha kácených kmenů vydávala praštivý zvuk s ozvěnou pádu. Koncert, který nenechával Cibulkovy uši klidnými. Musel tam, ten les byl jeho život.

Svezl jsem se zpět do města s policisty, měli v autě místo a já měl pro dnešek toulání přírodou skutečně dost. Ještě jsem se s nimi stavil na stanici podepsat nějaká lejstra a pak jsem šel pěšky přes městečko domů. Bylo již pozdní odpoledne, ale ani v nejmenším jsem neměl chuť někam zajít. Tohle jsem musel prostě v sobě zažít a nechat to srovnat časem. Snad by bylo dobré se vypovídat, ale kdo by mi to uvěřil. Měli by ze mně stejně jen legraci.

Došel jsem domů, oblečený se natáhl na pohovku a za chvíli usnul. Jak to říkávala ta moje dobrá babička? Nejlepší ze všeho se je přeci vyspat..

Uběhly dva týdny po velikonocích. Nic zvláštního se nedělo,  normální školní průšvihy, ale také se mi povedl jeden obtížný zápočet, na který jsem byl docela pyšný. Vracel jsem se po těch dvou pracovních týdnech domů za hustého deště. Kdepak zůstalo to velikonoční teplo předjaří,  zase je tu fujavice a rád jsem si ráno ještě natáhl flaušový kabát. Stěrače tu slotu nestačily skoro stírat. Stavil jsem se na pumpě na kávu, hlady jsem skoro neviděl, tak jsem si zakousnul sendvič a smlsnul nafouknutý croisant s čokoládou. Když jsem projížděl vysočinskými lesy, obklopujícími vesničky před Poličkou, dal jsem raději trochu víc nahlas rádio a naladil sportovní zpravodajství, abych se přinutil myslet na něco jiného, než co jsem tu o velikonocích prožil.

Přijel jsem však tak akorát, abych stihnul ještě své oblíbené posezení v Herešově krčmě. Zaparkoval jsem před domem a jen tak nalehko spěchal na náměstí. Kabát jsem si odložil na kovanou skobu ve výklenku a sedl do tmavého koutu. Za chvíli jsem již vstřebával atmosféru dob dávno minulých, nechal se kolébat tichými podbarvujícími tóny a objednal si suché červené víno a slané pražené mandle.  Upíral jsem oči do plamenů loučí a pozoroval dvě slečny, které upoutaly mou pozornost.

Neseděly daleko ode mě, avšak ve zdejším šeru jsem si je více představoval, než že bych je rentgenoval pohledem. Jedna byla plnější postavy, druhá až příliš štíhlá.  Nijak si mě nevšímaly, pily svou colu z vysokých tlačených sklenic brčkem a zcela zaujaté svým rozhovorem, nesnažily se ani tišit  hlas. Najednou mě cosi v jejich rozhovoru upoutalo, zaposlouchal jsem se tedy do jejich slov:

„Nepovídej, to muselo být děsivý, tys na tom pohřbu byla?“

„Byli tam všichni od nás, starou Skarkovou každý znal, prožila na Bukovině celý život, co pamatuju, říká se odjakživa jejich statku U Skarků..“

„Ale říkali, že pan farář nechtěl rakev vpustit do kostela, že už si nebyla vůbec podobná..“

„Jo, to je pravda. Nevpustil rakev dovnitř. Když ji našli, byla už kolik týdnů po smrti. Pak ještě podle předpisů museli odtud odeslat zemřelou na soudní do Hradce. K pitvě, víš?“

„Prosím tě, jaká pitva?“

„No, spíš to byl formální postup, prostě museli, mají svoje předpisy. Ale stejně na ní už nikdo nic nepoznal, tělo se vrátilo zpět s papírem, že cizí zavinění nebylo z dostupných ostatků shledáno. Ale pohřeb se tím protáhnul, to jo. A pan farář ji už do kostela nevpustil. Mše se konala venku. Skarka nakonec pana faráře přemluvil a on sloužil mši svatou venku.“

„Trochu strašidelnej pohřeb, nemyslíš? Tys jí viděla? Jak vypadala?“

„Nikdo ji neviděl, říkali, že to ani není možný.. Rakev byla uzavřená, Skarková uvnitř a my se s ní přišli jen rozloučit.. Hele, když někoho znáš od mala, tak to prostě nejde, nepřijít se s ním rozloučit.. A vůbec, já už o tom nechci mluvit.

Víš, říká se, že jí našel nějakej študák, tam v lese směrem k vejbuchu, jak je ten kamennej palouk.. Chodívali jsme tam s bráchou na houby, ale teď mě tam už nedostanou ani za nic. Vždycky jsem se toho místa bála, bývalo tam strašidelné ticho a když svítilo slunce, ty kameny se tam  tak zvláštně třpytily.. Je to fakt zvláštní místo, nikdy tam nikdo nevysázel žádné stromy, odjakživa tam býval palouk..“

Děvčata ztichla, po chvíli zaplatila svou colu a zvedla se k odchodu. Sledoval jsem se nenápadně očima a skoro jsem se lekl, když se jedna z nich zastavila u mého stolu, pohlédla na mě a pak se jen prostě shýbla pro něco na zemi..

„Promiňte, asi vám něco upadlo,“ podávala mi lístek, který zřejmě ležel u mé nohy. Vzal jsem cedulku z její ruky a díval se, jak lehkým krokem  odchází z krčmy. Sotva za ní zapadly dveře, pohlédl jsem na lístek v mé ruce.

Držel jsem umolousanou zažloutlou kartičku, na které bylo vybledlým inkoustem zvláštním rukopisem napsáno:

„Souputník tvůj jiným tokem časovým tě zdraví, pane.. Díky ti za vše, v té tvé i v té mé době. Dobře jsi vykonal mou prosbu a já mohu již svou stezkou klidně se ubírati zase dále ve svém osamění. Jen věz, že život tvůj bude spojen v budoucím s poslem, který ti tuto mou zprávu podá..“

Nevěřícně jsem zíral na kus užmoulaného papíru, propaloval jej pohledem a nenadálém tušení jsem vyskočil od stolu a vyběhl ven do hvězdné noci před Herešovu krčmu. Rozhlížel jsem se po ztichlém nočním náměstí, ale nikde nikdo..   

V předtuše věcí příštích jsem se neklidně vrátil zpět ke své dvojce vína. Moc Osudu je všeprostupující a co se má stát, určitě se stane. Tohle jsem si v těch posledních týdnech více než uvědomoval, častokráte mi tato myšlenka přišla jen tak sama od sebe.

Pohlédl jsem letmo do své poloprázdné sklenky a tam se zřetelně zrcadlily dvě tmavé oči.. Oči, které chvíli před tím rozprávěly u vedlejšího stolku a ve kterých planuly ohníčky mystična. Škoda, že jsem si jich nevšímal více. Ale třeba jsem je neviděl naposledy. Kdo ví?