Život můj vs. Životy těch ostatních

Každý z nás se jednou přistihne, jak přemýšlí nad jednou ze základních fylozofických otázek. Ta se mu buď objeví v hlavě jako kousavý hmyz, nepříjemný vetřelec - a snaží se jí zapudit nebo, ještě lépe, dokonale se jí zbavit. Protože se jí bojí. Bojí se odpovědi. Nebo nad ní můžeme také dlouze hloubat místo pohádky na dobrou noc. Tehdy je tam uvnitř jako pírko, jako pohlazení, které si chceme uchovat navěky, protože nám působí dobře, protože jsme si jisti, že odpověď, ať už jakákoliv, nám bude příjemná. Chcete vědět, o jaké otázce mluvím? No prosím, není nijak složitá : "Žijeme?". Nebo, chcete-li : "Existujeme?". Nebo jsme jen malým prvkem v něpředstavitelném řetězci dějů a hodnot? Nebo je to úplně jinak? Ale, co když se na tuto otázku podívám z jiného úhlu. S přístupem pohodlného pragmatika si odpovím : "Žiju." A o zbytek se nestarám.

Ano, co když JÁ žiju, ale to ostatní je jen necudná mystifikace někoho, nebo něčeho (nazývejme to třeba Svět), co se snaží udržet mě samotného při životě. Nebo mi možná naopak život odpírá. Co když můj dobrý přítel, kterého znám více než deset dlouhých a krásných let, není tím, čím se zdá být? Zajdeme spolu do kavárny, popovídáme si, popijeme a budeme se dobře bavit. Budeme poslouchat jazzovou hudbu, která bude tiše a příjemně hrát ze stařičkých reproduktorů a já si budu jist, že jsem na správném místě, ve správnou chvíli a ... se správným člověkem. Potom se rozloučíme a přesně ve chvíli, kdy Svět, onen zlý, záporný systém, upírající mi skutečnou realitu, bude si jist, že o následujícím pohybu mého přítele již nemám vlastní informace, když ho nevidím...přítel zmizí. Rozplyne se jako jarní mlha, tak jasná a neodbytná, když se valí ulicemi, ale tak neuvěřitelná a nepředstavitelná, když se poníženě odplazí pryč. Zmizí jako kulisa v divadelním představení o přestávce. Ano, jako kulisa. Co když vše okolo mě jsou jen kulisy, ale kulisy natolik dokonalé, že tuto úvahu píši až teď - po patnácti letech procházek po pódiu. Ale to pódium je opravdu velké.

Teď si vy můžete položit otázku, zda mé jméno nad tímto článkem skutečně znamená, že jsem ho psal. Zda se nejedná o další hanebnou mystifikaci Světa, který si z vás dělá šoufky. Zda jen nečeká na vaši reakci po přečtení téhle úvahy. Úvahy, kterou jste si museli přečíst. Museli, protože jinak byste zkrátka nebyli.

Ale nyní se potopme zpět do pohodlných vod pragmatismu a uvažujme tak, jak jsme uvažovali do dneška a akceptujme onu suchou a šedou pravdu, že všichni žijeme. A položme si novou otázku - jsme skutečně všichni lidé?