O nesmělosti 3

Ne že by nesmělý muž sám nechtěl raději být šťastný na onen způsob. Touží jít "do toho" s ostatními a každý den se proklíná, že toho není schopen. Občas si obrovským úsilím dodá odvahy a vrhne se na rošťáctví. Ale vždy to skončí hrozným fiaskem a po několika mátožných pokusech se odplazí, skleslý a politováníhodný.

Říkám "politováníhodný", i když se obávám, že nikdy není litován. Existují jisté rány osudu, které, byť přináší svým obětem mnoho trápení, jim nevyslouží žádný soucit. Ztráta deštníku, zamilování, bolest zubů, modřina pod okem a rozsednutý klobouk budiž příkladmo zmíněny, ale ta nejdůležitější z nich je nesmělost. Nesmělý muž je považován za ztělesněný vtip. Jeho utrpení je objektem žertéřských klání všech salónů, bývá na ně poukázáno a je pak prodiskutováno s nebývalým gustem..

"Podívejte," vykřikuje jeho chichotající obecenstvo,"on se červená!"

"Pozorujte jeho nohy,"říká jeden.

"Všimli jste si , jak sedí ?"dodá jiný:"přímo na hraně židle."

"Zřejmě má nadbytek barev," dobírá si jej pán vzezření vojáka.

"Chudák, má tolika rukou," mumlá postarší dáma, majíc své klidně složené v klíně. "Úplně ho matou."

A pak druhý navrhne, že s takovým hlasem se měl stát kapitánem na moři. Někteří upozorňují na to, jak zoufale svírá svůj klobouk. Někteří komentují jeho omezenou schopnost konverzace. Ostatní mají poznámky k způsobu jeho kašlání, který je obtěžuje. A tak dále, dokud jeho svéráz a přítomná společnost není zcela vyčerpána.

Jeho přátelé a příbuzní činí to vše pro ubohého chlapce ještě nepříjemnější (přátelé a příbuzní mají privilegium být protivnější než ostatní ). Nespokojeni, že si z něj dělají legraci mezi sebou, trvají na tom, aby on té legraci porozuměl. Napodobují ho a karikují v zájmu jeho vlastního poučení. Jeden předstírá, že ho imituje, vyjde ven, aby vstoupil směšně nervózním způsobem a pak mu vysvětluje, že takto on - ten nesmělý - vchází do místnosti; nebo se k němu obrátí řka:"takhle potřásáš rukama" a zahraje komickou pantomimu s ostatními, bere ruku každého z nich, jakoby to byl horký plát a schlíple ji pustí. A pak se jej ptají, proč se červená, proč koktá a proč pořád mluví téměř neslyšným hlasem, jakoby to všechno dělal naschvál. Potom jeden z nich vypne prsa a vykračuje si po místnosti jako holub a zcela vážně navrhuje, že toto je styl, který by si měl osvojit. Stařík jej poplácá po zádech a praví:"Buď odvážný, chlapče. Nikdy se nikoho nezalekni." Matka řekne,"Nikdy neudělej nic, za co by ses musel stydět, Algernone, a pak se nikdy nemusíš stydět za cokoliv, co uděláš," jemně se na něj usmívá a zdá se překvapena jasností vlastního myšlení. Kluci mu říkají, že je horší než holka a dívky zavrhují taková osočování jejich pohlaví a pobouřeně prohlašují, že jsou si jisté, žádná dívka že by nebyla ani zdaleka tak špatná.

Mají úplnou pravdu; žádná dívka by taková nebyla. Neexistuje nic takového jako nesmělá žena, v každém případě jsem se s žádnou nesetkal, a dokud se tak nestane, nebudu na ně věřit. Vím, že obecně přijímaná víra je zcela opačná. Předpokládá se, že všechny ženy budou ostýchavé, vyplašení koloušci, červenající se a klopící zrak, když se na ně podíváme, a prchající, když na ně promluvíme; kdežto my muži máme být odvážní a nevázaní a ty drahé slabé ženušky nás za to zbožňují, ale strašně se nás bojí. Je to velice hezká teorie, ale, jako většina obecně přijímaných teorií, čirý nesmysl. Dvanáctiletá dívka je samostatná a klidná jako příslovečný Angličan, zatímco její dvacetiletý bratr koktá a zajíká se po jejím boku. Žena pozdě vstoupí do koncertního sálu, přeruší vystoupení a vyruší celé obecenstvo, aniž hne brvou, kdežto její manžel ji následuje co hromádka omlouvajícího se neštěstí.