Brněnská přehrada 20:00

Brněnskou přehradu obklopil podvečer a oni se neustále hádali. „Copak tohle je láska?“ říkal jsem si. Šli tři kroky za mnou, ale slyšel jsem každé slovo. Cítím se trapně, když se dva lidé v mé přítomnosti hádají. Ještě hůř se cítím, když se hádá někdo v cizí společnosti se mnou. Vzpomněl jsem si na Renatu. Byl to její oblíbený sport. Vyšli jsme někam mezí lidi a už spustila. Byl jsem v takových okamžicích naprosto bezbranný. „Bože ať se rychle vykecá a dá pokoj!“

Mí dva společníci v hádce neustávali. Nepoznával jsem je. Oba velice příjemní a společenští lidé se proměnili v soupeřící monstra! Cíleně si ubližovali. Navzájem tu hádku rozdmýchávali, ale bylo vidět, že ona už by tuhle přestřelku ráda ukončila. „No tak kdo to byl co? Ty s ním něco máš!?” pokřikoval na ni on. Nebylo to ještě ani 24 hodin co jsem on, já a dvě zdravotní sestřičky nastupovali do taxíku…

Zrychlil jsem. Měl jsem je oba rád a nechtěl jsem si o nich kazit mínění. “Počkám na vás dole na pláži!” - hlesl jsem jejich směrem. Myslím, že mě ani nevnímali. Díval jsem se z mola na protější břeh a pořád jsem si opakoval: “Tohle přece není láska… Nebo jo?”.  Na konci mola vylezly z vody dvě puberťačky, mohlo jím být tak šetnáct. Díval jsem se na ně zjihlým pohledem. Bylo mi tehdy taky šetnáct, psal jsem v hodinách chemie básničky do sešitů a trápil se pro Lucii. Bolelo to! Tak krásně to bolelo! Když jsem si na ni vzpoměl sevřel se mi žaludek!

Holky přeběhly kolem mě. Voda z nich kapala a bosé nožky je odnesly někam pryč. Sihl jsem si jen všimnout, že jedna měla modře nalakované nehty. “Kde ti dva sakra jsou! Šli jsme společně ven a oni se teď někde hádají.“ Vydal jsem se podél břehu dál proti proudu. Byl to nádherný podvečer a jím kráčel sám, chladný a spokojený. Kolébán melancholií chvíle jsem nachvilku zatoužil být s někým. “Kdy vlastně jsem přestal věřit na lásku?” Byl jsem sám a nikdo mi neotravoval život.