Sokoli

Včera jsem byla v kině. Teda, byli jsme tam všichni. Já, semeno i Karel. Ten film se jmenoval Sokoli. Šla jsem tam proto, že na titulku bylo napsáno holandsko- něco-britský film. A bylo tam napsáno příběh a ne komedie nebo milostné drama. A teď jsem z toho tak na větvi, že jsem se o to s váma (někym) muselo rozdělit.

   O Američanovi, co se po třiceti letech vrátí na Island a potká tam čirou náhodou svojí dceru, o který nikdy nevěděl. Tohle po mně chtěli slyšet (oni), když se ptali na film. Pokoušela jsem se jim vysvětlit, že o to tam vlastně nejde, ale to už slyšet nechtěli. Já jenom doufám, že se mi aspoň zlomek povede vyjádřit.

   Fascinující skloubení reálného života s uměle vytvořeným snem, v jedné linii života. Seděla jsem tam jak přitlučená a nemohla dýchat. Jako bych jela ve vzduchu chycená větrnýho chomoutu a proklouzávala mezi očima, tělama a pocitama. Možná, že když jsem odcházela, poprvý v  životě jsem z filmu brečela štěstím. Ňáký super brečení to teda nebylo, a to by ani nešlo, jenom mě příjemně pálily oči, ..a bylo teplounko. Konečně vím, že ještě žijeme.

   Jednou v životě jsem viděla stejně dobrej film. Bylo to na letošním Febiofestu, snad Vážky (já si názvy nepamatuju) , jenomže ten byl náročnější. U Sokolů vim, že by podlehli (možná ne tolik) i oni.

  Dneska jdu znova. Ale to už nebude ono, jmenuje se to Má mě rád, nemá mě rád, a hraje tam Audrey (nevim jak dál)(Amélie z Montmartru).