Kasiopea

  Zvířecí domov důchodců

  Před dvěma lety se sem poprvé začala stěhovat stará zvířata, většinou byla z cirkusu, jiná sem přivezli lidé, kteří se kvůli jejich problémům o ně už nedovedli pořádně postarat. Tento „domov důchodců“ byl takový útulek na dožití. Mezi těmi, které sem tehdy přivezli, byla i klisna islandského ponyho, Kasiopea.
  Kasiopea měla krásnou hnědou srst a dlouhou, hedvábnou, světle žlutou hřívu. Byla moc hodná a milá, proto s ní zaměstnanci útulku pracovali velmi rádi. Pro svou mírnou povahu, díky které též pracovala jako poník na vození dětí, se rychle stala miláčkem celého útulku.
  Ve stejný den sem též donesli nějací lidé velmi starého a nemocného Persea. Perseus byl ježek s potížemi při dýchání.
  Kasiopea se s Perseem rychle spřátelila. Ve volných chvílích, kterých bylo vskutku mnoho, si povídali zážitky z mládí. Kasiopea jednou vyprávěla příběh.
  „Když mi byly asi čtyři roky, chtěla se na mě pánova dcera učit skákat. Pán to ovšem nechtěl dovolit, protože Sandře bylo teprve osm. Myslel si, že je příliš malá a nezkušená. Nevěděl ovšem, že mě tajně brávala v noci ven, aby se na mě mohla projet po stráni. Nevím, proč mě jí tehdy k sedmým narozeninám kupoval, když pak nikdy nechtěl, aby na mě jezdila. Asi se o ni bál. Ale ona byla od začátku odvážná.
  No, jednoho dne, když jel její otec na konferenci, mě osedlala, nauzdila a vyvedla ven. Když seděla pevně v sedle, pobídla mě do klusu a vyjely jsme si do lesa. Byla tam spousta spadlých stromů, takže jsme žádné speciální překážky nepotřebovaly. Sandra se trochu bála, jestli si vzpomínám. Říkala mi - to zvládnem, neboj Kasi. - Já jsem měla strach, protože i při rychlejší jízdě byla dost nejistá. Nechtěla jsem, aby se jí něco stalo. Když mě pobídla, začala jsem pohazovat hlavou, ale ona mi najednou nechtěla naslouchat. Pobídla mě znova, tak jsem se rozběhla a na její povel jsem se odrazila a skočila jsem přes jeden kmen. Sandra se ale neudržela a přeletěla mi přes hlavu. Nedržela se dost pevně. Když dopadla na zem, začala brečet a naříkala, že ji bolí ruka. Pak jsme se nějak dostaly domů, jenže její otec už na nás čekal. Toho jsem se bála nejvíc. Když zjistil, co se Sandře stalo, naštval se a rozhodl se mě prodat. Křičel na Sandru - já jsem ti snad řekl už několikrát, že nechci, abys na tom koni jezdila. Teď vidíš, co se stane, když mě neposloucháš!- Sandra byla smutná, vzlykala - klidně mě potrestej, ale Kasi nic nedělej.- No, on se rozhodl, že ji potrestá mým odchodem. A tak jsem se odstěhovala k novým lidem, kde jsem pak začala vozit děti.“
  „No, to bylo asi zajímavý, mít takovýho pána. Asi bych to nezvládal. A pak... to děvče musí být ještě teď nešťastný.“ řekl Perseus.
  „To víš... to se občas stane, ale já doufám, že už se z toho vzpamatovala. Vím, že tehdy probrečela spoustu nocí.“
  Další den, když si spolu povídali, zaslechli, jak se baví dva zaměstnanci. Jeden povídal:
  „Normálně sem dnes ráno přišel nějaký děda žádat o ubytování. Já se ptal, jaké zvíře nám chce přinést a on se začal zlobit, že to ubytování chce pro sebe. Já mu řekl, že tohle je útulek pro zvířata. A on že prý máme na tabuli napsáno -domov důchodců-. Zasmál jsem se a šel jsem se s ním na tu tabuli podívat, chystal jsem se mu říct, že asi špatně četl, jenže jsem pak zjistil, že nám odtamtud někdo sloupnul slovo -zvířecí-.“