Vlak č. 66652

Vlak č. 66652

Začalo to už když nastoupil. Praha, hlavní nádraží, pátek odpoledne a nikde nikdo, ani noha jen on a spěšný vlak 66652 končící v Bratislavě, v jeho rodném městě.

Bylo mu smutno, ale už nevěděl proč. Že by vyhlídky na dvanáctihodinovou cestu? Možná. Nebo samota? Určitě.

Je to vlastně paradox. Člověk si přeje aby lidé okolo něho zmizeli, protože mu lezou na nervy, ale když se tak stane cítí že je něco v nepořádku, cítí že je sám.

Nastoupil do vlaku. Normální člověk by se snažil najít prázdné kupé, jenže on naopak hledal aspoň jednoho člověka. Všechno jako po vymření.

Co to mělo znamenat? Nevěděl.

Procházel vagón za vagónem. Prošel soupravy tam a zpátky ale ve vlaku jindy plném k prasknutí nikdo.

Sednul si do druhé třídy a otevřel knížku.

Ozvalo se písknutí. Vlak se zachvěl a pomalu opustil nádraží.

“Něco se mnou je.” Pomyslel si.

Ze čtení ho začaly bolet oči, odložil knížku a sledoval ubíhající krajinu. Míhající stromy a louky ho uspávaly.

Probudil se zborcený potem. Zlý sen.

Za okny už byla tma. Hledal mobil aby zjistil čas.

1 nepřijatá zpráva.

Otevřel ji. Jako by tlačítka pálila.

“Co to píše? Za co se omlouvá? Proč bych si měl něco dělat?”

Rozhlédl se kolem. Jenom tma. V záblesku pouličního osvětlení si všiml postavy v protějším rohu vagonu. Pak zase tma.

Snažil se neusnout.

Když se vzbudil, venku bylo světlo, vlak stál.

Vyhlédl z okénka. Stál na hlavním nádraží v Praze.

Začal panikařit.

Vzal kufr a utíkal ke dveřím. Ale ty tam nebyly. Ještě včera….nebo to bylo dneska? Dveře nenašel.

Ozvalo se písknutí a vlak se dal do pohybu.

Podíval se na datum jízdenky a potom na datum na mobilu. Souhlasily.

“Musel jsem usnout, jinak to není možný.”

Sedl si na své místo a nechal se unášet krajinou.

Lesy, louky, západ slunce, muž na koni.

“Sem přepracovanej.” Blesklo mu hlavou.

Otevřely se dveře a procházel průvodčí.

Ač na něj volal, průvodčí se ani neotočil. Ignoroval ho.

Nezkontroloval jízdenku, nepohnul jediným svalem ve tváři.

Zavřel za sebou.

“Co to mělo znamenat? Jako bych tady nebyl, příště až půjde kolem tak ho donutím si mě všimnout třeba násilím.”

Vytáhl mobil a začal volat. Po chvíli to znechuceně položil. Jeho láska to nebrala. Špatnej signál? Tady mezi kopci je to klidně možný.

Snědl bagetu a šel spát.

Probudil se za světla, vlak právě vyjížděl z hlavního Pražského nádraží.

Už ho to ani moc nepřekvapilo.

Stále sám ve vlaku.

Teprve teď si uvědomil, že tento vlak staví jen v Praze.

Datum bylo opět stejné.

Když je ve vlaku sám proč toho nevyužít?

A začal dělat stojky, lézt po sedačkách a železných konstrukcích.

Zcela unaven se svalil na zem a začal brečet.

Pomalu se uklidnil. Zavolal své lásce.

Tentokrát to zvedla.

“Ahoj. Tak se docela divím proč mi voláš. Před chvílí jsme se přece viděli.”

“Jak dlouho?”

“Asi hodina. Seš v pořádku? Připadáš mi nějakej divnej.”

“Promiň asi sem usnul. Ale volám kvůli té esemesce.”

“Jaké?”

“Já nic nepsala. Opravdu seš v pořádku?”

“Jo to se mi asi něco zdálo.” Odpověděl a představil si ji před sebou.

Byla prostě skvělá, jemnej obličej, hluboký modrý oči, do těch se mohl koukat pořád, nádherná postava.

“Chtěl bych tě mít u sebe.”

“Možná se tomu budeš smát, ale už teď mi chybíš, já bych s tebou chtěla být pořád.”

“Miluju tě.”

“Já tebe taky.” vzdychla do telefonu.

Píííp píííííííp píííííííííp. Došla baterka.

Málem se mu zastavilo srdce. Ona ho sice viděla před hodinou ale on ji neviděl tři dny.

Snědl bagetu a usnul. Probudil se jakoby náhle. Před sebou viděl člověka.

Muž se díval z okna a jeho si nevšímal.

“Dobrý den.” Chtěl započít konverzaci ale muž si ho nevšímal.

Snažil se ho nějak upoutat ale se ani nepohnul.

Chtěl s ním zatřepat jestli není z vosku. Sotva se ho dotknul, muž se rozpadl v prach.

Uskočil. Schoval se do kouta. Dal si nohy pod bradu. Nevěděl co s ním je. Kde to je. Co se děje.

Kolem šel průvodčí. Nereagoval na slova. A po doteku se rozpadl.

Už nevěděl co dělat. Zpanikařil. Rozběhl se vlakem. Ale jakoby vlak neměl konce. Po pěti minutách běhu se dostal na místo které znal. Ležely tam na zemi dvě hromádky písku.

Nemohl se na to koukat. Odešel do vedlejšího vagónu. Ale tam ležely ty samé hromádky.

Znovu zpanikařil. Utíkal vagón za vagónem pryč od toho hnusu, bezvýsledně, byly všude.

Probudil se na sedačce. Vlak byl kousek za Prahou. Datum nekontroloval, věděl že by souhlasil.

Vzal mobil, baterka byla nabytá. Znovu volal.

“Ahoj lásko. Tak jsem ten vlak stihnul.” Zkusil něco co ho napadlo.

“Ahoj miláčku. A proč bys ho neměl stihnout? Vždyť jsi měl skoro hodinu.”

“Já sem tě chtěl jenom slyšet a nenapadla mě jiná výmluva.”

“Já sem ti strašně vděčná že voláš, už se mi po tobě stýská ale nechtěla sem tě otravovat.”

“Prosím tě, ty mě nikdy neotravuješ, jak tě to mohlo napadnout.”

“Nevím, měla jsem….ale to je jedno, asi sem blázen,blázen do tebe.”

píííp píííííííp pííííííp. Baterka vybita.

Snědl bagetu a četl si knihu.

“Máte tu volno?” zeptal se mužský hlas.

Šok způsobil že nebyl chvíli schopen odpovědět.

“Jistě posaďte se. Dobrý den. Jezdíte tu často?”

“Často? Jak se to vezme. Jezdím tu od té doby co si pamatuju.”

“A to je jak dlouho, smím-li se zeptat?”

“Tady se to neměří na hodiny, nebo dny. Tady prostě seš. Je to jeden den nebo století nebo…… věčně. Tady se nestárne chlapče.”

“Co prosím?!?”

“Už tady budeš navždy. Není odtud úniku. Taky sem to několikrát zkoušel. Před několika lety….nebo to byly desetiletí?”

“Vy lžete, já si odtud můžu vystoupit na jakékoliv zastávce!!! Plácáte úplný hovadiny!!! Vypadněte ode mne!!! Tak slyšíte!!!”

snažil se ho vyhodit ale jakmile se ho dotkl muž se změnil v prach.

Úplně nepříčetný strhl ze stěny kladívko a prohodil ho oknem.

“Já se z tohohle blbýho vlaku dostanu i kdybych měl oknem vyskočit!!!” křičel pro sebe.

Okno se roztříštilo na kousky. Střepy však zpomalovaly svůj pád a až se zastavili úplně. Najednou se začaly vracet a dosedly přesně na svoje místa. Proběhlo to během jediného stahu srdce.

Zkontroloval okno a odmítal uvěřit tomu co se tady stalo.

Z bezmocnosti se vrhl a okno vlastníma rukama. Vztekle do něj bušil. Nevnímal bolest. Střepy mu rozervaly dlaně ale on si toho nevšímal. Rozřezal si žíly. Krvácel.

Zamotala se mu hlava a on upadl do bezvědomí.

Ještě žije. Je to dobře nebo špatně?

Probudil se na sedačce. Venku už bylo světlo. Vlak se rozjížděl z pražského nádraží.

Nikde nikdo. Má jí zavolat? Ona ho viděla před hodinou, ale on ji neviděl už tři měsíce. Tři měsíce plné strachu smutku a touhy po ní.

Nebude to jenom horší?

Rozhodl se že jí už volat nebude. Už na to neměl sílu. Vždy když jí volal rozbrečel se.

Snědl bagetu.

Knihu už měl dvakrát přečtenou.

Letargicky ležel a sem tam prohodil slovo s mužem který někdy přicházel.

Jak dlouho tady ještě bude muset být? Odpověď znal: navždy!

Probudil se ještě za tmy. V protějším rohu seděla Ona. Jeho láska!

Rychle k ní doběhl a objal ji. Sotva se jí dotkl. Rozpadla se v písek a vítr ji rozfoukal vagónem.

Sesul se k zemi, dal si nohy pod bradu u a začal se kolébat v nějakém

neslyšném rytmu.

Další sen tam byla znova.

Pomalu k ní přišel. Nevšímala si ho. Sedl si před ni.

Promlouval k ní. Nic. Ani slovo. Ani pohyb.

Lehl si a koukal na ni. Nevydržel to.

Nahnul se k ní že ji políbí. Zavřel očí. Cítil její rty. Chvilku.

Pak se mu v puse rozlila palčivá chuť popele.

Neudržel se a začal zvracet.

A byla tam znovu. Hned se na něho podíval. Vstala a přišla k němu. Chtěla ho obejmout ale on uskočil.

Polekaně se na něho podívala.

Vysvětloval jí že se nemohou dotknout, že by se rozpadla.

Nevěřila mu. Naštval se a chytil ji za ruku ale nenarazil na odpor.

Vagónem poletoval prach.

A znovu.

A znovu.

Objevovala se tam každý den. Poznávala ho. Mluvila s ním.

Povídali si. Většinu času probrečel.

Nejednou mu řekla jak moc ho miluje a že spolu už dlouho nespali. To ho dorazilo.

A tak míjeli dny. Ona už ani nemizela. Byla tam s ním pořád. Tím to bylo horší. Ale stačil lehký dotek a vítr ji rozfoukal.

Nedovedete si představit jaké je někoho milovat. Mít ho pořad u sebe. Cítit jeho teplo. A nesmět se ho ani dotknout.

Odhadoval že jsou takhle spolu už několik měsíců. Bylo to k nevydržení.

Tolikrát se jí ze začátku nechtěně dotýkal a byl za to potrestán pohledem na rozpadající se přítelkyni, že ho to otupilo.

Teď už si zvykl, jak se dá na něco takového zvyknout, přesto mu chyběl fyzický kontakt.

Náhle vlak začal zpomalovat, až úplně zastavil. Otevřely se dveře které tam už půl roku nebyly.

Vlak stál na zastávce a měl otevřené dveře!

“Co dělat? Vypadnout odtud? Mám tady lásku. Moji lásku! Ale nemůžu se jí dotknout. Co když ji už neuvidím? Ale co když venku bude taky a budu se jí moct dotýkat, líbat, milovat se s ní?

Nemůžu tady sedět dlouho. A další taková šance se už nemusí naskytnout. Ale mám tady svou lásku. Je to tak hrozný nemoci se jí dotknout?”

Ozvalo se písknutí.

Už o ničem nepřemýšlel. Vymrštil se ze sedadla a proskočil zavírajícími se dveřmi.

Ve vteřině si vzpomněl na všechny věci.

Byl u své přítelkyně, pohádali se, rozešla se s ním. Nevěděl co má dělat.

Na hlavním vlakovém nádraží v Praze se střelil pistolí do hlavy. Zemřel. Nepochybně.

Po tváři mu začala téci krev.

Vlak se pomalu rozjel. Jeho láska otevřela okno a vyklonila se.

Podávala mu ruky. Bezmyšlenkovitě se jí dotknul. Dotknul. A ona se nerozpadla! Začala ho volat. Prosebně. Toužebně. Naříkala.

Slzy mu zastínili výhled. Zhroutil se na peróně a brečel. Rval si vlasy. Mlátil hlavou o zem. Co to provedl?!?

Někdo ho zvedal za ramena. Neviděl jim do tváří. Měli kápě. Vedly ho k východu. Podíval se na jméno zastavky.

Jeho oči dostali výraz šílenství. Snažil se jim vytrhnout ale nešlo to. Drželi ho pevně. Prošli východem nad nímž visela červená cedule s jediným slovem: PEKLO!