Den a noc

Den a noc

  Kdysi dávno se den a noc nestřídali. Byli ve stejnou dobu a byli stále spolu. Bylo tehdy pořád jen hezky a nikdy škaredě. Až jednou, nikdo už neví proč, se stalo, že se na obloze nesešli.
  Den byl tak smutný, že nejdřív začal noc volat. Tehdy se poprvé zvedl silný vítr, byl tak silný, že stromy začaly padat, a tak zoufalý, že řeky sílily a proud se dni snažil pomoct noc hledat. Když se však noc nepodařilo najít, den zesmutněl ještě víc, tehdy se poprvé zatáhlo nebe nadutými, šedými mraky a začalo hustě pršet. Den tak moc plakal, že byla vyplavena jezera, rybníky i řeky a všichni lidé se najednou rozběhli domů, nikdo nechtěl zármutek dne ani vidět. Někteří se sice dívali z oken, ale začali na jeho pláč nadávat.
  Mezitím noc tiše zoufala, ani ona nechápala, kam se jí den ztratil. Také byla smutná. Za chvíli začala plakat. Jenže se pak na všechno rozzlobila, tehdy poprvé země ucítila, jaká je bouře hořce plakající noci. Blesky se vrhaly na zem a ničily, na co přišly.
  Pak se ve stejnou chvíli den i noc uklidnili, stalo se totiž něco, co nikdo nečekal. Na té straně, kde byla noc, najednou vyšlo slunce. A tehdy se opět uviděli. Najednou bylo vše zase krásné. Oba byli šťastní. Lidé to poznali. Chvíle, kdy k nim přicházel den, nazvali jitrem, a chvíle, kdy k nim přicházela noc, nazvali večerem.
  Tyto chvíle byly vždy nejhezčí, ať už pro den s nocí, či pro lidi, kteří jen z povzdáli sledovali jejich lásku.