Mademe z Bretaně

V dáli marně svítá.

Zbytečné, vlezlé paprsky prchavého slunce

letmo prozáří cíp smutné,

tmavé oblohy...

Kéž by pršelo!

Kéž by déšť milosrdný

něžně smyl

ochromující noční žal

ze srdcí zjizvených

sladkou touhou milenců

dlouho bezmocně potlačovanou...

Tak loučí se za uplakaného úsvitu

dva prostí lidé

a lživá Francie

cynicky, nejapně se vysmívá

upřímnému světobolu.

Jak bolí zklamání?

Jak bolí samota?

To madame z Bretaně

prodala své tělo...

Zbyl jenom pel hořkosti

a nevýslovný stesk,

když jí milého

revoluce zalkla,

sevřela do želez...

Madame tiše lká,

proklíná jakobíny.

Ta noc s ní naříká.

Robespierre, pykej za své činy!!!

Zlá paní Francie

pozbyla svoje síly.

Prý už je unavená

a má své splíny.

Bylo jí lhostejné,

že země ztrácí lidi,

umírající

na krví potřísněné zemi, jež

vsákla do sebe

veškerou bolest

udatných bojovníků rozervaných...

a madame čekala,

až půlnoc odbije

svou trpkou

symfonii,

když vyšla večernice.

Do ruček pobrala

odhodlně,

smutně

dvě čpící nábojnice...

Pak zora jasná vyšla

doprovázena zpěvem ptačím.

Francie usnula nad ránem

po namáhavém pláči.

Jen madame z Bretaně nikdy se nevzbudí.

Vydechla naposled s nábojem ve hrudi...